V Divadle Komedie měl v pátek večer premiéru projekt inspirovaný protiválečným dramatem Karla Krause (na snímku) Poslední chvíle lidstva. Na jeviště se tak dostal triptych režisérů Kathariny Schmittové, Thomase Zielinského a Alexandera Riemenschneidera v produkci Pražského komorního divadla.
Karl Kraus (1874-1936) psal svůj "šílený kankán lidské blbosti a surovosti" jako bezprostřední reakci na první světovou válku, kterou vnímal i jako mocenskou a mediální hru, výnosný předmět globálního byznysu. Současně se snažil upozornit, jak se jazyk zaprodává válce a degeneruje na úroveň politických hesel a novinových frází.
Z autentických výroků a citátů z tisku stvořil dílo plné černého humoru, v jehož scénické adaptaci se na jevišti představili Jiří Černý, Marek Daniel, Stanislav Majer, Gabriela Míčová, Martin Pechlát, Jiří Štrébl a Ivana Uhlířová. V první části hrál na bicí Vít Blažek.
Jak žena vidí válku
Tvůrci jednotlivých částí se zaměřili na roli médií při vzniku a průběhu válečných událostí, reflektují i postoje diváků, kteří válku zejména jejich prostřednictvím sledují. Například německá režisérka Katharina Schmittová, která v Praze vystudovala DAMU, se zabývala ženským pohledem na válku. Zajímal ji výchozí stav i začínající napětí.
"Snažila jsem se najít stylizaci a divadelní jazyk, inspirací mi byly záznamy spartakiád a filmy Leni Riefenstahlové, dvorní filmařky Adolfa Hitlera. Zajímaly mě také projevy totalitních systémů a jejich fungování jako přitažlivost hrůzostrašného," uvedla.
Šou musí být, i když je nehratelná
Režisér druhé části Thomas Zielinski vidí paralelu mezi Krausovým dílem a Coppolovým filmem Apocalypse Now. "Válečná euforie je na vrcholu, stroj jede na plné obrátky, zákopy potřebují každý den novou potravu a na domácí frontě se musí udržovat dobrá nálada. Propaganda a novinářské lži, revue a lehce stravitelná zábava - lidé se konec konců chtějí bavit. The show must go on," charakterizoval to.
Spiknutí v Divadle Komedie jako vivisekce vlastní identity - čtěte ZDE
Kdysi skandální hra Spílání publiku je znovu provokativní - čtěte ZDE
Večer uzavřela volná interpretace posledních částí Krausova díla německého režiséra Alexandera Riemenschneidera. Přilákal ho koncept, aby se spolu s kolegy postupně propracovával Krausovým obrovským dílem. "Text je tak obsáhlý, monstrózní, a přece tak přesný, že ho autor označil za nehratelný. Lákalo mě dokázat opak," podotkl. Fascinovalo ho, čeho je lidstvo v dobrém i zlém schopné. "Řečeno s Krausem: Je to stejný rozum, který vymyslel knedlík i leteckou bombu," dodal.
Kraus hořel jako pochodeň
Po druhé premiéře 26. dubna se uskuteční ve foyer divadla první z dialogů o inscenaci. Hosty mají být sociální antropolog Radovan Haluzík a kaplan Pavel Ruml, účastník vojenských misí české armády v zahraničí.
Kraus vyrůstal v židovské rodině jičínského majitele papírny. V roce 1877 se přestěhovali do Vídně, kde studoval práva, filozofii a německou literaturu. Působil jako herec, divadelní režisér a později jako novinář. Od roku 1899 vydával vlastní noviny Die Fackel (Pochodeň), ve kterých pranýřoval pokrytectví, korupci, měšťáckou morálku, nacionalismus, pangermanismus i psychoanalýzu.
Kromě dramatu Poslední chvíle lidstva je jeho dalším významným dílem Třetí Valpuržina noc, reagující na nástup fašismu a s ním spojené násilí.