John Irving je v románu Poslední noc na Klikaté řece Charlesem Dickensem naší doby

Když americká literatura zatouží po Charlesi Dickensovi, nemusí žárlivě zahlížet přes oceán, ale stačí jí zůstat v Nové Anglii. Jeho nejpilnějšího učedníka tu má v Johnu Irvingovi, který se nikdy netajil obdivem ke "králi románu zlatého věku". Už v univerzitních esejích se dal slyšet, že v Dickensově díle objevil inspiraci, jak zacházet s perspektivou a interpunkcí, jak přijít na chuť zvláštním životním náhodám a jak dojímat okoralá srdce téměř utopickým reformátorstvím.

Zčásti se v tom odráží osobní zkušenost, neboť osud Johnu Irvingovi mydlil schody podobně jako Davidu Copperfieldovi či Oliveru Twistovi. A zčásti tato sympatie vyrostla na viktoriánské víře, že pouze "vyprávěním o patřičné délce" lze postavy bloudící v nefér světě přimět "poodstoupit, rozhlédnout se a pak se znovu stát hrdinou vlastního příběhu", aby naplnily své nadějné vyhlídky. V tomto smyslu píše John Irving stále jednu knihu. Nemělo by tedy překvapit, že vše je při starém i ve dvanáctém románu Poslední noc na Klikaté řece (2009).

S Italem v kuchyni a na útěku

Nejucelenější úsek této ságy - úvod - se odehrává v roce 1954 v zapadlém newhampshirském okrese u hranic s Kanadou, byť neméně dobře by v něm mohl vládnout dickensovský letopočet 1854. Obec dřevařů na divoké vodě odolává konjunktuře modernosti a utužuje ji v tom souručenství dříčů, kde je běžné močit na čerstvém povětří, křepčit čtverylku a vidět druhým do talíře i do žaludku.

Dobrotivý Italoameričan Dominic u plotny vyváří zálesákům laskominy z vlasti svých předků a jeho svěřenec Danny na prahu puberty umývá nádobí, hloubá, jak to doopravdy bylo s utonulou maminkou, a kouká, čemu by se v tom muzeálně zmenšeném modelu života přiučil. Poté co se nezvykle brzy, už kolem sté stránky, ozve osudová rána příznačná pro autorovu velkorysou dramaturgii - když vyplašený Danny litinovou pánví usmrtí kuchařovu obézní milenku přímo při aktu -, dávají se sirotek s pěstounem na útěk. Další půlstoletí se skrývají před násilnickým chotěm zabité obryně, kterého při pátrání zvýhodňuje policejní instinkt, odznak a revolver.

Potud také bere za své pojednání o tom, co vše doznívající patriarchát tutlá před dětmi v bláhové snaze je šetřit, a hlásí se další Irvingova variace na zlořád neúplné rodiny, v němž se pyká za poklesky dospělých. Autorův památný příspěvek americké literatuře spočívá v odkrytí nové spojitosti sexu s groteskou, tak odlišné od komedií Philipa Rotha ze cvokařova divanu: John Irving bolestně ví, že komika a moralizování jsou světlo a stín v nejprimitivnější formě divadla a že nemůžou být jeden bez druhého, zvlášť když se soužití mění v odcizování. I proto jeho postavy v erotických situacích napohled provozují spíš tělesné "člověče, nezlob se" plné figurek, které jdou z kola ven ne-li s hlavou na placku nebo uťatými údy, potom aspoň zkrácené ve svých iluzích.

Meandry kolem středníků a závorek

Po neúspěchu předešlé knihy Dokud tě nenajdu, jejíž devět set stran nenašlo recept na sňatek pravdy s básní o běsech z autorova mládí, se John Irving vrací z říše beztvarých zápisků do literatury. Ve zprávě o dvou uprchlících od Klikaté řeky je však nové próze opět na překážku její reportážní přepjatost. Přirovnat život hrdinů k meandrům vodního toku, jenž cestou ke klidnému spočinutí předvede své utopence, peřeje, zrádné mělčiny i náhlé přehrady - proč ne? A přece je v tomto spisovatelově přístupu znát odklon od současníků, kteří už k této metafoře sáhli.

Ačkoli prý tuto poctu domovskému New Hampshiru John Irving promýšlel dvacet let a klíčové je pro něj "soustavné pilování textu", je i teď autor poplatný starodávnému rytmu a bez přispění moderních technik se nesnadno domáhá pointy. Snad třikrát se užuž zdá, že příběh by se dal bez uzardění vygradovat a zaklenout - než je čtenář znovu uvržen do cyklu očekávání a zklamávání, v němž nové desítky stran budí dojem, kdovíjak je ten záměr promyšlený.

John Irving, svého času spílající apoštolům "nového žurnalismu" Normanu Mailerovi a Tomu Wolfeovi za to, že "neumějí pořádně psát", si sám nehlídá každou větu, jako kdyby právě na tom nezávisela jeho tvůrčí pověst. To, co by rád nazýval plavným "slovotokem", je ve skutečnosti bujaré podlehnutí plytkým detailům na úkor celku. Ba co víc: když může zavadit třeba jen o středník, hned zkoumá vážnost tohoto dickensovského znaménka pro dnešek; jako dyslektik glosuje cizí špatný pravopis a do stovek závorek vkládá to, co je zjevné (i při nepozorném čtení).

Z kurzů tvůrčího psaní u Kurta Vonneguta si věru neodnesl lektorův cit pro trefný refrén a hutnou ironii zvýrazňující to, oč oběma autorům jde: úsilí rozstřílet prohnilou Ameriku perem uchopeným jako revolver. I na nejpovedenějších místech se totiž Irvingovo nové dílo pouze klaní Charlesi Dickensovi.

Užít si fikci, co to jde

A tak přestože je román plný výjevů jídla - protože Dominic je pořád famóznější kuchař a z Dannyho roste pořád respektovanější spisovatel -, nabízejí tyto hody spíš sérii prázdných ornamentů, v níž ztrácí dech hledání domova ve světě postmoderně zkroucených hodnot. Ani zhrzený padouch, který po nich léta pase se zanícením mstitelů z knih Cormaca McCarthyho, ani doživotní tichý ochránce běženců neobstojí vyvrženi mimo svůj les a stávají se sochami na odstřel.

A přece jimi John Irving nadále zaměstnává čtenáře v přesvědčení, že nám to nedojde dřív, než on sám uzná za vhodné. Podle všeho je typem spisovatele, který k vyprávění pojatému jako terapie potřebuje čím dál víc slov. Jejich bezbřehý příval je o to silnější, když v přehlídce marností zabředne ještě do obhajoby zákonitostí fikce s takovou vervou, že už hazarduje i s trpělivostí skalních příznivců.

Co tedy číhá v posledním zákrutu této klikatosti? Trik, s jehož pomocí je proud knihy nakonec přece jenom spoután a přiveden zpět k prameni, je dnes poměrně ohraná metoda, jak oslavit vítězství spisovatele nad hmotou. Zbude jen naděje, že láska mezi lidmi uspěje jedině jako dar s mlhavým příslibem oplátky a že synové jsou s otci spřízněni spíš volbou než na základě genů. Jenže proč je k tomu zjištění namísto čilé bystřiny zapotřebí povodí Amazonie, to nám snad John Irving někdy vysvětlí v dalším kole svého svěřování.

Svět podle Garpa

V jedenácti sexuálně zneužíván starší ženou

John Irving (1942) dostal do vínku trojí handicap. Přišel na svět v kampusu Exeterské akademie ve státě New Hampshire jako nemanželské dítě slečny z novoanglické honorace, jež románek s profesorem dějepisu ututlala a synovi obstarala příjmení po náhradním otci. John nestrádal tolik jako Dickensovi sirotci, zato si užil své s dyslexií. Teprve v roce 2001 se dopátral biologického otce a souběžně s prózou Dokud tě nenajdu (2005) zveřejnil fakt, že byl od jedenácti sexuálně zneužíván starší ženou. Tyto motivy však do beletrie zapracovává už od debutu Svobodu medvědům (1969). Prorazil čtvrtým románem Svět podle Garpa (1978) a škodolibý náhled na pokrytectví poválečné Ameriky osvědčil i v knihách Pravidla moštárny a Modlitba za Owena Meanyho.