Filip Topol

Jako pes

2013, Revolver Revue

Na zdraví

V poslední době jsem si začal všímat, jak lidé pijí. Ta myšlenka se mi usadila v hlavě s elegancí neodbytného hosta. Každý den, večer co večer (a mnohdy i přes den), jsem vídával opilé muže a ženy ploužící se po ztemnělých ulicích, mladé lidi potácející se zcela namol s vyhaslými zraky, večer co večer jsem pozoroval narvané hospody, restaurace, vinárny, bary, bufety, bistra a blatničky, řev, který z nich vylétával do ulic, a pozvracené chodníky kolem nich.

Ve filmech a v knihách jsem si všímal, jak Američané od rána do večera drinkují, Francouzi, Italové apod. pijí víno, Rusové si vypalují mozky vodkou a lihem a Čechové statečně pivaří. Ale ta Praha už byla alkoholem prosáklá skrznaskrz. Pije se v práci, doma, na ulici, v hospodách atd.

Sám nejsem žádný abstinent. Občas zajdu s přáteli do hospody nebo se zčadím na večírku, někdy zas nějaká vinárna s okouzlující dívkou… Ale nyní mi to nešlo na rozum, proč tak všichni řádí jako před koncem Světa? Fin de siècle je ještě před námi… Usoudil jsem, že v tom má prsty nějaká magická síla. A nakonec jsem tomu i přišel na kloub…

Šel jsem jednou odpoledne Thunovskou ulicí. Byly Vánoce, sněžilo, Malá Strana byla příjemná a milá, vše bylo čistě zasněžené a útulné. Už nevím, na co jsem myslel, jen jsem tak lenivě přemítal, když mne náhle z myšlenek vytrhl syrový ďábelský hlas nějakého opilce. Stál jsem zrovna před hostincem U Krále brabantského. Okna hospody byla pootevřená, valil se z nich dým cigaret, dýmek a doutníků spolu s bzučením hostů.

Byla to jednolitá kulisa, kterou najdete v každé hospodě. Občas bylo rozumět i celým větám, do toho cinkaly sklenice a vrzaly židle šoupající se po podlaze. Tomu hlasu, který mne vytrhl ze snění, jsem nerozuměl. Splýval s ostatními, ale byl výjimečný svou barvou a podivnou intenzitou. Připadalo mi to, jako kdyby někdo na cirkulárce řezal kusy plechu. Pustil jsem to z hlavy a pokračoval ve své přemítavé procházce.