iHNed.cz: Především díky Magorovým labutím písním je Ivan Jirous považovaný za největšího českého básníka své generace. Je takové tvrzení oprávněné?

Nechci rovnat básníky podle velikosti. A zvlášť v Magorově případě se mi ani nechce zůstat u toho, že byl básník. On byl především osobnost, člověk, který měl dar: spojovat lidi, vytvářet a tmelit komunitu. Byl nekonformní, bezprostřední a vnitřně svobodný. Byl nefalšovaným rabiátem, ale spolu s tím si uměl podržet i něhu. Přirozeně nepokorný – zároveň ctil pokoru a toužil po ní. Nedovedu si představit nikoho jiného, kdo by si mohl dovolit všem bez rozdílu tykat. Nebo recitovat básně své či cizí kdekoli a pro kohokoli, na ulici, v hospodě, v tom nejzazším koutě.

iHNed.cz: Je Jirous, jako básník, zařaditelný do nějakého "moderního básnického směru" v české poezii?

Je – do undergroundu.

Ivan Martin Jirous

 

Narodil se 23. září 1944 v Humpolci a zemřel 9. listopadu 2011 v Praze. Vystudoval historii umění. Za své básně získal Cenu Jaroslava Seiferta a Cenu Toma Stopparda. Od roku 1967 byl nehrajícím uměleckým vedoucím hudební skupiny The Plastic People of the Universe a později hybatelem českého undergroundu. Jako chartista a neústupný člověk byl několikrát vězněn. V husákovských žalářích strávil celkem přes osm let.

iHNed.cz: Co je to vlastně underground "měřeno" víc způsobem tvorby než postojem? Lze to vůbec takhle oddělovat?

Underground je nesený a "měřený" spíš postojem než způsobem tvorby. Ze samotného způsobu tvorby se, řekl bych, podstata undergroundu vyvodit nedá. Underground byl a je pestrý, od Stankoviče přes Vráťu Brabence až po Pavla Zajíčka. Stejně tak Magor: básně zejména jeho pozdějších sbírek jsou psány vlastně docela prostě, jindy zas tklivě, nebo je tam určitá ironická, "nešikovná" stylizace. V pozadí ale pořád jako zásadní vibraci vnímáme ten silný postoj – nekonformní, odvážný, odhodlaný k životu nadoraz, ale i bratrsky vztažený k blízkým lidem a produchovnělý – řekl bych já – až nějak zenově. Vědomí svatosti okamžiku, ve kterém hoříme...

iHNed.cz: Čím Jirousova poezie oslovila vás?

Oslovila mě zázračnou směsí drsnosti a něhy, svou andělskostí – a zároveň vědomím padlého anděla, jenž neustále bude hledat to andělské, neustále se bude otáčet po tom "ztraceném" něžném a křehkém, k němuž se chce vrátit.

Jan Štolba

Pražský básník (narodil se v roce 1957), prozaik, literární kritik a jazzový saxofonista – například v Originálním pražském synkopickém orchestru, skupině Krásné nové stroje, s Oldřichem Janotou v skupině Mozart K. či v Jan Štolba Quartetu. Za knihu esejů Nedopadající džbán a za soustavné kritické sledování české soudobé poezie obdržel v roce 2007 Cenu F. X. Šaldy.

iHNed.cz: Jednou jste napsal, že "Magor jako málokdo píše celým tělem", jak to bylo se vztahem jeho těla k duši?

Magor píše celým tělem – tím bylo myšleno, že se do poezie dává, vrhá celý, že si nenechává distanc, že tu už nic nezbývá, jeho básně jsou hned spojnice k celému jeho osudu. A vztah těla k duši? Mám dojem, že se praly, svářily, dohadovaly, navzájem se pokoušely, zkoušely se zničit – a tím ale možná jen dokazovaly, že jedno jsou, jsou svatou jednotou. 

Související