HUDEBNÍ ALBUM

Elvis Costello
National Ransom
Hear Music / Universal, 2010

Londýnský, v USA působící zpěvák a písničkář Elvis Costello ani v šestapadesáti letech neztrácí "mladickou" prostořekost, sarkasmus a invenci. Poslední album nazval National Ransom (Národní výpalné) a opět na něm potvrdil, že patří k nadčasovým autorům. Podobně jako Tom Waits nebo Bob Dylan.

Národní výpalné

Zaměření alba napoví už karikatura na obalu, zobrazující vlka v obleku, kterak vláčí kabelu bankovek. Pobaví i pohled na potisk samotného CD v duchu etiket starých vinylových desek, s vymyšleným názvem gramofirmy Lupe-O-Tone a nápisem "Nahráno v plně vlkodlačím (místo obvyklého 'stereofonním') zvuku". Známý komiksový autor Tony Millionaire tak vystihl obsah titulní písně National Ransom. V jejím textu se Costello přidává k mínění některých historiků, že ono "národní výpalné" neboli daňové zatížení současného člověka předčí středověk i s jeho desátky a robotou.

Costello ovšem nevytvořil pouze desku ironických šklebů na často v rocku omílaná témata sociální nesvobody či zneužívání moci. To by na něho bylo příliš prosté a monotematické. V působivé zkratce písně Church Underground (Podzemí kostela) například zkoumá, co vše se dá zamést pod koberec víry, a přidává i charakteristické mávnutí rukou: "stejně budu zatracen nebo šoupnut do očistce / dřív než tyhle vtípky vůbec někdo pochopí".

Písničkář se nebrání ani "obyčejným" milostným textům, ovšem i ty zvládá psát neotřele. V průzračném retrosongu Five Small Words (Pět slovíček) třeba cituje několik zdánlivě neškodných slovních spojení, která obvykle člověku převrátí život naruby.

Každý rok majstrštyk?

Žánrové zařazení alba opět nejlépe vystihl a zároveň shodil sám autor, když píseň A Slow Drag With Josephine popsal na svých webových stránkách jako "rock and roll, jak zněl v roce 1921". Costello se prostě nenechává omezovat žádným stylem, klidně přeskočí od rocku k alternativní country, tradičnímu jazzu nebo good-time music.

Úvodní příměr k Dylanovi byl zajisté jen přibližný, nicméně s Dylanem opravdu pojí Costella minimálně dokonalá znalost dějin populární hudby i jejích lidových kořenů a schopnost využít ji ve službách svých sdělení. S Waitsem zase mají podobný smysl pro humor i syrový, "dřevní" zvuk. Ne náhodou do Costellovy muzikantské party dobře zapadl bývalý Waitsův dvorní kytarista Marc Ribot.

U Costella ani tak nepřekvapuje, že píše nápadité písně a pouští do světa pouze precizní alba. Už ve svých novovlnných začátcích se uvedl jako osobnost mimořádně inteligentní a současně sebekritická. Spíše udivuje, jak intenzivně při zachování kvality tvoří. Na kontě má dvaatřicet studiových alb (nepočítaje psaní pro jiné, třeba Paula McCartneyho či partnerku Dianu Krall) a novinky si připisuje téměř každý rok. Přitom loňský žánrový výlet k "country podle Costella" Secret, Profane & Sugarcane většinu kritiků nadchl, stejně tak i předloňský majstrštyk Momofuku.

Těžko říci, jak dlouho dokáže Costello tohle úctyhodné tempo vydávání vytříbených desek udržet. Ovšem vzhledem k jeho oblíbeným politickým i společenským tématům je jasné, že o inspiraci mít nouzi nebude.