Homolová & Merta: Hudební pozdrav z husákovské éry, které už docházel dech

Kapela vedená Vladimírem Mertou, která doprovází slovenskou písničkářku Zuzanu Homolovou na albu Čas odchádza z domu, má výstižný název: Dobrá úroda. Nahrávka vznikala na přelomu let 1987-1988 a sklidila koncentrovaný výběr z toho, co se v repertoáru Homolové za dvacet let nahromadilo. O pár měsíců později směl nahrát dvě shrnující, i když jen koncertní sólová alba také sám Merta.

Oba tituly z časů, kdy husákovské éře docházel dech a Mertu, který měl co chvíli "zaracha", už pustila ze zřetele, nyní v reedici vydal Galén. Nakladatelství postupně vrací do oběhu důležitá alba československé písničkářské scény, v nichž posluchači nacházeli silný tvůrčí étos.

Mužná práce s jemnou ženou

Album Čas odchádza z domu nyní vyšlo ve dvou verzích - jedna je shodná s nahrávkou publikovanou před dvaadvaceti lety, doplněná o dvě písně z malé desky Homolové z roku 1973; druhá nabízí tytéž skladby z alba v ještě "nezeditovaných" aranžmá. Rozdíly jsou však až na píseň Polná madona takřka nepostřehnutelné.

Pro folkové puristy může být "mužná" práce Dobré úrody přeexponovaná. Křehkou, mimořádně sugestivní zpěvačku morbidních lidových balad či soudobých lyrických šansonů přesazuje z bylinkového záhonu do pole vyoraných brázd. Dobrá úroda nezalévá písně jemně z konve, ale pouští na ně instrumentální lijáky. Jenže Homolová - Mertovými slovy "skrytá drobná šelma" - je důkladně impregnovaná a diktuje albu svěží tón.

Jeho průzračnost dokládají singlové bonusy, lidové balady, které Homolová nahrála jen s kytarou. Bez kapely dráždí písně vysvlečené donaha smysly ze všeho nejvíc. Přitom ve srovnání s kapelovými aranžmá působí balady jako rozhlasové čtení na Vltavě vedle velkofilmu v kině.

Zuzana Homolová v době vzniku alba Čas odchádza z domu

Podíl na hyperaktivní instrumentaci nese možná Mertova ambice, o níž se zmiňuje v textu k reedici vlastního dvojalba Live. Koncem osmdesátých let "v skrytu snil o svém opus magnum, desce, která by každé písni dala odlišný doprovod". Jenže Mertův sen o bohatě instrumentovaných vlastních písních zřejmě sublimoval do desky Homolové. Což především v Polne madone ústilo do přepjatého burácení "chrámových" varhan, které i s dalšími nástroji z oficiální verze alba tehdejší vydavatel po právu vypustil.

Přesto reedice "Času", barvitá zpráva o své době, není určena pouze nostalgikům. I posluchač tehdejšími poměry nepoznamenaný nepřehlédne, jak "drobná šelma" vysoko skočila.

Písně, které se zakusují

Stejně zásadní Mertovo dvojalbum Live je rozmáchlejší a nenasytné - jako když psa roky uvázaného na řetězu pustíme do vsi. I s bonusy je to sedmadvacet písní, které se většinou zakusují na potkání. Do folk-blues na mertovský způsob probleskují východoslovanské inspirace či barokně-renesanční nálady (Kocovina) předznamenávající Mertovo pozdější propadnutí loutně. Kudrnatá kytara je často slastná. Přesto některé písně mohou splývat v jednolitý náruživě chrlený "román", kde si ani nevšimneme, že jedna kapitola skončila a další již čteme.

O to víc, až monumentálně vystoupí především hymnus Praha magická, o níž lze tvrdit, že kdyby Merta žádnou jinou píseň nikdy nenapsal, pak by stejně zůstal nejryzejším z českých písničkářů. A třeba "východoslovanská" Na dluh Bulatu Okudžavovi, inspirovaná ruským bardem, přesto mertovsky přetavená do dalekonosného děla, před jehož zásahem do emočně nejcitlivějších míst není úniku. Tuhle válku Merta vyhrál.

Vladimír Merta na konci osmdesátých let, kdy nahrál koncertní dvojalbum