HN: Z vašeho dokumentu je patrné, že několik sedláků v Nošovicích bylo k prodeji půdy donuceno atmosférou strachu, která vyvrcholila anonymními dopisy s výhrůžkou smrti. Co se přesně stalo?

Ten anonymní dopis sehrál významnou roli v závěru vyjednávání. Hejtman Evžen Tošenovský spolu se svým tehdejším náměstkem Pavlem Drobilem skrze média vyhlásili, že zbývá poslední týden. Jestli nepodepíší všichni, tak ukončí přípravu zóny Nošovice. Všichni v obci tak věděli, že pokud posledních pár sedláků odkup nepodepíše, padne celá investice. Tím by každá nošovická rodina přišla o 100 tisíc korun (říkali tomu náhrada za zhoršené životní podmínky) a majitelé půdy by přišli o miliony. Vzkaz vylekal především ty, kteří své pozemky prodat chtěli.

HN: Vyšetřilo se, kdo výhrůžné dopisy posílal?

I když se dnes zeptáte lidí z Nošovic, každý vám potvrdí, že nikdo v té době přesně nevěděl, kdo ještě prodej půdy nepodepsal. Jednak se to ze dne na den měnilo a jednak realitní makléři každému tvrdili, že je poslední.

HN: To byli makléři najatí Moravskoslezským krajem?

Ano, prostředníci najatí krajem. Aby si kraj nešpinil ruce, zařizovaly to realitky tuším z Ostravy nebo Frýdku-Místku. A protože v obci nikdo netušil, kdo zbývá, tak je poněkud zvláštní, že anonymy doputovaly na adresy tří lidí, kteří skutečně ještě nepodepsali. Můžeme se jen dohadovat o tom, kdo měl tak přesné informace. Pravděpodobně někdo s přehledem v dokumentech. Možná ten pisatel nebyl vůbec z Nošovic. To mi potvrzovali i místní lidé na prosincové předpremiéře filmu: z nás nikdo nevěděl, kdo podepsal a kdo ne.

HN: Co následovalo po doručení těch anonymů?

To byl druhý šikovný trik od pánů z kraje. Když se dopisy objevily, poslali do Nošovic policii a rozmístili hlídky před tři domy – čímž veřejně označili ty, kteří zbývají. Pokud v tak malé obci stojí dva policajti ve dne v noci před třemi chalupami, tak si myslím, že panu Tošenovskému muselo být moc dobře jasné, co tím způsobí.

HN: Nelákalo vás jít v dokumentu víc po konkrétní zodpovědnosti konkrétních politiků? Korejské manažery přece nalákali k investici na pozemcích, které nepatřily státu, ale soukromým občanům.

My jsme do toho šťourali. S bývalým hejtmanem Tošenovským jsme před branami továrny natočili dvacetiminutovou hádku. Ptal jsem se ho, proč výkupy pokračovaly i po anonymních dopisech, kdy bylo jasné, že některé rodiny podepisují pod výhrůžkou smrti. Jenže on se tak šikovně kroutil a blufoval… Tvrdil, že anonymy dorazily až po výkupech. Když jsme si rozhovor pak pouštěli, tak to bylo tvrzení proti tvrzení. Celé to působilo zmateně. Vypadalo to jako v Otázkách Václava Moravce, kde se hádají dva politici a každý vytáhne svůj graf. Tošenovský prostě uhrál plichtu tím klasickým politicko-rétorickým smogem.

HN: Jedním z tehdejších vyjednavačů za Moravskoslezský kraj byl i Pavel Drobil, budoucí (a dnes již opět minulý) ministr životního prostředí...

On tím mimochodem při nástupu na ministerstvo i argumentoval! Že jeho přístup bude mnohem rozumnější, neboť při přípravě nošovické zóny si uvědomil, že je třeba zamezit tomu, aby kvaziekologické organizace vstupovaly do stavebních řízení. A že právě on vnese na ministerstvo racionální polohu – protože se v Nošovicích poučil, jaké to je, bojovat se satanem ekoterorismu.

HN: Necháváte „téma Drobil“ pro film ještě otevřené?

Film jsme dotočili dřív, než se vyvalila ta špína na Drobila. To víte, že máte chuť, když vidíte, jak ten příběh pokračuje. Souvislosti, které se s tím teď vynořují, jsou pozoruhodné… Ale dokument má zkrátka svůj začátek, prostředek a konec.

To by mě zajímalo, co s tím Českým snem…

HN: Když jsem si googloval jméno Petra Vaňka, současného tiskového mluvčí nošovické automobilky, zarazilo mě, že předtím působil jako vedoucí kanceláře právě hejtmana Tošenovského.

Pan Vaněk mi k tomu řekl následující. Když byl na straně kraje (tedy nás všech) a viděl, jak se hroutí komunikační strategie Korejců, tak se s nimi sešel. Poradil jim, že potřebují někoho, kdo za ně bude jednat s novináři a dobře komunikovat skrze média. A díky svým konexím zařídil hlavnímu korejskému právníkovi celostránkový rozhovor v novinách. Na základě této pomoci ho pak manažeři Hyundaie oslovili, zda by se nechtěl stát šéfem jejich PR oddělení. Pokud se nepletu, Transparency International to tehdy komentovala jako jeden z „pozoruhodných“ přestupů roku.

HN: Vrtá mi hlavou, jak si vás mohl připustit tak k tělu. Muselo být zjevné, že nejste sympatizantem nadnárodních korporací a natáčení postupně vyostříte.

Tam jsou dva momenty, které nám pomohly. Pan Vaněk byl jednak motivován se v nové vlivné pozici ukázat. Věděl, že když vzniká film, tak je to trvalejší zpráva o tom, co dosáhl, než nějaký článek. Ve filmu hned dvakrát hrdě zmiňuje, že je zaměstnancem s pořadovým číslem 27. A za druhé: já jsem pochopitelně nenechal úplně nahlédnout do svých karet. Námět jsem představil tak, že točíme o Nošovicích, které se investicí radikálně proměnily a pořádně ještě nevíme, na co narazíme. A to jsem ani příliš nelhal…

HN: Kdybych byl PR mluvčím Hyundaie já a přišel byste za mnou, tak si zadám do vyhledávače „Vít Klusák“, přečtu si pár článků a do továrny vás nikdy nevpustím.

Petr Vaněk samozřejmě věděl, že jsem spoluautorem Českého snu. Říkal mi: „To by mě zajímalo, co vy s tím Českým snem tady zamýšlíte“. A tak jsme se na sebe potutelně usmívali, protože nám oběma bylo jasné, že to bude ještě zajímavé.

HN: Jako tiskový mluvčí se podle mě veřejně znemožnil, když v nahraném telefonátu nazývá jednoho ze zaměstnanců „nějakým idiotem, kterému stejně nepomůžete.“ Mělo to nějakou dohru nebo mu to nijak neuškodilo?

Mám dojem, že pozice pana Vaňka je neotřesitelná, protože pro Hyundai dělá velmi dobrou práci. I přes tento telefonát svou pozici tiskového mluvčí v dokumentu ustál. Je to takový nerozstřelitelný „no comment“ hráč. Hyundai si uvědomuje, že je to člověk na správném místě. Pokud vím, tak mu zmiňovaný telefonát žádné těžkosti nezpůsobil.

HN: Tím „nějakým idiotem“ je Vaňkem míněn mladý montér Ondřej Franěk, kterého z továrny v průběhu vašeho natáčení vyhodili. Byl jediný, kdo se rozhodl veřejně promluvit o poměrech v automobilce?

Byl rozhodně první a jediný, kdo byl ochoten vystoupit sám za sebe a promluvit na kameru. Poté jsme ještě natočili dlouhý rozhovor s dalším montérem, ale museli jsme ho zamaskovat (jako Santu Clause, což byla jediná maska, kterou jsme ve frýdeckém Tescu sehnali). Bál se, že by přišel o práci. Ondřej se rozhodl, že to bude riskovat. Měl v plánu, že před zveřejněním filmu vstoupí do odborů a bude chráněn. To už ale nestihnul.

Marná sláva, pokrok se zastavit nedá

HN: Při vyvádění ostrahou z foyer nošovické automobilky vám Vaněk říká: „Pane Klusáku, nechovejte se jako malé dítě.“ Není to trefné vyjádření vaší režijní metody? Podobné mimikry nechápavého údivu s oblibou používá například i Michael Moore.

To je přesné. Je to jeden ze základních principů, který používám. Pracovně si to nazývám spíše nepředpojatostí, takovým záměrným ufonstvím. Že je zapotřebí ptát se bez okolků na podstatu věci – jako když se ptá malé dítě, nesvázané konvencemi. Když nepřistupujete na pravidla hry, která si společnost ustanovila, tak se dokážete zeptat na něco, co je všem ostatním „jasné“…

HN: …mám na mysli hlavně poslední otázku, kterou při vyvádění z továrny panu Vaňkovi ještě stihnete položit: „Proč se korporace jako Hyundai nechová zodpovědně?“

Říkám si, když všichni hrají tu domluvenou hru, že korporace se nemůžou vždycky chovat zodpovědně, to přece my dospělí lidé chápeme… tak v ten moment je třeba se na to ptát. Byť to může vypadat naivně, naschvál nebo jako ironie. Mám dojem, že to tady chybí. Často padají otázky, ve kterých se už předpokládá, co ten tázaný odpoví. Hraje se ta hyperkorektní hra a chybí snaha pídit se po tom, o čem by skutečně měla být řeč.

HN: Ale nečekal jste přece od Petra Vaňka odpověď zrovna na tuto otázku?

Ale on měl šanci odpovědět. Myslím tím… kdyby se nějaká korporace rozhodla, že bude poctivě komunikovat. Pan Vaněk by v tom případě řekl: Máte pravdu, v některých ohledech se nechováme úplně tak, jak by si každý přál. Ale víte, náš byznys, to je něco tak složitého. A když bychom všechna pravidla, normy a zákony ČR dodrželi, tak by náš obrat byl třikrát menší. Museli bychom spoustu lidí propustit. Proto se snažíme pohybovat se na té hraně a občas ji musíme i překročit… Mohl by něco takového udělat. A možná by to lidem bylo sympatické. Stejně jako kdyby nějaký politik občas připustil, že selhal, tak by to veřejnost nesmírně ocenila. Protože kdo z nás je úplně poctivý? Kdo z nás se nikdy nesnažil z něčeho vylhat?

HN: Film je plný paradoxů a největším z nich je exkurze nošovických obyvatel do továrny, ze které jsou nadšeni. „Marná sláva, pokrok se zastavit nedá,“ říká jeden z nich. Nebylo vám z toho smutno?

Když jsme exkurzi dotočili, celý štáb nevěřil vlastním očím a uším. O některých lidech z té skupiny jsme věděli, že se zuby nehty bránili, aby tam fabrika vyrostla. A najednou byli tak omámení těmi roboty a naleštěnými podlahami a hereckým výstupem pana Vaňka… že to veškeré jejich přesvědčení převálcovalo. Titíž lidé, kteří nám ještě před dvěma dny tvrdili, že jsou nešťastní z hnusné škatule v polích, tak dnes říkali: No jó no, už to tak je, nezbývá, než se s tím smířit, válka je prohraná, mají to tam hezký… My jsme tomu nerozuměli. Byli jsme z toho zaskočení. V ten moment jsem si uvědomil, že možná nedalo moc práce zlomit ty lidi k tomu, aby pole prodali.

Obří investice je… nejistá

HN: Silný vizuální paradox je také v obrazu žen na poli, který ostře střihnete na jednoho z montérů, jehož náplní práce je přidělávat dva šrouby ke krytu motoru.

Ten kontrast je záměrný. Byl to jeden z vedlejších motivů, který mi přišel nesmírně důležitý. Že v továrně může mít práce i tuto podobu; někdo někde stojí, přitáhne dva šrouby a pak čeká na další auto. Ta devalvace člověka na utahovače, to je něco tak pozoruhodného… Občas padne výtka, že situace z pole jsme pojali příliš romanticky, že jsme je idealizovali. Tak to není. Prostě jsme točili ženské na poli, jak tam vtipkují, baví se legračně o sexu, dělají si ohýnek a různě se šťouchají… to je typ atmosféry, kterou v továrně nezažijete ani náhodou. Ať už si každý vybere, jestli by byl raději s dámami na poli, nebo utahoval dva šrouby.

HN: Jedním z argumentačních zaklínadel ve prospěch obří investice bylo vytvoření 3 000 pracovních míst pro chudý Moravskoslezský kraj. ČR ale na investičních pobídkách zaplatila za jedno pracovní místo neuvěřitelných 4,5 milionu korun.

Některé ekonomické studie tvrdí, že přínos té továrny je nula od nuly. Je to velká otázka… záleží na tom, jak dlouho bude továrna fungovat a to nikdo neví. V tomto smyslu je ta investice velmi nejistá. Existuje předpoklad, že až pro Hyundai skončí daňové prázdniny, tak se seberou a poputují na východ.

HN: Je v 17 hodinách natočeného materiálu něco, co jste nakonec do filmu nepoužil, ale teď toho litujete?

Zpětně mě občas napadne, že právě ta publicističtější rovina příběhu. Například hádka s Tošenovským, případně když se mluvčího Vaňka ptám na jeho pracovní minulost… možná, že některé z těch souvislostí mohly padnout. Ale zase si říkám, že když budeme dělat DVD, tak rozhovor s Tošenovským dáme do bonusů.

Související