KNIHA

J. H. Krchovský
Dvojité dno
Host, Brno 2010, 80 stran, 220 korun

Je tu další část příběhu J. H. Krchovský aneb Jak těžké to má ten, kdo se již v roce 1991 po vydání svého oficiálního debutu Noci, po nichž nepřichází ráno stal kultovním básníkem, ba namnoze klasikem, kterého už lze najít i v čítankách.

A uznání došel též u kritiky: "snad nejlepší současný český básník", "nejvyhledávanější básník", "kultovní autor", "mistr nekrofilní imaginace", "jeden z nejsuverénnějších českých básníků" či "mimořádně výrazný básník". Od té doby přibylo pár dalších sbíreček, dokonce bylo vytaženo i něco z pytle juvenilního Ur-Krchovského... a nyní tu máme sbírku nejnovější, Dvojité dno.

Jaká je? Hodně bude záležet na tom, zda ji čteme jako básníkův první opus, či jen jako další v řadě. Ti první budou zcela jistě okouzleni. A druzí? Určitě nezklamáni. Jejich Mistr se ukázal se vším všudy. A třebaže se objevovaly hlasy, které ho už odepisovaly, posílaly do básnického důchodu, tak je tu stále důvod s ním čtenářsky pobýt. Je to osvěživé, jakkoli už asi ne podmaňující.

Bravurní čuňačinky

Pokud se přece jenom něco hnulo, tak posun k básnickému glosátorství. Ostatně i sám autor si novou sbírku na úvod charakterizuje jako "básně a zápisky veršem". Jsou to jakési přímětky, dost často pouze čtyřveršové, v nichž je každodenní realita spojována s běsy erotickými i metafyzickými. Opět se prověřuje hranice, kam až se dá se šokantností dojít, co ještě verš unese. To vše stále a neomylně při značném tvárném umu.

Krchovského "čuňačinky" jsou vždy vykoupeny suverénní bravurou. Lze se možná pohoršovat, ale současně nelze neobdivovat. Místy je to až k neuvěření, jak daleko je možné oddálit od sebe estetiku a etiku, jak je lze postavit proti sobě, ale přitom je zároveň smířit. To však již od Krchovského známe, on tuto strunu velmi rád napíná.

Už jsme skoro věřili, že ona struna musí jednou prasknout a že až se to jednou stane, tak jako Pallas Athéna z hlavy Diovy vyletí nějaký jiný Krchovský, třeba již v rouše zmoudřelého muže středních let, zkrátka někdo nový. Někdy to přece musí přijít, aby se z tohoto arcirouhače a frontálního nihilisty stal konečně kajícník. Ne, zatím na to zapomeňme.

Bezruč, Mácha, Šrámek, Nezval

Neproblematizujme tedy, nýbrž obdivujme. A k obdivu je toho věru dost. Třeba to, že Krchovskému jeho básně nekončí v pocitu či náladě, ale téměř vždy v pointě. Věří se spíše básnickému řemeslu než rozkochané mysli. Osvěžující je i to, jak básník dokáže dát dohromady různé vrstvy jazyka, a to často na velmi malé ploše.

Dekadentně vznosnou sentenci "řev chimér vystřídal sladký zpěv bludiček" střídá o několik veršů později blasfemická parafráze Fráni Šrámka: "Zkurvenej živote, měl jsem tě vole rád!" Dochází i na parafráze jiné - bezručovské, máchovské i nezvalovské. A také ony jsou - jak jinak - rouhačské, avšak přitom něčím i láskyplné. Mnohé z toho, co a s čím se tu potkává, prozrazují už rýmy: vočíh - očích, kastrát - nasrat, tuzéra - večera, na okně - barokně, dilema - brýlema, kredenc - breakdance.

Máme co činit s básníkem, který až ostentativně dává najevo, že poezie, to není žádné svěřování, zpěv duše, generační výpověď či něco takového, ale že je to především hra se slovy, vážení jejich významů na lékárnických vahách a co největší průniky při co nejmenším počtu slov. Tedy hra Mistra, jehož psaní možná chybí na důvodu, ovšem rozhodně mu nechybí na řemesle a na tvárném apetitu. Je okouzlující vidět, jak ho baví to, že ho to nebaví.

Poslední hlt piva

Jde tedy o hru? Ani to není tak úplně tím, oč tu běží. Ono tu vlastně o nic neběží - ono se tu tak pobývá mezi marností a marností ještě větší, mezi blasfemií a jejím shozením. Souhlas a nesouhlas jdou pospolu, děs a něha se k sobě blíženecky tulí. Z ničeho nic neplyne a vše se jakoby zpětným pohybem zavíjí zpět do sebe.

Obraz "nocí, po nichž nepřichází ráno" z prvotiny je tu J. H. Krchovským nyní zvariován na jiný způsob. Večer se lze těšit na ráno, ale ráno má svůj smysl pouze v tom, že zase přijde večer: "Poslední piva hlt v bezedno chřtánu / poslední cigáro, vzestup a pád... / jdu spát a těším se na to, až vstanu / abych se těšil zas, až půjdu spát."

Ten, kdo k nám promlouvá, píše "svůj nekonečný dopis na rozloučenou". Píše jej stále dokola, píše jej, aniž by v nějakou nekonečnost věřil. A nepíše jej ani ze sebe, ba ani pro někoho. A možná jej píše jenom proto, že "rozloučenou" se pěkně rýmuje s "louče žhnou". Je to málo?

 

Noci, po nichž nepřichází ráno

J. H. Krchovský (1960) se v mládí pohyboval v prostředí pražského undergroundu. Jeho verše vyšly v knihách Noci, po nichž nepřichází ráno (1991), Leda s labutí (1997), Dodatky... (1997), Poslední list (2003), Nad jedním světem (2004) a ve výboru z juvenilií Mladost - Radost... (2005).

Jedna z básní z nové sbírky Dvojité dno:

Ač dávno nejsem tramp a ani sebevrah
čtu si rád před spaním Jízdní řád Českejch drah
hrozivá jména snad fiktivních divnejch měst
děsivé údaje - třeba 6:36!

Přepravní podmínky, pokyny k čemusi...
šťasten, kdo může jet, a přitom nemusí!
kroutím se, jako by sklála mě obrna
- ještě že nemusím, například do Brna

 


 
Nová kniha J. H. Krchovského má podtitul "básně a zápisky veršem převážně z roku 2009 a první poloviny roku 2010" a básník ji otvírá tímto mottem: "Život je na hovno a láska na prd/ jak už řek myslim že Jaroslav Seifert."

Související