Haruki Murakami

1Q84

2012, Odeon, přeložil Tomáš Jurkovič

 

Konec období dešťů zatím oficiálně nevyhlásili, nebe však už bylo modré bez mráčku a na zem naplno pražilo letní slunce. Vrby, hustě obsypané zeleným listím, vrhaly zas po dlouhé době na zem svůj vydatný, komíhavý stín.

Tamaru přivítal Aomame u vchodu. V letním obleku tmavého odstínu, bílé košili a kravatě beze vzorku. A nebyl ani trochu zpocený. Aomame pokaždé velice udivilo, že se tak velký chlap nezapotí ani v sebevětším vedru.

Když ji Tamaru spatřil, pokynul lehce hlavou, vypravil ze sebe krátký, sotva slyšitelný pozdrav a dál už neříkal vůbec nic. Žádná odlehčená konverzace ve dvou jako obvykle. Ani se neohlédl, když kráčel před Aomame dlouhou chodbou a vedl ji tam, kde už na ni čekala paní. Asi zrovna nemá náladu na klepy, domýšlela se Aomame. Možná ho tak sebralo, že pošel ten pes.

„Za hlídacího psa se náhrada najde vždycky,“ řekl jí do telefonu. Dočista jako by se bavil o počasí. I Aomame však bylo jasné, že mu ta slova nejdou od srdce. Fena německého ovčáka mu byla velice drahá a za všechna ta léta už výborně rozuměli jeden druhému. Když ji teď zničehonic potkala taková podivná smrt, bral to jako svou osobní urážku, a možná i jako výzvu k souboji. Jak tak pozorovala jeho nemluvná záda, široká jako školní tabule, dokázala si Aomame představit ten tichý vztek, co nejspíš Tamaru cítí.

Tamaru otevřel dveře obývacího pokoje, uvedl Aomame dovnitř, sám se postavil u dveří a čekal na paniny instrukce.

„Prozatím se obejdeme bez nápojů,“ oznámila mu paní. Tamaru mlčky pokývl hlavou a tiše zavřel dveře. V místnosti zůstala jen paní s Aomame. Vedle křesla, v němž seděla paní, stál stolek s kulatým skleněným akváriem se dvěma červenými závojnatkami.

Rybky to byly naprosto obyčejné, a zrovna takové bylo i akvárium. S dokonale standardní zelenou vodní rostlinou. Aomame už tenhle úpravný veliký obývací pokoj navštívila mockrát, zlaté rybičky tu však dnes viděla poprvé. Jako by byla slabě puštěná klimatizace, ucítila sem tam na kůži slabý závan chladivého vzduchu. Na stole za jejími zády stála váza se třemi bílými liliemi.

Byly veliké a působily jako nějaká malá exotická zvířata, pohroužená do zadumání.

Paní jí pokynula, ať si sedne na vedlejší pohovku. Na okně do dvora sice visely bílé krajkové záclony, paprsky odpoledního letního slunce měly ale i tak nečekanou sílu. Paní v jejich světle působila nezvykle vyčerpaně. Útlýma rukama si jako bez života podpírala hlavu a celá se ztrácela ve svém velikém křesle. Oči měla zapadlé a na krku jí přibylo vrásek. Rty měla úplně bezbarvé a vnější okraje jejího dlouhého obočí se klonily mírně dolů, jako kdyby vzdaly boj s gravitací.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.