KNIHA

Jaroslav Med
Literární život ve stínu Mnichova (1938-1939) Academia 2010, 340 stran, 285 korun

V českém povědomí se udržuje představa druhé republiky, období od mnichovské dohody po patnáctý březen 1939, jako periody jednoznačného názorového marasmu. Sotva padl prezident Edvard Beneš a s ním jeho režim, vylezli ze všech koutů zrádci a poplivali jak demokracii, tak Beneše s Masarykem, a také uštvali Karla Čapka - a tím vším zametali cestu Hitlerovi, mnozí vědomě. Tak praví rozšířené klišé, které tím z mnoha českých, zejména katolických literátů dělá kolaboranty, jakési klony Emanuela Moravce v malém.

Ten, kdo sdílí uvedený názor, ať sám u sebe posoudí, zda tak činí na základě znalostí o oné době, nebo na základě zmíněného "povědomí" - tedy směsi předsudků a stereotypů, které kdesi odpozoroval nebo zaslechl. Dodnes nejčastěji citovaná práce o druhé republice, kniha Jana Rataje s názvem O autoritativní národní stát, v roce 1997 zúčtovala s pomnichovskými katolíky chtělo by se říci skoro s bolševickou rázností: z fašistů, antisemitů, agrárníků, katolíků a jim podobných vznikl jeden propletenec lidí mravně narušených, kteří se zbaběle chopili příležitosti, nečekaně jim nabídnuté dějinami.

Na otázku, proč tedy tito kolaboranti nepokračovali dál i po 15. březnu 1939 – a právě s Emanuelem Moravcem, který to rozjel naplno –, se už zpravidla neodpovídá. Stáhli se tehdy z veřejného života bůhvíproč, snad z pocitu viny – bodejť, nebylo by divu.

Uhnuli dvakrát, uhnou vždycky

V novodobých českých dějinách přitom existuje ještě jedno období, kde se v souvislosti s chováním české inteligence pracuje s podobnou kritickou paušalizací: je to normalizace. A co se v dějinách přihodí dvakrát, to už může někomu připadat jako zárodek tradice. Kdy se to stane příště?

Odtud je jenom krůček k nedůvěře k inteligenci jako takové – "uhnuli dvakrát, uhnou vždycky" –, ale hlavně k nihilistickému názoru na celý národ: Vždycky jsme byli svině, proč bychom jimi tedy nebyli i nyní. "Spor" o druhou republiku se tedy, jaké překvapení, vede mnohem spíš "o nás": o to, jestli si máme ve vlastních selháních ulevovat pomyšlením na velikány, kteří selhali před námi, nebo je-li tato úvaha scestná.

Pomoci vyhnout se paušalizacím může jenom opravdová analýza skutečnosti v co nejširším dobovém a historickém kontextu. Pokud jde o kulturu druhé republiky, nabízí ji u nás vlastně vůbec poprvé Jaroslav Med (1932) ve své nedávno vydané knize Literární život ve stínu Mnichova (1938-1939).

Říjen 1918 a říjen 1938

Kontext je to podstatné a nové, čím zkušený literární historik nyní debatu o druhé republice rozšiřuje. Jaroslav Durych, Jakub Deml, Jan Zahradníček, Jan Čep, Karel Schulz a další a další - praví hlavní teze knihy - nečekali se svou kritikou masarykismu, až Hitler oznámí "volno", ale začali s ní často už o dvacet let dřív, vlastně hned po vzniku republiky.

Říjen 1938 vysvětluje Jaroslav Med z října 1918: zejména konzervativnější části české společnosti vznik republiky přinesl "kulturní šok", jehož se předtím nenadála. Dosud státní katolické náboženství se stalo přes noc náboženstvím kaceřovaným, což neznamenalo jen pád autority, ale především duchovní transcendentály. Lidé zvyklí do té doby poručit vždy část svých pozemských starostí Bohu, teď od nových politických autorit uslyšeli, že jsou tím směšní. Nastal úprk z církví, někteří si víru ponechali, ale zlhostejněli v ní, zbytek se zatvrdil.

Číst například texty Jaroslava Durycha z dvacátých let znamená dělit se o životní pocit člověka, jemuž se hnusil liberální světonázor, rovnající se podle něj etickému nihilismu. Stalo-li se najednou vše relativním a měl-li teď "každý svůj díl pravdy", znamenalo to podle Jaroslava Durycha a dalších autorů, že na ničem vlastně nezáleží. Existují pouze různá mínění, nikdo za nic svým vlastním ustrojením neručí.

Dávno před mnichovskou dohodou byl český tisk plný názorů odsuzujících materialistickou společnost: na nic se v ní nevěří a místo toho se donekonečna o všem hlasuje, což v důsledku znamená růst moci blbých na úkor těch, jimž na něčem záleželo. Místo věřících voliči, místo transcendence statistika.

A tak už ve dvacátých letech začali odmítat celou republikánskou demokracii. Za její symbol si zejména katolíci - právem - vyvolili T. G. Masaryka, muže, který byl s katolicismem půl století na válečné stezce, vedl s ním dávno před vznikem státu řadu polemik a po jeho vzniku se zasloužil o rozšíření reformovaného myšlení do různých vrstev společnosti. Paradoxem je, že útočili na náboženského myslitele a praktika, i když nekatolicky orientovaného.

Proti Masarykovi i proti Hitlerovi

Co se v "Ratajově" druhé republice jevilo jako krvežíznivost, to se v té "Medově" u mnoha literátů jeví prostě jako pokračování téhož postoje, manifestovaného po desítky let: republika je bezbožná, nemá jednotnou duchovní osu, a doplatí na to. Polemiku lze vést o to, zda s Hitlerem za bukem neměli čeští konzervativci psát taktičtěji a dumat víc o tom, komu slouží. Ale to je koneckonců jen ohřívání věčného - a neřešitelného - sporu o to, zda má člověk psát s ohledem jen na sebe sama, anebo s ohledem na okolnosti. Nejde to rozhodnout, každý se v tomto směru rozhoduje podle vlastní povahy.

Druhá republika podle Jaroslava Meda prostě není bez výjimky příběhem lidí, kteří počkali na porážku demokracie, aby jí potom vpadli do zad. Literární historik naopak ukazuje, že právě katoličtí literáti - a ruralisté a další tradicionalisté - stáli v drtivé většině proti nacismu, před Mnichovem i po něm. Byli proti Masarykovi, ale nikoliv pro Hitlera. A když po 15. březnu 1939 první přestalo být podstatné a druhé se naopak stalo povinností, stáhli se mnozí z nich z veřejného života.

Domnělí kolaboranti byli tedy daleko spíš osobnostmi integrálními, praví Jaroslav Med - a tím otevírá téma zajímavé pro dnešní dobu. Kdo měl na podzim 1938 pravdu, dnes totiž zdaleka není tak důležité jako to, nakolik se ve věci vnitřně angažoval. Člověk přece imponuje nejenom tím, jestli má pravdu, nebo se mýlí, ale zejména tím, zda tak činí s veškerým nasazením své bytosti.

Skoro všichni, o nichž se v knize mluví, se ve své době nějak pomýlili, aspoň dočasně. Ale zvláštní věc, byly to zajímavější debaty, než jaké se v novinách často vedou dnes. Nestál v nich jeden chytrý vašnostenský názor proti druhému, nestřetaly se dva mocenské nástroje. Bývaly to souboje v naléhavosti.

Neklidná doba

Národ doplácí strašlivě a těžce

Co psali významní autoři v době druhé republiky, tedy od 1. října 1938 do 14. března 1939. Jaroslav Durych v textu Očista duší 10. prosince 1938 napsal: "Tak kolem filozofie, která byla jen padělkem filozofie, se kupila mravnost, která byla padělkem mravnosti, kultura, která byla padělkem kultury, umění, které bylo padělkem umění. Dvacet let trval tento protipřírodní stav. Dvacet ročníků žáků škol obecných, občanských, středních i vysokých, dvacet ročníků úředníků, učitelů, vojáků, politiků, žurnalistů i jiných intelektuálů prošlo tímto vnuceným kurzem, na který teď doplatil národ tak strašlivě a těžce." Josef Čapek v jednom z aforismů knihy Psáno do mraků: "Co by mohlo být v této nešťastné zemi brutálnější než útlak německý? - Český, přece!"

 
ANTIMASARYK Spisovatel Jaroslav Durych (uprostřed), jinak vojenský lékař, byl kritikem prvního československého prezidenta. Když byl přeložen do Prahy a zjistil, že má pracovat v ústavu, který se jmenuje Masarykova vojenská nemocnice, byl velmi rozezlen.