Ráda bych vám pomohla, doktore, opravdu, opravdu ráda, ale to dunění v lebce... Tak začíná skladba Blood Makes Noise americké písničkářky Suzanne Vega, jež je vhodným komentářem k právě vydanému románu Poslepu Claudia Magrise. Ten totiž přináší monolog člověka, jenž skončil na lůžku terstské psychiatrické kliniky a jenž se ve svých promluvách obrací k lékaři. Čímž se hned také vřazuje do kontextu středoevropské literatury, o níž toho ostatně Claudio Magris ví požehnaně.

Také jeho velký terstský předchůdce Italo Svevo ve svém nejslavnějším románu Vědomí a svědomí Zena Cosiniho (1923) založil text na "souboji" pacienta a lékaře. V předmluvě "Dr. S." dokonce píše, že v rámci psychoanalýzy sepsanou autobiografii pacienta Zena Cosiniho uveřejňuje "ze msty" a doufá, "že ho to bude mrzet".

Ve stejném roce je smrtí autora ukončen také román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. A Švejk je v oboru "komunikace s lékařem" kadet nad kadety, o čemž svědčí už název jedné z kapitol - Švejka vyhodili z blázince, přičemž byl předtím podroben palbě fištrónských dotazů: ",Věříte v konec světa?' ,Napřed bych ten konec musel vidět,' ledabyle odvětil Švejk, ,rozhodně se ho ale zejtra ještě nedočkám.'"

A pak je tu také Oskárek Matzerath z Plechového bubínku (1959) Güntera Grasse. Ten hned v první větě připouští: "Dobrá tedy: jsem chovancem Léčebného a zaopatřovacího ústavu..." Z výše řečeného lze vyvodit, že literáti zkrátka zachytili svět ve stavu, kdy chovat se přirozeně lze už jen v blázinci. Jenže všechny romány jsou středoevropské. To není snaha vytvořit specifikum - Yossarian z Hlavy XXII Josepha Hellera by rád byl bláznem uznán, ale má smůlu. A Ignácius Reilly ze Spolčení hlupců Johna Kennedyho Toola by býval ve střední Evropě také určitě v nějakém tom ústavu skončil...

Tersťan italským senátorem

Terstský prozaik a esejista Claudio Magris (1939) patří k předním znalcům středoevropské literatury a kultury vůbec, což prokázal v již několika česky vydaných knihách, především v Dunaji. V této slavné eseji procházíme s autorem od pramene k deltě a "potkáváme" kupříkladu Louise-Ferdinanda Célina, Eliase Canettiho, Danila Kiše či Hertu Müllerovou.

Vedle akademické a spisovatelské dráhy byl Claudio Magris také v polovině devadesátých let senátorem poté, co jej kandidovalo pět terstských stran. A toto smutné angažmá autor později příznačně přirovnal k Haškově Straně mírného pokroku v mezích zákona: "Mé senátorství mělo také komickou rovinu. Stal jsem se totiž senátorem za stranu, jejímž jediným členem jsem byl já sám. Těch pět stran totiž nemohlo být oficiálně spojeno, protože byly příliš rozdílné, a tak se vytvořilo hnutí, do něhož se ovšem všichni kromě mě zapomněli přihlásit. Takže to vypadalo následovně: Magrisův seznam - členové: Claudio Magris."

Plodem toho, že se autor následně znovu plně začal věnovat literatuře je i román Poslepu. Vzdělanost Claudia Magrise může být při psaní stejně výhodou jako nevýhodou. Vědomí toho, že velké autory, jakými byli rakouští Robert Musil a Hermann Broch či s Terstem spjatí Italo Svevo i James Joyce, je "nemožné" dostihnout. Ale i vědomá snaha patřit k náročné literatuře, která nechce jen bavit... Přestože proud románu Claudia Magrise se jistě v mnohém liší od opojně harmonického plynutí románu Obsluhoval jsem anglického krále Bohumila Hrabala či od grassovského vyprávění s koutky úst plných slin, jež se bezděčně tvoří, když němčina vyjadřuje gdaňskou nostalgii.

Ve jménu soudruha Stalina

Nedávno zesnulý argentinský prozaik Ernesto Sabato v souvislosti se vznikem románu píše: "... neexistuje pevná víra, náboženství nahradil posměch a nevíra, člověk se znovu ocitl v metafyzickém nečasu. A tak se tedy zrodí onen zvláštní žánr, jehož posláním bude zkoumat lidský úděl ve světě, v němž je Bůh nepřítomný, neexistuje nebo je zpochybňován."

Poslepu je moderní román, a proto je psán v ich-formě, je zde totiž zkoumáno lidské nitro, jeho pohnutky a obranné mechanismy. Salvatore Cippico je stvořen jako jakýsi novověký pikaro. Je možné, někdy dokonce evidentní, že si vymýšlí - jednou z jeho identit je skutečný dobrodruh z 19. století Jorgen Jorgensen. Nicméně vypravěč žil ve 20. století, a tak je Poslepu nejen románem vyprávěným v ich-formě, ale také je Salvatore komunistickým revolucionářem, jenž je držen nejdříve v Dachau, později na jugoslávském Golém Otoku, kde vězni po pás stojící v moři těžili písek. Hlavní hrdina navíc ve jménu revoluce musí oželet svůj soukromý život - obdobně jako nutí služba Bohu kněžím celibát, v horším případě je dovede k pedofilii.

Hned v úvodu čteme vypovídající větu: "... komunismus nás osvobodil z lágrů a poslal do gulagů, kde jsme to všechno vydrželi ve jménu soudruha Stalina, který poslal do gulagů jiné naše soudruhy." Revolucionář ztroskotal, nicméně je tu pořád moře. I proto se část románu odehrává na Tasmánii. Claudio Magris totiž nejenže píše "hlavovým" tónem a také se neustále svému hrdinovi do hlavy dívá, ale rovněž jej nechá stát hlavou vzhůru, tedy na druhé polokouli, kde Evropané natropili stejnou spoušť jako na starém kontinentě.

Bez parazitů a nemocí

Claudiu Magrisovi také v hlavě správně vězí maxima, že román nemá dávat odpovědi, nýbrž klást otázky, jichž je v Poslepu moře, a to doslova. Nic zde není pevné, nic není jisté, všechno visí ve vzduchu, vždyť vypravěčem je člověk ležící na psychiatrické klinice. Ale kolik má Salvatore Cippico identit? A která je ta pravá? A mluví to vlastně on?

Totéž znejistění se týká i samotného lékařského poslání. Moderní román není oblíbený seriál, kde doktoři vždycky nakonec pomohou - stejně jako v krimi příbězích detektivové pokaždé najdou vraha a my můžeme jít spokojeně spát. Ano, Poslepu je stejně tak příběhem o krachu jednoho revolucionáře jako románem o ztrátě jistot. Je nemocný Salvatore Cippico, nebo tato doba? Nebo snad jen jeho ošetřující lékař?

Zeno Cosini na konci románu Itala Sveva říká: "Možná že se ke zdraví vrátíme neslýchanou katastrofou... nastane nesmírný výbuch, který už nikdo neuslyší, a Země, opět v podobě mlhoviny, bude bloudit nebem zbavena všech parazitů a nemocí." Jako by se ostrým viděním těch nejlepších romanopisců chtěl Bůh lidem pomstít za to, že začali o jeho existenci pochybovat. Někteří autoři tuto "pravdu" složitě hledali, jiní už dnes vědí, kde ji hledat, a nahmátnou ji třeba i poslepu.

 

Claudio Magris

Poslepu
(Přeložila Kateřina Vinšová)
Mladá fronta, Praha 2011, 336 stran, 349 korun

 

Rakousko u moře

Od pramene Dunaje až k jeho deltě

Claudio Magris (1939) se narodil v Terstu, který kdysi býval součástí Rakouska-Uherska. Na turínské univerzitě studoval germanistiku. Oboje ho předurčilo k tomu, aby se stal velkým znalcem středoevropské literatury. Jeho manželkou navíc byla spisovatelka Marisa Madieriová (1938-1996), jež pocházela z Fiume, dnes Rijeky. Z díla Claudia Magrise dosud česky vyšel Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře (1963) - tato výborná kniha byla germanistovou diplomovou prací - a rovněž Daleko odkud - Joseph Roth a východožidovská tradice (1971). Dále je v češtině dostupné autorovo nejslavnější dílo Dunaj (1986), jež patří vedle Jména růže Umberta Eca k nejpřekládanějším textům italské literatury 20. století, a také Mikrokosmy (1997). Věhlasný autor získal v roce 2009 Mírovou cenu německých knihkupců a bývá zmiňován mezi kandidáty na Nobelovu cenu.

 


STŘEDNÍ EVROPA
Ve své slavné knize Dunaj zachytil Claudio Magris nejprve střední Evropu "bez moře". Jako rodilý Tersťan si ale následně mořský motiv užil dosyta v právě česky vydaném románu Poslepu.
FOTO: HN - RENÉ VOLFÍK