Pavel Kosatík 

Fenomén Kohout 

2013, Mladá fronta

 

„Objekt“ a jeho autor

Jednoho dne v druhé polovině března 1998 jsem poprvé zazvonil u dveří bytu na pražském Masarykově nábřeží. Otevřel mi muž, se kterým jsem prvně mluvil zhruba rok předtím, v souvislosti s pří pravou jiné své knihy, a pozval mě dál, abychom si tentokrát mohli popovídat o tom, zda vznikne životopisná kniha o něm.

Měl do té práce chuť. Hned napoprvé mě trochu zaskočil tím, že mi nabídl k dispozici větší část svého osobního a pracovního archivu, který si vedl už od roku 1945. Sám byl v té době zaskočen čerstvými odhaleními, kterých se mu dostalo při studiu jeho spisu v pardubickém archivu Ministerstva vnitra – a překvapil mě podruhé, když mi řekl, že i ke studiu tohoto spisu, vedeného proti němu za normalizace Státní bezpečností a čítajícího na sedm a půl tisíce stran, mi dává plnou moc; společně jsme se do Pardubic prvně vydali pár týdnů nato a já si tam v dalších dvou letech zvykl zajíždět sám.

První naše společná schůzka, jejímž obsahem měl být první rozhovor pro knihu, se uskutečnila v pražském Mánesu pátého dubna 1998. Od té doby jsme se scházeli, kdykoli pobýval v Praze, a několikrát i v jeho druhém hlavním bydlišti, Vídni.

Nenahlížel jsem do svých záznamů, abych přesně spočítal, kolik takových schůzek se během tří let uskutečnilo – řádově jich bylo mnoho desítek, možná několik málo set. Přičtu-li k nim ještě zpracování jeho archivu ve Vídni, práci v dalších archivech a rozhovory s „pamětníky“, byla to asi ta nejsložitější práce na knize, kterou jsem do té doby podnikl.

Dohoda zněla tak, že dostanu k dispozici údaje a kontakty, o něž požádám (s několika výjimkami, většinou soukromého charakteru), a na jejich podkladě napíšu knihu – podle svého, neovlivňován ni kým jiným než sebou samým. Oba jsme dohodu dodrželi – což pokládám za tím podivuhodnější, že si na počátku ani jeden z nás nemohl být vědom toho, co všechno tato dohoda znamená.

Já sám jsem na začátku měl jen velmi mlhavou představu o materiálech, které na mě čekají. On – můj „objekt“, jak zpočátku žertem říkal (používal při tom estébácký termín, jímž ho označovali jeho normalizační trapiči, tak jak se s jejich prací čerstvě seznamoval v Pardubicích), zas nemohl tušit, k jakým závěrům při studiu materiálů dojdu já. (A netuší to do této chvíle, kdy – v květnu 2001 – píšu tyto řádky.)

Důvěřovali jsme jeden druhému, protože jsme oba v tomto způsobu práce a v takto koncipovaném rukopise viděli naději, že výsledek může mít smysl. 

Zbývá vám ještě 70 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se