Bruselští byrokraté nešetřili patetickými prohlášeními. »Učinili jsme další významný krok v průhlednosti,« pronesl koncem června eurokomisař Maroš Šefčovič, když oznámil spuštění nového registru lobbistů.

Tisíce firem a jednotlivců, které chtějí ovlivňovat unijní zákony, jsou od teď tlačeny k tomu, aby v jediné databázi odhalili svoji identitu.

Podobné snahy lze přitom nalézt i jinde. O zavedení jasného řádu pro kontakty politiků a byznysu dnes usiluje třeba Rakousko nebo Irsko. A loni si zákon regulující lobbing zavedlo Slovinsko.

Česká bilance vyznívá ve srovnání s tímto trendem tristně.

Již během Topolánkovy vlády se zákon o lobbingu pokusili sepsat úředníci ministerstva spravedlnosti. Dospěli však pouze k závěru, že to nejde.

Za Fischerovy éry zase takovouto úpravu vypracovali sociální demokraté a zelení. Jejich návrh však odmítl Senát.

A co Nečasova »protikorupční« vláda? Tématem lobbingu se v ní zabývají pouze skandály opředené Věci veřejné. A jediným konkrétním výsledkem je zatím slib ministerstva vnitra, že nejpozději do konce příštího roku vznikne analýza, zda má vůbec smysl lobbisty regulovat.

Vstupní kartička za registraci

Faktem je, že evropští úředníci mají k usměrňování lobbingu pádné důvody. Je tomu jen pár měsíců, co si britští novináři hráli v Evropském parlamentě na lobbisty a nachytali hned tři europoslance, kteří za nabízený honorář »slyšeli« na jejich argumenty o úpravách bankovních zákonů.

Odhalení, jak lehce jde usměrňovat unijní zákony, ale nebylo nikterak překvapivé.

»Stávají se případy, že několik poslanců z různých frakcí a různých zemí najednou předloží identický pozměňující návrh, který obsahuje i totožné chyby. V záhlaví dokumentu pak vidíme, že ho napsali pracovníci lobbistické firmy,« řekl Ekonomu jeden z dlouholetých úředníků Evropského parlamentu, který nechtěl zveřejnit jméno.

Výsledkem snahy o kontrolu lobbingu je nový elektronický registr. V něm mají lobbisté nebo i nevládní organizace a think tanky, které chtějí působit na tvorbu unijních směrnic, hlásit, co jsou zač a o jaká témata se zajímají.

»Přihlašování do registru jsme zatím nechali na dobrovolné bázi. Nebylo jasné, zda by požadavek na povinnou registraci neodporoval evropským zákonům,« vysvětluje mluvčí Evropské komise Antonio Gravili.

Lobbisté jsou však podle něho sami motivování k tomu, aby se do databáze hlásili.

»Bez registrace nemohou získat kartičku pro vstup do Evropského parlamentu. Mají pak také výhodu, že je upozorňujeme na připravovanou legislativu, která by je mohla zajímat,« dodává Gravili.

I když lobbisté do registru zatím hlásí veskrze pouze obecné údaje, Brusel slibuje, že jde pouze o začátek.

»Zasadíme se o to, aby jednotlivci a organizace zapsané v registru zveřejňovali také seznam kontaktů, které uskutečnili během lobbingu,« píše se v návrzích, jež nedávno vypracovalo vedení Evropského parlamentu.

Lobbistická anarchie po česku

Česká realita stojí dnes vůči těmto snahám v přímém kontrastu - lobbing zde není upraven žádným nařízením. Přitom nekontrolované ovlivňování politiků a úředníků probíhá přinejmenším ve stejné míře jako v bruselském »rejdišti«.

Rozdíl je pouze v tom, že k lobbingu se v Česku otevřeně hlásí jen pár firem, ačkoli pokoutně za změny zákonů nebo veřejné zakázky lobbuje kdekdo - od advokátních kanceláří přes konzultantské firmy po jednotlivce s těmi »správnými« kontakty (více viz Ekonom č. 13/2011).

Kdo za koho »kope«, ale zpravidla vychází najevo až po odhalení médii.

Třeba v roce 2007 novináři zjistili, že francouzská společnost Sodexho Pass si najala lobbisty, aby pro ní prosadili zachování stravenek. Nebo že předloni si tabákové firmy pomocí lobbistů zajistily, aby parlament schválil pouze měkčí verzi spotřební daně na cigarety.

Není přitom náhoda, že právě lobbisté bývají zapleteni do velkých korupčních podniků. Příkladem je rakouský obchodník Alfons Mensdorff-Pouilly, přes kterého měly podle britských policistů směřovat úplatky za nákup stíhaček Gripen (případ nakonec uzavřela mimosoudní dohoda). Nebo lobbista František Vybíral, jenž se stal ústřední postavou korupční aféry s biolihem.

Výsledek? Podle březnového průzkumu CVVM znamená pro tři čtvrtiny Čechů pojem lobbista skoro to samé co úplatkář. Přitom ve světě lze najít i jiné příklady.

»Například v USA je lobbing považován za zcela legitimní a transparentní činnost. Američtí lobbisté povinně zveřejňují, pro koho pracují i jak jsou placeni. Jinak by riskovali nejen ztrátu reputace, ale i peněžní sankce nebo rovnou trestní stíhání,« říká politolog Petr Vymětal z pražské VŠE.

Analýza nestačí

Pro nynější vládu však příprava zákona, jenž by lobbingu nastavil jasné mantinely, stojí na okraji zájmu. Jako své téma si ho osvojila pouze poslankyně Lenka Andrýsová z Věcí veřejných, která letos dala dohromady skupinu expertů s cílem vypracovat doporučení jak lobbing upravit.

Paradoxně však právě Věci veřejné dnes přímo symbolizují nekontrolovatelné propojení byznysu a politiky. A tudíž podobné snahy mohou vyznívat jen jako parodie.

»Je samozřejmě možné, že někteří lidé o nás mají určité pochybnosti. Je ale třeba posuzovat naše konkrétní činy, ne mediální obraz,« říká k tomu sama Andrýsová.

O jaké konkrétní činy jde? Jediným pokrokem zatím je, že Andrýsové expertní skupina - složená z politiků, lidí z neziskovek nebo samotných lobbistů - v červnu poslala ministerstvu vnitra své nápady.

Podle nich by měl také v Česku vzniknout registr, v němž by lobbisté zveřejňovali, koho zastupují a jaké úředníky či politiky lobbují. Na oplátku mají dostat právo vystupovat na jednáních parlamentních výborů nebo připomínkovat chystané zákony.

Návrhy skupiny nyní posuzuje ministerstvo vnitra, které také sepisuje pro vládu analýzu, jak by měl zákon o lobbingu v českých poměrech vypadat. Co bude obsahovat, se zatím neví.

»Nyní ještě sbíráme podněty z různých nevládních organizací,« říká Marta Léblová z odboru bezpečnostní politiky.

Vnitro se prý zatím kloní k názoru, že na rozdíl od Bruselu by registrace českých lobbistů měla být povinná.

»Alespoň to nám doporučují američtí experti. Zároveň bychom byli rádi, aby za uvádění nepravdivých údajů šlo vymáhat i nějaké sankce,« dodává.

Jenomže, ministerstvo není zrovna tlačeno k tomu, aby s prací pospíchalo - uzávěrku pro analýzu má až do konce příštího roku. A teprve na jejím základě pak bude vláda rozhodovat, zda se vůbec připraví i nějaký zákon.

Šlouf i Rittig se hlásí

A jak se na možnost zavedení registrace dívají sami čeští lobbisté? Třeba zástupci společností jako Merit nebo CEC, jež se k lobbingu hlásí otevřeně, s tím problém nemají. Trochu překvapivě by - alespoň podle svých nedávných vyjádření pro týdeník Ekonom - šel »s kůží na trh« také Ivo Rittig, jeden z pražských kmotrů ODS.

Registraci za jistých podmínek dokonce slibuje i Miroslav Šlouf, vlivná postava politického zákulisí z dob zejména opoziční smlouvy a stále přítel možného budoucího kandidáta na prezidenta Miloše Zemana.

»Registr by ovšem musel mít standardní parametry jako v některých zemích EU. Pak bych se účasti asi nebránil,« tvrdí Šlouf. Jiní zákulisní hráči ale o podobné přihlášce nechtějí ani slyšet.

»Já nejsem žádný lobbista a spojování s lobbingem odmítám,« reagoval třeba exministr informatiky Vladimír Mlynář, jenž se přitom podle nedávného zjištění médií pokoušel ovlivňovat průběh obří zakázky na sanaci ekologických škod ve prospěch nynějšího zaměstnavatele, skupiny PPF.

Nicméně, i když by ani sebelepší registr nepřinutil všechny lobbisty odkrýt karty, podle znalců branže by svůj smysl měl.

»Nyní je lobbing spojován zejména s korupcí při veřejných zakázkách, což zavedení registru stejně nevyřeší. Na druhou stranu by však mohl pomoci těm, kteří se snaží dělat lobbing transparentně,« říká Martin Hoferek z lobbistické firmy Merit.

Vladimír Šnídl
Martin Mařík

Čeští lobbisté v akci

73 procent
Tolik Čechů si myslí, že lobbing vede ke korupci.

I když ani sebelepší registr nepřinutí všechny lobbisty odkrýt karty, podle znalců branže by svůj smysl měl.

Související
Zobrazit