Nechci se nikde předvádět, jsem pozorovatel, nejradši jsem úplně skrytý a analyzuju okolní děje, charakterizuje svou oblíbenou roli Jan Novák (1953).

A hned přidává historku o Arnoštu Lustigovi z období, kdy byli nuselskými sousedy: "Přijdu do trafiky a slyším, že Arnošt si říká o Blesk a Právo. Tak povídám: ,Arnošte, proboha, co to čteš?' A on se na mě podíval a bez mrknutí oka říká prodavači: ,... a jedny Literárky!' Tehdy jsem pochopil, díky čemu to všechno přežil."

Jan Novák právě vydal novou knihu Aljaška, jejíž příběh se odehrává v Chicagu, kde se autor usadil poté, co s rodiči odešel v roce 1969 z Československa. Největší úspěch v českém prostředí zaznamenal s románem Zatím dobrý - Mašínovi a největší příběh studené války, kterého se prodalo patnáct tisíc výtisků a jenž byl v roce 2005 ověnčen titulem Kniha roku Magnesia Litera.

HN: Po letech prý konečně dojde k realizaci vašeho scénáře o útěku skupiny bratří Mašínů. Nejprve jej měl točit Ivan Passer, nakonec to ale bude Tomáš Mašín. To zní jako špatný vtip, že vám léta trvalo, než jste přišel na to, že film o Mašínech by mohl natočit Mašín.

Mezitím byli ale ještě ve hře taky Vladimír Michálek nebo Jiří Chlumský, ale pak jsem viděl film Tomáše Mašína 3 sezóny v pekle, který se mi líbil, tak jsem ho oslovil. On souhlasil a ostatní projekty odsunul. Jelikož má svou produkční firmu, tak by to snad mohlo klapnout, i když všechny peníze zatím po kupě nejsou. Pro mě bylo důležité, aby se tam mluvilo v původních jazycích, česky, německy a rusky, aby to bylo autentické.

HN: Máte nějakou představu o hercích?

Nemám, jelikož musí být velmi mladí a taky vysportovaní, protože to, co skupina bratrů Mašínů dokázala, byl kromě mimořádného odbojového výkonu i skvělý výkon sportovní.

HN: To je pravda, Miroslav Donutil, Bolek Polívka nebo Jiří Bartoška by se pořád zadýchávali, navíc běh s cigaretou v ruce asi není tím pravým ořechovým.

Už ani pro Ondru Vetchého by to nebylo... Já bych skoro řekl, že je to pro nějaké mladé hokejisty...

HN: Už vůbec váš mašínovský román Zatím dobrý konečně vyšel v Americe? Původně jste ho přece napsal anglicky.

Pořád ještě ne, já jsem to prozatím odpískal, možná by mohl přijít větší zájem potom s tím filmem. Teď ale připravuju nové, aktualizované vydání tady, protože jak v tomto případu kutá spousta lidí, tak se objevilo několik věcí, které je tam nutné doplnit.

Většinou se to týká vedlejších postav, třeba agenta A-54 Paula Thümmela, původně pekaře, jehož jsem tam vykreslil příliš romanticky, ale jemu přitom šlo jenom o prachy, a k tomu to byl celou dobu vlastně německý patriot, takže zprávy, které poskytoval českému odboji, byly vždycky zkreslené natolik, že vlastně byly k ničemu.

HN: A co se změnilo pro knihy popisující příběh bratří Mašínů, když vloni konečně vyšla česky jeho původní verze v knize Cesta na severozápad?

Ota Rambousek měl tenhle rukopis k dispozici, když psal Jenom ne strach, já, když jsem psal Zatím dobrý, taky. Z mého románu je to tak osmdesát stránek, samozřejmě klíčových. Ale oni Mašínové i Milan Paumer vlastně všichni stejně měli a mají svou verzi a já jsem nejvíc vycházel z té Pepíka Mašína, zatímco Cesta na severozápad je Ctiradovou verzí, kterou Pepík s Milanem Paumerem jen trochu doplnili a připodepsali.

Ovšem do dneška není třeba úplně jasné, kdo koho z té policejní přesily na nádraží v Uckru zastřelil, o to se pořád mezi sebou dohadují.

HN: Vysvětlete mi ještě, proč o Zatím dobrý v Americe nebyl zájem? Proto, že to není příběh o Američanech?

To jednak a jednak, myslím si, proto, že se to redaktorům zdá zkrátka příliš tlusté a že to možná ani nečetli. A taky se to odehrává někde v Československu, které už ani neexistuje. Já sice nejsem člověk z ulice, získal jsem několik cen, ale mé knihy v Americe vždycky prodělaly peníze. A navíc ta story je vlastně hodně pravicová, a kulturní Amerika je dost levicová.

HN: Je to důvod, proč nyní nežijete v Chicagu, nýbrž v Praze?

To ne, prvotním impulzem bylo, že moje dcera měla možnost hrát hokej za český národní tým. A já v Praze mám pořád co dělat, psal jsem scénář k filmu Nedodržený slib, točil jsem dokumenty o Václavu Havlovi, uváděl hru Tolstoj a peníze v bratislavském divadle Astorka, vydával své rozhovory v knize Za vodou...

HN: Vaším nejnovějším počinkem je kniha Aljaška, kterou jste připsal Josefu Škvoreckému. V torontském nakladatelství manželů Škvoreckých jste v roce 1983 vydal debutovou knihu Striptease Chicago, díky románu Děda jste se také v roce 2007 stal prvním nositelem Ceny Josefa Škvoreckého... Čím pro vás tedy Josef Škvorecký je?

Asi bych psal i bez něj, ale nebylo by to tak lehké. On si tehdy přečetl mou povídku a napsal mi, že kdybych jich měl víc, vydají mi knihu. Pak, když jsem napsal první román Milionový jeep, tak mi sehnal agentku. A zároveň jsem se z jeho knih učil řemeslu, které se on zas učil od amerických autorů.

Myslím, že to, co udělal pro českou literaturu, je neocenitelné, protože kdyby spoustu těch knih nevydal, kdyby spoustu lidí, včetně Lídy Baarové, nevybídl k psaní, tak by to všechno zmizelo v nenávratnu.

HN: Jak jste na tom se psaním scénáře podle románu Honzlová od Zdeny Škvorecké-Salivarové?

Ten je dávno hotový, koupila ho společnost Space Films, ale asi z toho nic nebude. On ten příběh má hrozně hořký konec a já strašně nerad diváka zpráskám. Tam v závěru na bratra hlavní hrdinky ještě jako deus ex machina spadne balkon, a mně to připadalo příliš pesimistické a také příliš rázné ukončení, jakoby z únavy. Proto jsem to v první verzi vypustil, ovšem všichni se proti tomu vzbouřili... Ale tak to u filmu chodí, v Hollywoodu je spousta velmi bohatých scenáristů, kterým nikdy nerealizovali jediný scénář...

HN: Miloš Forman měl kdysi v plánu také natočit film podle legendárních Zbabělců Josefa Škvoreckého. Myslíte, že by se takový rozsáhlý román mohlo povést dobře převést do filmové podoby?

Musí si člověk vybrat jen něco. Já jsem kdysi na popud Pepíka Škvoreckého napsal scénář podle Příběhu inženýra lidských duší. Ten román je ještě daleko rozsáhlejší a košatější, ovšem taky jsem z toho vypreparoval jen jednu dějovou linku o tom, jak Danny udělá v továrně sabotáž proto, aby zaimponoval holce, jenže to zmrví, načež ho pak celá továrna zachraňuje před obrovským průšvihem.

HN: Pohybujete se mezi Milošem Formanem, Ivanem Passerem, Theodorem Pištěkem, Václavem Havlem a bratry Mašíny, což jsou všechno spolužáci z poděbradského gymnázia, ovšem Václav Havel má na činy skupiny bratří Mašínů poměrně kritický názor, a ostatně Josef Škvorecký také nakonec knihu Oty Rambouska Jenom ne strach nevydal.

Tady se opravdu názory štěpí, i když já v tom mám jasno. Ale třeba když jsem Zatím dobrý tehdy v devadesátých letech v Praze psal – původně to také byl scénář –, tak mi najednou volal Václav Havel, který se dozvěděl o tom, že se zabývám Mašíny, a říkal mi, že už tehdy v těch Poděbradech byli takoví zvláštní, že tam pořád běhali se zbraněmi...

"Myslím, že komunismus se nedal porazit se zbraní v ruce, že ho musela porazit bakteriologická akce myšlenky," povídal tenkrát. A já na to: "A co Afghánistán?" A on okamžitě ustoupil a prý: "Já vím, že si to napíšeš, jak chceš, jen jsem chtěl, abys to věděl..."

Ale teď se pochlubím, že tady v Praze nepřejde snad jeden týden, aby mě někdo nezastavil na ulici a za Zatím dobrý mi neděkoval. A není to pořád tentýž člověk, to bych zase poznal.

HN: Nerealizovaným scénářem původně byla i Aljaška, ještě později divadelní hra, nyní jste ji přepsal do prózy. Čím si ten příběh tak dlouho udržel vaši pozornost?

Ze začátku mě asi upoutal svou pravdivostí a dramatičností, pak jsem ho pragmaticky přepsal do divadelní podoby a teď jsem zase chtěl vydat knihu Chicago, kde bude můj povídkový debut Striptease Chicago, další povídky, nějaké eseje o blues a o proměně jazyka a i texty o všech mých zaměstnáních. Byl jsem třeba vedoucí v počítačovém středisku a taky jsem tam rozvážel peníze...

HN: To vím, už před léty jste říkal, že jste o tom napsal knihu Malý prachy, ale s bouchačkou...

Zatím jsem z ní do češtiny přeložil aspoň jednu kapitolu, ta má jít do té knihy Chicago. A jedna z částí Chicaga měla být také o údobí, kdy jsem rozvážel chleba. Jenže se mi nakonec rozrostla do Aljašky a nakladateli se líbila, a tak ji vydal samostatně. Teď už mě spíš než ten samotný příběh ale zajímalo jeho zpracování.

HN: A máme Aljašku čekat ještě v nějaké další podobě? Třeba ve verších?

Never say never. Možná opera... Kdyby to dělal Robert Wilson, tak by se to mohlo odehrávat v bochníku chleba.

HN: V Aljašce se mísí obecná čeština s chicagským, exulantským slangem. Neměl jste v Americe strach, že zapomenete češtinu?

Měl, než jsem přišel na to, že můžu psát anglicky. Třeba jsem si najednou nemohl vzpomenout, jak se česky řekne předpona, a úplně jsem se orosil.

HN: Kvůli tomu, aby člověk zapomněl slovo předpona, ale nemusí jezdit až do Chicaga.

To vím, ale když se vám to stane v Chicagu, přikládáte tomu jinou váhu. Pak, když jsem se po letech vracel znovu z angličtiny do češtiny – to bylo při psaní scénáře k Báječným létům pod psa –, jsem měl zas z té změny trochu strach, ale nakonec jsem viděl, že to jde. V knize Komouši, grázlové, cikáni, fízlové & básníci pro změnu popisuju, jak jsem si zas potom, když jsem byl nějakou dobu v Praze, nemohl vzpomenout, jak se anglicky řekne lešení...

HN: Myslím, že je několik velkých autorů, kteří se ve svém díle obešli bez předpony i bez lešení... Co připravujete teď?

Dokument o hokejistech za komunismu, o tom, jací to byli vojáci. Vždycky to věším na konkrétní příběh, v tomto případě to bude Dominik Hašek, který tehdy v dresu Dukly Jihlava odmítl nastoupit proti svým domovským Pardubicím, protože jim hrozil sestup a on samozřejmě nechtěl hrát po návratu domů druhou ligu. A na ten příběh pak rád věším další tematické celky, které se vždycky během natáčení nabídnou. Tady už vím, že další kapitola bude o hokejistech a emigraci.

Dominik Hašek je velká osobnost, nicméně v životě každého hraje důležitou roli náhoda. On se třeba dostal do branky Pardubic tak mladičký proto, že jeho předchůdce Jiří Crha emigroval. Přičemž ten dostal v nepřítomnosti obligátní rok a půl za opuštění republiky a další dva roky za zpronevěru státního majetku, protože si s sebou odvezl i betony.

Související