Ještě před rokem byl Jan Balabán obyčejným českým literátem. Chodil do práce, vydával knihy, které pak byly recenzovány, občas dostal nějakou cenu nebo na ni byl alespoň nominován, občas se zúčastnil nějakého literárního festivalu či veletrhu a jeho čtenáři, jichž rozhodně nebyly desetitisíce, ho vnímali jako neobyčejného autora.
Avšak 23. dubna 2010 Jan Balabán náhle zemřel, přičemž mu ještě nebylo ani padesát let. A jeho smrt zapříčinila zvýšený zájem o jeho osobu – a potažmo i o jeho dílo, v němž psal o obyčejných lidech. O obyčejných, nikoli o normálních. "Takoví lidé jsou zlí, takoví lidé napáchali v dějinách nejvíc zla. Žádní zloději a loupežníci a smradlaví vandráci, ale normální slušní lidé, co myslí na rodinu a aby se taky měli trochu dobře," říká v románu Zeptej se táty postava jménem Emil.
Nenávidím, co říkáš
Jako kdyby život Jana Balabána napsal přitažlivější příběh než sám ostravský prozaik ve svých knihách. Během toho necelého roku tak slaví velký prodejní úspěch román Zeptej se táty, kterého se již prodalo deset tisíc výtisků.
Vyšel už také první svazek autorova díla. Dále sborník Honzo, ahoj! obsahující vzpomínky lidí, kteří se s Janem Balabánem znali či se s ním alespoň setkali.
Na jednom z ostravských domů spisovatele rovněž připomíná výtvarný objekt. A v televizi vysílali i reportáž, kde výčepní ukazoval, u kterého stolu Jan Balabán v jeho hospodě sedával...
GLOSA: Těžká chvíle u televize - knižní ceny Magnesia Litera - čtěte ZDE
Jako kdyby měl být z Jana Balabána posmrtně lidový autor. "Nenávidím to, co mi říkáš, ale tebe nemůžu nenávidět. Ve tvé přítomnosti nenávidím spíše sebe, spíše nenávidím svět. Ne svět, ale ten tvůj nemilosrdný pohled, kterým se na něj díváš," to si v románu Zeptej se táty pomyslí Jeny, Emilova žena.
A dá se to použít i jako charakteristika psaní Jana Balabána. Proto se také nikdy nemůže stát "lidovým autorem", neboť přesně to je hlavním příznakem "normálních lidí". Totiž že si nemilosrdný pohled na své životy jednou provždy zakázali, neboť ty by se jim pak naprosto zhroutily – a oni chtějí mít pohodu, dobře si žít.
"Lidovým autorem" se tedy Jan Balabán nestal a nestane. Stal se však autorem "významným", což je oblíbená fráze těch, kteří jeho dílo neznají, avšak chtějí deklarovat, jak jsou intelektuálně na výši - a kteří jsou mimochodem také ochotni trávit mnoho času mluvením o tom, jak je podstatné dělat různé projekty na podporu dětských čtenářů, a rovněž o tom, jestli je lepší číst texty z knihy, nebo ze čtečky... Jen aby nemuseli nic číst.
Možná že odcházíme
Toto všechno patrně přispělo k tomu, že se román Zeptej se táty tak dobře prodává a nyní se také stal Knihou roku Magnesia Litera. Kdo by si byl pomyslel, že ceněný povídkář dosáhne svého největšího "světského" úspěchu díky románu? Nicméně je třeba dodat, že při porovnání s předchozími delšími prózami Černý beran (2000) a Kudy šel anděl (2003) se jeví jako autorův román nejzdařilejší - či konečně zdařilý.
Ale aby to zase nevypadalo tak, že vše "podivné" se v souvislosti s dílem Jana Balabána stalo až po jeho smrti. V roce 2004 vydal povídkový soubor Možná že odcházíme. Ten se stal Knihou roku Lidových novin, byl oceněn také Literou za prózu, a navíc byl za něj ostravský prozaik nominován na Státní cenu za literaturu. Proč se všechna sláva snesla právě na tuto knihu, nikoli na předcházející Prázdniny (1998) či následující svazek Jsme tady (2006) - oba soubory jsou s oceněným titulem srovnatelné -, si lze racionálně vysvětlit jen velmi obtížně.
Nicméně, dílo Jana Balabána je dost silné na to, aby všechny takovéto vnější "náklady" hravě uneslo, případně setřáslo ze zad. Proto není nutné nikomu nic diktovat či mít za zlé. Pro někoho je Jan Balabán nyní významným autorem, jenž psal o normálních lidech. A pro jiné zůstal neobyčejným autorem, který psal o lidech obyčejných. A pokud někdo tápe, může se třeba zeptat táty.
