Kniha

Julian Barnes
Pohlédnout do slunce (Přeložil Ladislav Nagy)
Mladá fronta, Praha 2010, 256 stran, 260 korun

Jak změřit úspěšného spisovatele? Že se jeho knížky dobře prodávají? Že si jej cení kritika a jen o vlásek ještě nedostal Man Bookerovu cenu? Že píše vtipně a přitom naťukává velké otázky lidské existence?

To všechno platí o anglickém prozaikovi Julianu Barnesovi (1946), autorovi slavného Flaubertova papouška.

České překlady Barnesových knih vycházejí od devadesátých let. Jeho poslední, jednadvacátá próza Žádný důvod k obavám česky vyšla minulý rok - jen s ročním zpožděním.

Dva roky předtím si čeští čtenáři mohli přečíst jinou Barnesovu novinku, rozsáhlý román Arthur a George, který byl rovněž nominována na Man Bookerovu cenu. Nyní se Mladá fronta vrací k titulu z roku 1986 Pohlédnout do slunce.

Houževnatý norek

Je to dobrá obchodní taktika - horší víno se podává až nakonec. Po téhle knize sáhnou čtenáři okouzlení Barnesovými nejlepšími díly, Pohlédnout do slunce je ale o poznání slabší prózou. Dějovou unylost zachraňují jen barnesovské filozofující úvahy a životazpytné bonmoty.

I ty se ale utápějí v mdlé obyčejnosti. Důvtipný autor totiž dovolil, aby nad ním měla navrch jeho hrdinka Jean Serjeantová, obyčejná žena s jedinou pronikavou vlastností: umí naslouchat a klást otázky.

Právě její zdánlivě přihlouplé dotazy vyvádějí lidi z rovnováhy a způsobují, že i její manžel ji považuje za mírně retardovanou. Ponechme stranou, že jedna z otázek - proč je norek tak houževnatý? - která se jako memento zjevuje v knize pravidelně, má pro české publikum, načichlé haškovsko-cimrmanovským humorem, poněkud podvratný význam.

Julian Barnes se snaží otřást konvenčním způsobem myšlení. Nešťastně si pro to ale vybral hrdinku, která je nekonvenční jen tím, že je nekonečně nudná. Bohatý je pouze její vnitřní svět, vykazující znaky autismu.

Všechny události, které ji míjejí, jsou z její perspektivy nevzrušivé, nikdy se jí příliš bolestivě a pouze jednostranně nedotknou. Jako by ani válečné útrapy, hladovění civilistů v obléhané Británii během jejího dospívání nebo pozdější teror nerudného manžela neuměla prožívat sama za sebe, ale vždycky si uvědomovala širší souvislosti.

Je jedním z mnoha lidí - manželek - které za stejných okolností nutně musí prožívat stejné příkoří. Taková je realita a nemá smysl se nad tím pozastavovat.

Jean je vždycky nad věcí. O to překvapivější je, když se na prahu čtyřicítky, v pokročilém těhotenství rozhodne manžela opustit. V okamžiku, kdy začíná mít děj opravdu dramatický náboj, však autor hrdinku pustí ze zřetele. Rovnou skočí do klidných vod, kdy je Jean už v důchodu a na divoká léta strávená věčným stěhováním s malým synkem jen letmo vzpomíná.

Stateční muži a ženy

Teprve v důchodu má zase klid na přemítání o svých otázkách. Na scéně se ovšem objeví i její stejně nudný, již dospělý syn, který po matce zdědil nutkání zaobírat se obtížnými otázkami.

Jako doping, který pomáhá překlenout nezáživné pasáže, působí epizodní odbočky - trauma letce, který během války dostane strach z létání, nebo feministická přítelkyně Jeanina syna, která se pokusí Jean svést - a Barnesovy vtipné, k postavám však násilně přimontované úvahy. Například o hrdinství a strachu nebo o mužských a ženských rolích.

"Muži vyrážejí do světa a tam prokazují svou statečnost; ženy zůstávají doma a prokazují statečnost tím, že snášejí nepřítomnost mužů. A pak se muži vrátí domů, pomyslela si Jean s jízlivým úsměškem, jsou protivní a ženy prokazují svou statečnost tím, že jejich přítomnost dokážou snést."