Ali Smithová

Tam někde za duhou 

2013, Plus, přeložila Lucie Simerová


Byl jednou jeden člověk, který odešel během večeře, mezi hlavním chodem a sladkou tečkou, nahoru do patra a zamkl se v hostinském pokoji v domě lidí, co večeři pořádali. 

Byla jednou jedna žena, která se s tímto mužem před třiceti lety seznámila, během léta, kdy jim oběma bylo sedmnáct, se s ním zhruba čtrnáct dní trochu kamarádila, a od té doby ho neviděla, třebaže si ještě pár let potom příležitostně posílali vánoční pozdravy a tak podobně. 

A nyní tato žena, která se jmenovala Anna, stála před zamčenými dveřmi do pokoje, za kterými se muž, jehož jméno bylo Miles, teoreticky nacházel. Tam někde za duhou. Anna měla napřaženou paži a ruku připravenou – udělat co? Zaklepat? Diskrétně zaťukat? Krásný, dokonale vypulírovaný, dokonale umrtvený dům by neunesl hluk; každé zavrzání pro něj představovalo újmu a žena, jíž patřil, stála sotva dva kroky za Annou a přímo z ní čišela nelibost. Jenomže Anna musela nějak naložit s pěstí, kterou držela zdviženou, jako otřepaná představa revolucionářky z osmdesátých let, se záměrem provést něco, no, ne zrovna tichého. Mlátit. Bít. Bušit. Bouřit. 

Divný výraz, bouřit na dveře. Zabouří za bouří. Zahudou za duhou. Moc si na Milese nepamatovala, ale hlavně by se nikdy neskamarádili, kdyby nepatřil k lidem, kteří dokážou ocenit mizernou slovní hříčku. Nebyl to snad přesně typ člověka, který by v danou chvíli věděl, na rozdíl od Anny, co říct zavřeným dveřím, kdyby se u nějakých ocitl, ve snaze přimět někoho na druhé straně otevřít? Typ schopný oslovit dítě, které hezky vleže všechno pozorovalo, natažené na břiše tak vysoko na schodech, jak jen mu celá jeho maličkost dovolovala, se špičkami bosých nohou na dřevěné podlaze dolní haly a bradou podepřenou rukama na pátém schodě, vysypat z rukávu ten správný vtip: jak se říká vdově po Norovi? Ponorka, a rovnou začít obšírně vykládat, kde se vlastně vzala spojení jako bouřit na dveře. 

Žena stojící za Annou si povzdechla. Dokázala vzdychnout tak, že to znělo jako z jeskyně. Po jejím povzdechu bylo ticho ještě křiklavější. Anna si odkašlala. 

Milesi, pronesla ke dveřím. Jsi tam? 

Plačtivý tón jejího hlasu však způsobil, že si Anna sama připadala ještě o něco víc mimo. A vida – stačilo to, aby se dítě už déle neudrželo. Napůl kluk, se vším všudy holka, vzepřelo se na loktech, odlepilo se od schodů a vyběhlo nahoru, aby zabušilo na dveře. 

Buch, buch, buch. 

Anna se cítila, jako by ji tlouklo do hrudi. 

Vyjdi ven, vyjdi ven, ať jsi, kde jsi, zaječela holčička. Nestalo se nic. 

Sezame, otevři se, zaječela holčička. 

Aby mohla zabušit, podlezla Anně pod rukou. Zpod téže ruky teď k Anně vzhlédla. 

Tohle způsobí, že se otevře skála na úbočí hory, řekla holčička. V pohádce to řeknou, a skála se prostě otevře. 

Děcko přiložilo ústa ke dveřím a znovu promluvilo, tentokrát docela potichu. 

Ťuk, ťuk, řeklo. Kdo tam? 

Kdo tam? 

V tomto konkrétním období svého života měla Anna Hardieová hned několik důvodů k úvahám, co to vůbec znamená, pro ni samotnou, být přítomná. 

Jedním z nich byla její práce styčného důstojníka, jak s kolegy v žertu říkali, s níž právě skončila, v zaměstnání, kterému s kolegy jen napůl v žertu říkali Středisko dočasné neměnnosti (nebo, zaměnitelně, Středisko neměnné dočasnosti). 

Dalším důvodem bylo, že se Anna před pár týdny, v pokročilé noční hodině ve svých pokročilých čtyřiceti letech, probudila ze sna, ve kterém viděla své vlastní srdce v hrudním koši. Bylo mu zatěžko bít, protože bylo obalené silnou krustou tvořenou čímsi, co vypadalo jako ospalky, které si ráno po probuzení vytíráme z koutků očí. Anna se probudila, posadila se a položila si ruku na srdce. Potom vstala, došla k zrcadlu v koupelně a podívala se do něj. Byla tam. 

Ta dvě slova Anně připomněla, co jí před časem, při jejich druhé a poslední společné polední pauze, řekl Denny z Večerníku, s nímž pracovala na zprávách ohledně místních poměrů a sama s ním měla krátký poměr. Byl to milý chlap, tenhle Denny. Postavil se před Annou u ní v kuchyni, když byli spolu poprvé, a zcela bezelstně jí ukázal svůj penis, se smutkem i nadějí, lehce kajícný a zároveň pyšný na svou erekci; Anně se to líbilo. Denny se jí líbil. Na víc jak na dvě polední pauzy to však nebylo a oba to věděli. Denny měl ženu, jmenovala se Sheila, a jejich tři děti, dvě dcery a syn, chodily na prestižní střední školu. 

Anna udělala konvici čaje, na tác postavila cukřenku i mléko, protože si nebyla jistá, co si Danny dává, vynesla to nahoru a vklouzla zpátky do postele. Bylo čtvrt na dvě. Zbývala jim slabá půlhodinka. Danny se zeptal, jestli si může zakouřit. Anna řekla, že jasně, když je to jejich poslední oběd. Danny se usmál. Potom se obrátil, zapálil si a obrátil list. Zeptal se, jestli Anna ví, že by dokázal shrnout šest desetiletí žurnalistiky do šesti slov. 

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.