Respekt: Čekání na český seriál: Proč v tuzemsku zatím nikdo neumí natočit Kancl

Stačí jedna esemeska a divák může mít dobrý pocit, že svým dílem ovlivnil program televize, za kterou platí koncesionářské poplatky. Česká televize právě s velkou reklamní kampaní rozběhla Souboj seriálů, pořad, v němž lidé u obrazovek rozhodují, který z šesti nabízených pilotních dílů se dostane do výroby. První semifinále předminulou sobotu přineslo poněkud nepříjemnou zprávu: mezi diváky vyhrála na celé čáře nostalgie a vypravěčská sterilita.

Nová soutěž ale může rozproudit debatu nad formátem, který je dnes vlajkovou lodí každé televize na světě. Je jasné, že z kvalitního seriálu profitují všichni: diváci, televize, které na ně snadno vrší reklamu, a scenáristé i herci, kteří si rádi vydělají peníze na důstojné zakázce. Na českých kanálech je v poslední době patrné, že se v tomto směru něco podstatného mění.

Železná košile

Jan Prušinovský by po předminulé sobotě mohl mít důvod ke smutku. Je podepsaný pod scénářem k pilotnímu dílu seriálu Sedmerák, který u diváků v přímém utkání s konkurenčním projektem Babička na inzerát neobstál. Jenže průběh semifinálového klání Souboje seriálů ho nepřekvapil. Hřejivě lidské postavy z nekomplikovaného příběhu o chůvě důchodkyni zvítězily nad absurdní groteskou o autobusákovi se zrohovatělou trofejí na čele, jejíž tvůrci divákům předkládají panoptikum postav trapných až nesympatických, rozhodně ale bližších realitě. 

„Pro lidi z České televize by mělo být alarmující zjištění, jací jim zbyli diváci,“ říká Prušinovský s nevyřčeným předpokladem, že pro jeho konkurenci hlasovala především starší generace. Veřejnoprávní televize by alespoň teoreticky měla být výspou tuzemské seriálové tvorby: je to její poslání a na rozdíl od komerčních televizí nemusí úzkostně kontrolovat koláče sledovanosti. Přesto ji kvalitou válcuje Nova a v posledních týdnech do hry zasáhla i kabelová HBO se svou Terapií.

Souboj seriálů svou snahou zapojit diváky do rozhodování naznačuje, že si dramaturgové zaostávání začínají uvědomovat, ale zvyk je železná košile. Podle Ireny Carpentier Reifové z FSV UK, která se českým seriálům dlouhodobě věnuje, se nad Kavkami stále vznáší neviditelný stín Jaroslava Dietla.

„Z výzkumů diváckých priorit vyplývá jednoznačně, že lidé nad padesát poměřují jakýkoli seriál s Nemocnicí na kraji města. Mladším divákům, kteří mají jinou technologickou a jazykovou kompetenci, může ČT těžko něco přitažlivého nabídnout,“ popisuje Reifová rozevřené nůžky mezi generací, která stahuje zahraniční seriály na internetu, a pasivními příjemci nevzrušivých příběhů servírovaných veřejnoprávní televizí.

Vypovídá to o tom, že televize se bojí riskovat a otevírat se alternativám. I když je ošidné srovnávat ČT s BBC, také tvůrcům jejich Ajťáků nebo Kanclu musel dát někdo šanci. Malým úspěchem je v této souvislosti už to, že čtyři z šesti tvůrčích týmů soutěžících v Souboji seriálů tvoří neokoukaní třicátníci. 

Divák producentem

Duchovní otec projektu Jan Potměšil zkoušel prosadit nový zábavní formát několik let. Zdálo se mu, že by mohl rozhýbat zatuchlou seriálovou tvorbu a přitáhnout nové tvůrce. Prušinovského a režiséra Sedmeráka Jakuba Koháka považuje za typ kreativních tvůrců, se kterými by ve své současné roli šéfdramaturga vývoje programu rád spolupracoval. Kromě nich se do boje o přízeň diváků přihlásil třeba jeden z nejvýraznějších divadelníků mladé generace Tomáš Svoboda se sitcomem Úřad zavádějícím diváky do nejmenované moravské metropole, kde přežívá instituce plánující metro. Nebo netradiční postmoderní detektivka Cirkus Bukowsky Jana Pachla, která bude soutěžit s těžkým kalibrem v podobě národem milovaného Miroslava Donutila v potenciálním projektu Mazáci.

Důležité je, že podle Potměšila se díky novému pořadu vyrobily k šesti námětům poprvé v historii všude ve světě běžné pilotní díly placené televizí a ČT si na jejich základě poprvé objednala skutečný výzkum reakcí publika ještě před zahájením výroby.

Své si při rozhodování o námětech zažil v ČT v minulosti i Jan Prušinovský. Před lety dodal do televize pilotní díl sitcomu s pracovním názvem Kavárna, který vymyslel společně s Miroslavem Krobotem, Petrem Kolečkem a celým souborem Dejvického divadla. „Šest měsíců trvalo, než se na to vůbec někdo podíval,“ vzpomíná. Projekt nakonec vyšuměl do ztracena: během dalšího roku a půl ho televize ani neschválila, ani nezamítla.

Prušinovský ČT nabízel neúspěšně také předobraz svého Okresního přeboru, tehdy ještě ve formě televizního filmu. Po odmítnutí se obrátil ke konkurenci. Na Nově se kus líbil a tamní dramaturgy napadla spásná myšlenka rozvinout jej do podoby šestnácti půlhodinových epizod. Stalo se a divácký hit byl na světě.

Nova v té době ovšem vyprodukovala další ambiciózní projekty, které by člověk čekal spíš na ČT. Kvůli čekání na vyšší ceny reklamy si až na letošní podzim schovávala v archivu ambiciózní Expozituru. Zápletky, tempo a motivace postav občas skřípou a seriál chvílemi vyznívá jako špatná kopie zahraničních vzorů, ale připomenutí reálných kauz organizovaného zločinu u nás lze jen ocenit. A veřejnoprávní osten má i série Soukromé pasti, v jejíchž samostatných příbězích se autoři dotýkají závažných společenských témat od zneužívání dětí přes prostituci až po virtuální stalking.

Nedostatek příběhů

Problémem ČT obecně je, že se jí nedaří získat ke spolupráci hvězdná jména z branže (ostravské angažmá Roberta Sedláčka pro nekompromisní detektivku Sráči je výjimkou potvrzující pravidlo). Výkvět českého filmu a divadla v čele s Petrem Zelenkou a čtyřkou Marek Najbrt, Robert Geisler, Iva Klestilová a Benjamin Tuček se sešel na práci na seriálu Terapie, jímž novou etapu své původní tvorby otevírá kabelová HBO.

Pro předělání původně izraelského seriálu mluvila podle producentky Terezy Polachové skutečnost, že jde o seriál „exekučně jednoduchý“, odehrávající se skoro celý v domácí ordinaci psychiatra v podání Karla Rodena. „Jít do 45dílného seriálu, který není soap operou, tu ale rozhodně není zvykem,“ říká Polachová. Odvaha se vyplatila a Terapie přispěla do českého seriálového fondu kvalitním konverzačně laděným dramatem.

Tvůrci mohli využít výhod, díky nimž se americká HBO stala na konci 90. let průkopníkem poslední seriálové revoluce, během níž přesvědčila diváky po celém světě, že podceňovaný a epický žánr může být uměním. Program HBO není automaticky v nabídce set-top boxu a byznys model je založen na přilákání co největšího počtu předplatitelů.

Nemusí proto brát ohled na sledovanost, nevyužívají product placement a jejich pořady nejsou omezeny mantinely reklamních ani vysílacích bloků, takže jednotlivé díly se stopáží liší klidně o několik minut. Jediným měřítkem úspěchu je počet abonentů a prodej formátů ostatním televizím, takže si mohou dovolit luxus protáčet po devět týdnů každý den v prime timu příběh o terapeutické praxi v zemi, kde, jak říká Polachová, si „mnoho lidí ještě stále plete psychologa s psychiatrem“.

Kladné ohlasy českou pobočku HBO nyní povzbudily k vyvíjení původního formátu. Na Terapii se podílel jako režisér seriálový harcovník Jaroslav Fuit, který říká, že „rozdíl mezi dobrým a špatným seriálem tu pořád spočívá v tom, že první je licencovaný a druhý ne“.

Neumíme tedy skutečně psát originální příběhy? Jan Prušinovský jako vystudovaný scenárista soudí, že na vině je nedostatek kvalitních předloh. „I na Západě je většina kvalitních seriálů typu Dextera nebo Pravé krve literární adaptací. Čeští autoři se vyžívají v denících nebo introspekci a chybí tu epické náměty, které by se daly využít,“ vysvětluje autor.

Prušinovský přiznává, že je těžké se u nás uživit psaním a všichni kolegové jsou odkázáni na nejrůznější „bokovky“. Mezi vlastní tvorbu a práci na zákazku rozděluje čas i Fuit. Na natočení ceněného nezávislého dramatu o krizi partnerského páru Dvojka si vydělal režírováním primáckého seriálu Letiště. Nyní na schůzku dobíhá ze studia, kde dokončuje sedmý díl sitcomu Haliny Pavlowské O mé rodině a jiných mrtvolách, který poběží ve vysílání na stejné televizi už za čtrnáct dní. A telefonem si domlouvá schůzku s Ondřejem Vetchým, kterého oslovil s nabídkou hlavní role ve svém chystaném celovečerním filmu s pracovním názvem Grilování, temném příběhu o rodinném násilí.

Narychlo spíchnutý a dramaturgicky nevyrovnaný seriál z Primy si určitě Fuit nezapíše do portfolia zlatým písmem, ale práce na seriálu pro něj má jasnou přidanou hodnotu. Tady dostal možnost vybrat si herce a sledovat při natáčení Ivanu Chýlkovou, Jaromíra Dulavu nebo Ivu Janžurovou.

Rozdíl mezi cizinou a zdejším prostředím je pak kromě scenáristické inspirace hlavně v penězích. Soukromé televize mají rozpočty na původní tvorbu výrazně podfinancované, ale ČT si jistou velkorysost může dovolit: tady se podmínky rovnají zahraničním produkcím. A obloukem se vracíme na začátek – klíč ke kvalitnější seriálové tvorbě mají na Kavčích horách.

Kostlivec ve skříni

A Jan Prušinovský je v tomto ohledu optimista. Nedávno dostali mladí studenti a absolventi filmových škol jako třeba Rozálie Kohoutová nebo Zdeněk Durdil možnost natočit povídky českého klasika v projektu Čapkovy kapsy. A impulz ke změnám může dát i Souboj seriálů. Chce to ztransparentnit výběr námětů, soustavně vyhledávat nové tváře a poučit se v zahraničí.

Jedním z nejnákladnějších projektů ČT v oblasti hrané porevoluční tvorby se sice letos stala nová série seriálu Sanitka režiséra Filipa Renče, která se právě natáčí a jejíž rozpočet se podle odhadů může vyšplhat přes sto milionů korun. Scenáristou pokračování populárního hitu Jiřího Hubače je ovšem šéfdramaturg dramatické tvorby a jeho syn Ivan Hubač, který léta čelí kritice, že si schvaluje do vysílání scénáře pod pseudonymem Ivan Hejna. To je ovšem kostlivec ve skříni, který byl nasmlouván ještě za bývalého ředitele Jiřího Janečka. A tak opodstatněnou naději vkládají tvůrci do jeho nástupce Petra Dvořáka, který zastřešil onen zmiňovaný seriálový boom na Nově.

„Mám zprávy, že skutečně chystá vývojové centrum s podobnou strukturou dobře fungující firmy jako na Nově,“ říká Prušinovský. Seriály typu Okresní přebor přinesly komerční televizi lepší image a přitáhly k obrazovkám diváky, kteří by si ji jinak třeba nezapnuli. Je zde jistá naděje, že podobný tah by Dvořákovi mohl na Kavčích horách vyjít s mladým publikem, které se veřejnoprávním příběhům zatím obloukem vyhýbá.

Další podrobnosti k tématu najdete v novém vydání týdeníku Respekt.