Dnes už klasickou hru Josefa Topola Konec masopustu z počátku šedesátých let uvedlo Národní divadlo. Režisér J. A. Pitínský naložil na příběh z kolektivizované vesnice tolik vlastních intelektuálních konstrukcí a manýristických ozdob, že z původního textu zbylo sotva srozumitelné torzo.
Konec masopustu je obrazem proměny české vesnice, v němž se setkávají velká témata doby: násilně naroubovaná komunistická ideologie a zánik tradičních venkovských hodnot, morální i sexuální uvolněnost začínajících šedesátých let i dosud bolavé jizvy z války.
Příběhy postav, sedláka Krále a jeho dětí, holiče "Smrťáka" a jeho sestry, Paní Pražky a jejího vnuka i dalších, jsou tak pevně svázány s dobou, že každé jejich vytržení z kontextu znamená zpřetrhání kořenů, které jim dávají život.
Topol v každé z postav vidí cosi opravdového - dosud bolavou křivdu, smutek nebo marnou touhu, ale i směšnost, společenský konformismus nebo pýchu. Všechny své postavy "má rád" láskou dobrého dramatického autora, jenž měří podle pravdy.
V hlavní roli Smrťák
Jenže Pitínský se zakoukal do jedné z nich - holiče zvaného Smrťák (Vladislav Beneš). Asociativně, bez ohledu na dramatickou stavbu hry, navěsil na tohoto organizátora masopustního reje svoje zkušenosti a vidění světa a v závěru i kostým smutnosměšného pierota, kterým snad odkazuje ke svým vlastním režiím ze začátku devadesátých let. Vyzvedl Smrťákův přikrčený osud i tím, že jeho oficínu učinil metaforou české společnosti.
Shledal totiž v současnosti analogii k Topolově hře. Po zhlédnutí filmu Pro dobro světa a Nošovic o stavbě obří automobilky Hyundai v Beskydech usoudil, že "zas sedlákům berou půdu" a zachytil se repliky, že "v Čechách každého oholí".
Zárodky velkých výkonů
Tak se první půle inscenace proti veškeré logice příběhu odehrává v obřím holičství, jehož vykachlíkované stěny připomínají márnici (scénu vytvořil Tomáš Rusín). Už tímto obrazem jsou z Topolovy mnohohlasé kompozice, neúprosně směřující k tragické náhodě, vytrženy, prvoplánově zjednodušeny, předem prozrazeny nebo obludně nafouknuty některé motivy.
S rejem masopustních maškar se v Konci masopustu z hloubky podvědomé zkušenosti derou na povrch archaické emoční vzorce a pudy. V textu každá nese zcela konkrétní obrazivé významy a odkazy k venkovskému životu (Nemluvně, Šašek, Slaměný panák, Ženich, Nevěsta...).
V Pitínského inscenaci se po scéně prohání šklebivá tlupa anonymních polonahých divochů s vodnatelnými hlavami (kostýmy Jana Preková), která může asociovat leda tak potracené plody.
Vedle pro Pitínského typických pitoreskních a pohybově stylizovaných scén, které tentokrát spíš jen zálibně a manýristicky opakují režisérovy osvědčené postupy, je tu ale i několik málo silných výstupů, ve kterých dostanou slovo herci a zazní Topolův text.
V nich je hrdinou sedlák Král (Igor Bareš) a jeho děti Marie (Pavla Beretová) a boží prosťáček Jindřich (Filip Kaňkovský). Vztah tvrdého otce, který ctí nepsané zákony rodu, a jeho přísně vedených dětí je drsný, ale plný autentického citu.
Královo vyznání Smrťákově sestře Věře (Kateřina Holánová) patří k nejemotivnějším scénám inscenace. Chlapské trio - Král, Smrťák a Cihlář (Alois Švehlík) nad lahví kořalky, oba Mariini nápadníci - spratkovitý Rafael (Radúz Mácha) i poctivý, cudný Petr (Petr Motloch), nebo Paní Pražka Ivy Janžurové - to všechno jsou zárodky velkých hereckých výkonů.
Pozor realita, nedotýkat se
Něco podobného jako Konec masopustu potkalo nedávno na scéně Národního divadla Shakespearovo Zkrocení zlé ženy. Nebylo to zdaleka poprvé - bohužel, nejspíš ani naposledy.
Josef Topol
Konec masopustu
(Režie J. A. Pitínský)
Národní divadlo, premiéra 26. května
Inscenátoři jsou v těchto případech natolik ponořeni do svých intelektuálních fabulací, že ztrácejí přirozený, bezprostřední kontakt nejen s textem, ale i s realitou. Vznikají mátožné inscenace, jež staví na odiv formální výstřelky, které nemají nic společného s autentickým hledáním inscenační formy.
Topolova hra Konec masopustu je obrazem proměny české vesnice, v němž se setkávají velká témata doby: násilně naroubovaná komunistická ideologie a zánik tradičních venkovských hodnot, morální i sexuální uvolněnost začínajících šedesátých let i dosud bolavé jizvy z války. Na snímku Iva Janžurová jako Paní Pražka a Radúz Mácha v roli Rafaela. FOTO: ČTK
