Je pátek ráno a v budově New York University v Praze se schází reprezentativní skupina lidí - velvyslanci, bývalí i současní ministři a další politici, ekonomové, lidé z byznysu i z neziskového sektoru, novináři, experti na zahraniční politiku. Slibovat si od tohoto shromáždění lepší vhled do toho, co to ty české národní zájmy vlastně jsou, je zcela namístě.

Právě tuhle otázku si totiž za téma své veřejné konference vybrala obecně prospěšná společnost Bílá lilie. Pečlivý pozorovatel však po celodenním maratonu diskusí musel nutně dospět k jasnému závěru - národní zájmy si každý definuje po svém, vlastním úhlem pohledu, naplňuje je různým obsahem, s různou vahou a proměnlivými cíli.

"Národní zájmy jsou už dávno prázdnou floskulí používanou spíše jako kladivo na oponenty. Častěji se dozvídáme, že něco v národním zájmu není, než že je. Národním zájmem proto podle mne je dohodnout se na zahraniční politice a kultivaci politického života v České republice," pojímá téma spíše filozoficky Petr Pithart.

Co je a co není

Za pravdu mu dávají nedávné události. Když se premiér Petr Nečas rozhodl nepřipojit svůj podpis pod smlouvu o fiskální unii, nedozvěděla se veřejnost to, co v národním zájmu je, ale to, co v něm není. A to z obou stran politického spektra. "Smlouva o fiskální zodpovědnosti není v zájmu České republiky a jejích občanů," zaznívalo a zaznívá z ODS.

"Místo spolupráce s Polskem, Slovenskem, Maďarskem, Rakouskem či Slovinskem se orientujeme na Británii. Je v zájmu Velké Británie podílet se co nejméně na financování rozpočtu EU a tedy podpory zemí, jako je třeba Česká republika. Je v zájmu Británie a finančníků z londýnské City mít co nejméně regulovaný finanční trh. Ale opravdu nic z toho není v národním zájmu naší země," reagoval předseda ČSSD Bohuslav Sobotka.

Chybějící odpověď

Podle Pavla Barši, profesora politické vědy na Filozofické fakultě UK a výzkumného pracovníka Ústavu mezinárodních vztahů, debata o "podpisu či nepodpisu" fiskální smlouvy vlastně jen vrací českou zahraniční politiku do evropského normálu. Tedy do situace, kdy pravicové strany vyznávají při hájení zájmů obvykle realismus, zatímco levicové idealismus.

"Z české pravice po letech vyprchalo idealistické nadšení, vedou zájmy před hodnotami. Vlivem finanční krize se naopak levice více obrací k idealismu, tedy spíše k hodnotám než k zájmům," říká Barša.

Jenže pořád chybí odpověď na základní otázku: co tedy ty národní zájmy jsou?

Mezi nejčastěji jmenované obecně platné zájmy států patří vedle dobrých sousedských vztahů zejména blahobyt a bezpečnost. "Národní zájmy jsou odpovědí na to, že se národy vždy nacházejí někde na škále mezi rozkvětem a zánikem. Proto také existují jen dva základní národní zájmy, bezpečnost a blahobyt. Stejné národní zájmy ale vyžadují rozdílné způsoby dosahování," upozorňuje nezávislý analytik Petr Robejšek.

České zájmy podle vlády

1. Životní zájmy

- zajištění svrchované existence, územní celistvosti a politické nezávislosti ČR
- zachování všech náležitostí demokratického právního státu
- záruka a ochrany základních lidských práv a svobod obyvatel

2. Strategické zájmy

- bezpečnost a stabilita, především v euroatlantickém prostoru
- posilování soudržnosti a efektivnosti NATO a EU a zachování funkční a věrohodné transatlantické vazby
- podpora a rozvoj regionální spolupráce
- zajištění vnitřní bezpečnosti a ochrany obyvatelstva
- zajištění ekonomické bezpečnosti ČR
- posilování konkurenceschopnosti ekonomiky
- zajištění energetické, surovinové a potravinové bezpečnosti ČR a adekvátní úrovně strategických rezerv

3. Další významné zájmy

- snižování kriminality s důrazem na hospodářskou kriminalitu
- vytváření podmínek pro tolerantní občanskou společnost, potlačování extremismu
- zvyšování efektivity a profesionality státních institucí a soudnictví
- rozvoj občanských sdružení a nevládních organizací působících v oblasti bezpečnosti
- vědecko-technický rozvoj s důrazem na nové technologie s vysokou přidanou hodnotou inovace
- ochrana životního prostředí

Zdroj: Výběr z Bezpečnostní strategie ČR


Více se o tématu dočtete v posledním vydání týdeníku Ekonom, který vyšel ve čtvrtek 22. března, nebo pod odkazem níže:

banner 2