Napínavé čekání skončilo. V Cannes se včera večer publiku konečně ukázal Lars von Trier s novinkovým filmem Melancholie. A slaví úspěch.
Už novináři byli ke slavnému dánskému režisérovi na středeční ranní projekci shovívavější než k soutěžní novince Terrence Malicka promítané v úterý.
Melancholii žádný pískot nečekal - závěrečný potlesk ale zase nebyl tak žhavý, jak by se vzhledem k očekáváním dalo předpokládat.
Není divu. Od Larse von Triera, zvláště po hypnotickém předloňském Antikristovi, se už budou čekat jen artové zázraky.
Znát je to i na ohlasu distributorů. Ještě nenatočenou Melancholii si již před rokem a půl "předkoupil" Aerofilms: Češi tak mohou Trierovu novinku posoudit sami.
Z canneské soutěže půjde Melancholie do českých kin hned příští čtvrtek 26. května.
Ne zcela typický Lars von Trier
Součástí každého filmu Larse von Triera (nejpozději od Tance v temnotách) je i PR vějička od samotného režiséra. U Antikrista to byla již dlouho dopředu anoncovaná deprese, ve které se (prý) autor dlouhodobě utápěl.
Známý mystifikátor z Kodaně si nyní pro Melancholii připravil opačnou story. V aktuálně dobrém rozmaru ho trápí jediná věc: že natočil až příliš krásný film, který se přibližuje mainstreamovým kvalitám.
Tyto vtípky "na přilepšenou" by nestály za řeč, kdyby to v případě Melancholie nebyla i zčásti pravda. Stačí malý test: vynechat "trademarkový" enigmatický úvod a pak film sledovat bez znalosti režiséra. Kdo a v které minutě by bez váhání tipl správně?
Trierův originální rukopis se v první polovině (možná zcela záměrně) rozpustil v civilní story z luxusního aristokratického sídla.
Tam si vybraná smetánka přijela užít svatební hostinu, kterou si ale moc neužívá její hlavní hrdinka. Mladá nevěsta Justine (Kirsten Dunstová) propadá záhadné letargii, kterou starostlivě sleduje její starší sestra Claire (Charlotte Gainsbourgová).
Deziluzi z nepovedené slavnosti znásobí příští den objev záhadné planety Melancholia, která míří k Zemi. Ve druhé části pak zbývá naplnit hlavní slogan díla: "Krásný film o konci světa."
Půvab inspirovaný Viscontim
Katastrofické filmy nejsou v kinematografii žádnou novinkou, škodolibý Trier si ale k soudnému dni vybral jen vznešené partnery.
Inspirován Viscontim, umístil příběh o konci světa na noblesní zámek u moře, s překrásnou zahradou. Hlavní hrdinky se na ranní projížďce na koních prohánějí okolní krajinou jako na plátnech romantických mistrů z konce 18. století. Zní jim k tomu ouvertura z Wagnerovy opery Tristan a Isolda.
Z Melancholie by měl velkou radost Michelangelo Antonioni, z jehož filmu Noc (1961) si pětapadesátiletý dánský tvůrce "vypůjčil" jednoho z hrdinů - golfové hřiště. Po pečlivě upraveném trávníku se melancholická Justine opakovaně prochází a na golfovém hřišti se nakonec odehraje i závěrečné explicitní zúčtování. Režisér ostatně "vždy miloval golfová hřiště a hřbitovy".
Lars von Trier vkládá své alter ego do představitelek hlavních ženských rolí a v Melancholii to rozhodně není racionalistická Claire. Tváří v tvář blížící se katastrofě je klidná pouze Justine a cítíme z ní režisérův vzkaz lidstvu: Být po mém, zmáčknu červený knoflík klidně hned. Vše tak vlastně končí happy endem, kterým je zánik naší planety, protože "život na Zemi je zlo," jak vystrašenou Claire uklidňuje její mladší sestra.
Další facku humanitě uštědří Justine ve chvíli, kdy se Claire pokouší aranžovat jejich poslední okamžiky - s vínem. "A hudbu k tomu nechceš? Třeba Beethovenovu symfonii? Pěkně na terase? Sračky... nepočkáme na konec světa spíš na záchodě?"
To už jsme samozřejmě u trochu svérázné definice toho, co je to mainstreamový film. Bude zajímavé sledovat, kolik diváků naláká tvář známé hollywoodské herečky a přijdou se na "krásný film ze zámku" podívat. Melancholie je zvláštní; první polovina je pro náročného cinefila trochu ordinérní, atmosféra druhé půlky pak pro mainstreamové diváky trochu znepokojující.
V Trierově filmografii je Melancholie jedním z "nejcudnějších" snímků. Což zní opravdu paradoxně vzhledem k tomu, že vypráví o konci světa.
