Letos sedmačtyřicetiletá spisovatelka Irena Dousková patří díky své nejúspěšnější knize Hrdý Budžes (1998) mezi "učebnicové" autorky. Na povedené tragikomické vidění normalizace očima přemoudřelé žákyně druhé třídy Heleny Součkové navázala v roce 2006 knihou Oněgin byl Rusák, kdy Součkovou nacházíme jako mladou intelektuálku-rebelantku v roce 1982. Nový román Darda Douskové nejoblíbenější (a zčásti autobiografickou) hrdinku přenáší až do aktuální současnosti - dle několika reálných událostí lze jeho děj zcela přesně datovat do letošního roku.

Máme tedy již co dělat se ženou zralou, relativně úspěšnou a známou herečkou, která se ovšem momentálně nachází v dvojí těžké krizi: nejprve ji po více než dvaceti letech společného života opouští manžel a záhy nato jí diagnostikují rakovinu.

Naštvané vyřizování účtů

Tyto dvě "dardy" (proradný manžel se navíc jmenuje Jindřich Darda) jsou spouštěcími motivy tragikomického děje, který má - jak jsme u Douskové již skoro zvyklí - převážně epizodický a glosátorský charakter. V Dardě převažuje glosování - a to jak oněch dvou příkoří, které se hlavní hrdince staly, tak všeho kolem; pochopitelně jde o komentáře naštvaně sarkastické.

Helena Součková má ke své bolestné i zatrpklé naštvanosti dobré důvody, s přibývajícími stránkami se však lze jen těžko bránit dojmu, že jejími ústy si se současností vyřizuje účty i sama spisovatelka, jejíž další malé alter ego tu figuruje jako spisovatelka Jůlie. A jestliže již v případě prózy Oněgin byl Rusák platilo, že originalita i vynalézavost tu oproti Hrdému Budžesovi patrně oslábla, pak příliš mnoho pasáží Dardy již jen opakuje to, co můžeme denně číst ve stovkách blogů na všemožných internetových serverech. Snadným terčem tu jsou nejrůznější vábničky na naivy, od rozesmátého firemního časopisu přes bulvár až k charitativní monstrakci, jejíž deklarovaný smysl brzy ustupuje sebeprezentaci pophvězd i zástupců sponzorské firmy v čele se zmíněným exmanželem Dardou.

Autorka tu slovy své hrdinky předvídatelně demaskuje povrchní, pokryteckou a pokleslou podstatu těch věcí, což je samozřejmě v pořádku, jen kdyby to dělala trochu originálněji, vynalézavěji, ne na úrovni průměrného novinového fejetonu. Ještěže na konci knihy dojde k poslední dardě, která tomuto spravedlivému rozhořčení dodá také zuby a kterou rafinovaně zachytila ilustrátorka Lucie Lomová na obálce knihy; kdyby byl text knihy podobně nedoslovný, bylo by to mnohem lepší.

Realisticky a srozumitelně

Ale toho se zde u Douskové nedočkáme. Své psaní charakterizuje sama, když Helenu nechá ve směru k Jůlii říci: "Píšeš realisticky a srozumitelně." Dousková opět vypráví suverénním, čtivým hovorovým jazykem, přímočaře líčí příběhy, které vidí kolem sebe a jen mírně si je domýšlí. Zároveň tento realistický a srozumitelný styl považuje za hodnotu jak takovou, už nedodává, že aby se takové psaní vymanilo z průměru, potřebuje nápad a jiskru. Namísto toho, jak naznačí pokračování tohoto dialogu ("S žádnejma cenama fakt nepočítej."), se pouští do současných uměleckých elit, které dle ní realismem a srozumitelností opovrhují. A karikuje o generaci mladší hysterickou divadelní dramaturgyni, která chce nastudovat hru módní rakouské autorky (za smyšleným jménem snadno rozeznáme Elfriede Jelinekovou). Je to docela zvláštní posun té zaryté intelektuálky z Oněgin byl Rusák v ženu, která nyní (pravda, v afektu) při hádce o smysl oné hry použije spojení "připitoměle naivní intelektuálové, zakomplexovaný podivný individua, neschopný normálního života". Darda se tím dostává do paradoxu: tepe jak projevy ohlupujícího konzumu, tak "vysoké umění", jehož důležitou součástí bývá právě radikální kritika konzumního života.

Douskové próza by mohla být vítaným doplněním u nás dost hubeného seznamu děl v žánru frašky. Dobrá fraška si také nelítostně utahuje ze všech bez ohledu na vyznání. Jenže na to jsou introspekce příliš ublížené, tempo vleklé a zápletka řídká. Takto jde spíše o výpověď ženy ve středním věku o jejím nepěkném osudu. Místy vtipnou tak, že se čtenář neubrání smíchu (hlavně při groteskní scénce, kdy si Helena zkouší léčit nádor obkladem z česneku), místy působivě skličující. Ale vždy jen místy, dohromady z toho nic kloudného nevylézá.

Irena Dousková
Darda
Druhé město, Brno 2011, 196 stran

 

Herečka z Ničína

Irena Dousková se narodila roku 1964 v Příbrami, na maloměstě (Ničín) se v období normalizace odehrává také její druhý a nejslavnější román Hrdý Budžes (1998), který významně zpopularizovala divadelní dramatizace, "one woman show" s Barborou Hrzánovou jakožto školačkou druhé třídy Helenkou Součkovou. Hrzánová za roli získala v roce 2004 cenu Thálie a při jejím přebírání citovala repliku "Rusáci a komunisti jsou svině", což vyvolalo odmítavé reakce a další publicitu hře i románu. Dousková na něj navázala v roce 2006 volným pokračováním Oněgin byl Rusák, próza se opět dočkala dramatizace, kterou pro pražské Divadlo v Dlouhé připravila sama autorka. Dousková pochází z divadelnické rodiny - s tímto prostředím má tedy bohaté zkušenosti a není divu, že dospělá Helenka se stává v Dardě divadelní herečkou. V osmdesátých letech byla Irena Dousková členkou volného uměleckého sdružení Lidi, které v roce 1992 vydalo sbírku poezie Pražský zázrak: jeho členkou byla mimo jiné uznávaná ilustrátorka a komiksová kreslířka Lucie Lomová, která pak pořídila obálky všem knihám Ireny Douskové od roku 2002 včetně reedice Hrdého Budžese. Dousková publikovala celkem osm samostatných knih: pět románů/novel, dvě sbírky povídek a jednu sbírku poezie.

HEREČKA V KRIZI
Z přehnaně moudré žákyně druhé třídy Heleny Součkové se v nové knize Ireny Douskové stala zralá žena, relativně známá a úspěšná divadelní herečka, která se ale momentálně nachází v životní krizi. Dousková jejími ústy sarkasticky glosuje tragikomický děj, který se zabývá třeba pokryteckou podstatou showbussinesu a médií.
FOTO: ČTK