Audur Ava Ólafsdóttir

Výhonek osmilisté růže

2012, Plus, přeložila Helena Kadečková

 

Jelikož odjíždím do ciziny a těžko říct, kdy se zase vrátím domů, hodlá můj sedmasedmdesátiletý otec uspořádat pamětihodnou poslední večeři a uvařit něco podle maminčiných ručně psaných receptů, něco, co by asi maminka při podobné příležitosti sama uvařila.

„Napadlo mě,“ říká, „udělat smaženou obalovanou tresku a potom kakaovou polévku se šlehačkou.“

Mezitímco se snaží zjistit, jak se vaří kakaová polévka, jedu v sedmnáct let starém saabu do domu komunitního bydlení pro Josefa. Stojí už dávno přichystaný na chodníku a je očividně spokojený, že mě vidí. Protože se loučím, má na sobě sváteční oblek, poslední košili, kterou mu koupila ještě maminka, fialovou s motýlkovým vzorem.

Zatímco tatínek smaží cibuli a rybí porce leží připravené na hromádce strouhanky, zajdu ven do skleníku pro výhonky růže, které chci vzít s sebou. Otec jde v závěsu za mnou s nůžkami pro pažitku na ryby, Josef mu mlčky kráčí v patách, ale od té doby, co spatřil všechny ty střepy po vlně tlakové níže v únoru, kdy se rozbila spousta skleněných tabulek, do skleníku už zásadně nevkročí a místo toho postává venku u sněhové závěje a sleduje nás. On i tatínek mají na sobě stejné pulovry, oříškově hnědé se žlutými kosočtverci.

„Tvá maminka vždycky dávala na tresku pažitku,“ říká otec a já si od něho vezmu nůžky, natáhnu se k trvale zelenému trsu v rohu skleníku, ustřihnu hrst pažitky a podám mu ji. Jsem jediným dědicem matčina skleníku, jak mi otec pravidelně připomíná.

Nejedná se ovšem o žádné velkokapacitní zahradnictví, o žádných tři sta padesát keříků rajských jablíček a padesát sazenic okurek, které teď přešly z matky na syna, vlastně tu rostou jenom růže, co se starají samy o sebe, aniž je třeba se jim obzvlášť moc věnovat, a asi deset zbývajících stvolů rajčat. Tatínek slíbil, že dokud budu pryč, ujme se zalévání. 

„Já nikdy moc na zeleninu nebyl, chlapče, to byl koníček tvé maminky. Sám sním nanejvýš tak jedno rajče za týden. Kolik bys řekl, že se tady může sklidit rajčat z jednoho keříku?“ 

„Můžeš je někomu darovat.“ 

„Nemůžu věčně klepat u sousedů a nabízet jim rajská jablíčka.“ 

„Co třeba Bogga?“ 

Řeknu to, i když maminčinu dlouholetou přítelkyni podezírám, že má, co se jídla týká, stejný vkus jako otec.

„Nepředpokládáš doufám, že se každý týden pohrnu k Bogze na návštěvu s třemi kily rajčat. Myslela by, že chci zůstat na večeři.“ 

Tuším, co bude následovat. Taky že jo: 

„Byl bych rád pozval to děvče a dítě, ale nevěděl jsem, jestli bys nebyl proti.“ 

„Jo, byl bych proti. Nejsme pár a nikdy jsme pár nebyli, to děvče, jak jí říkáš, a já, i když spolu máme dítě. Byla to jen nešťastná náhoda.“

Tuhle otázku jsem si už vyřešil a otci musí být jasné, že to dítě je pouze plod chvilkové nepozornosti, mé styky s jeho matkou se omezily na čtvrtinu, nebo spíš jen pětinu jedné noci.

„Tvé mamince by určitě nebylo proti mysli pozvat matku s dcerou na poslední večeři.“ Pokaždé když otec potřebuje dodat svým slovům váhu, vyvolává k posouzení věci maminku z hrobu.

Mám divný pocit, jak tady teď stojím, dá-li se tak říct, v dějišti samotného početí, se svým starým otcem po boku a retardovaným dvojčetem za sklem.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.