Amos Oz

Scény z venkovského života

2013, Paseka, přeložila Lenka Bukovská

 

Ten neznámý muž nepůsobil cize. Arjeho Celnika cosi na jeho vzezření už na první pohled odpuzovalo i přitahovalo zároveň, pokud to ovšem byl první pohled: Arje Celnik měl téměř dojem, že se na ten obličej i na dlouhé paže sahající skoro ke kolenům matně pamatuje z doby vzdálené jako celý jeden život.

Muž zaparkoval auto přímo před brankou. Bylo zaprášené a mělo béžovou barvu, množství pestrých nálepek na zadním skle a bočních oknech připomínalo mozaiku plnou vykřičníků, prohlášení, varování a hesel.

Neznámý auto zamkl, ale přesto se u něj zdržel a rázným cuknutím postupně vyzkoušel všechny dveře, aby se přesvědčil, že jsou skutečně dobře zavřené. Potom několikrát jemně poklepal na kapotu, jako by nešlo o vůz, ale o starého koně, jehož přivázal ke kůlu v plotě a láskyplným poplácáním mu naznačoval, že čekání nebude trvat dlouho. Pak otevřel branku a pustil se směrem k verandě, kterou stínila pergola porostlá révou. Pohyboval se trhaně a vypadalo to, že mu chůze působí mírnou bolest, jako by kráčel bos po rozpáleném písku.

Ze svého místa v zahradní houpačce, odkud člověk mohl sledovat okolí a nedat se spatřit, pozoroval Arje Celnik hosta od chvíle, kdy zaparkoval. Ať se však snažil sebevíc, nedokázal si vybavit, kdo ten známý neznámý je. Kde se s ním setkal a kdy? Možná při jedné ze svých cest do ciziny? Na cvičení záložníků? V kanceláři? Na univerzitě? Nebo ho zná ještě ze základní školy?

Muž měl ve tváři prohnaný a zároveň rozpustilý výraz. Jako by se mu vydařil nějaký kanadský žertík a on teď cítil škodolibou radost. Za cizí tváří nebo snad pod ní se v náznaku nejasně rýsoval jiný, znepokojivě povědomý obličej: tvář někoho, kdo už ti kdysi ublížil? Nebo na kom ses naopak ty dopustil dávno zapomenuté křivdy?

Jako sen, který z devíti desetin zmizel v nenávratnu, ale jehož konec lze dosud zahlédnout.
Arje Celnik se rozhodl nevstávat ze zahradní houpačky, aby hosta přivítal, a přijmout ho tady na verandě.

Neznámý chvatně kličkoval a poskakoval po cestičce vedoucí ke schodům na verandu a malýma očkama neustále těkal napravo nalevo, jako by měl strach, že bude předčasně odhalen, nebo se bál rozzuřeného psa, který by se na něj mohl každým okamžikem vyřítit z hustých pichlavých keřů buganvilií lemujících pěšinku z obou stran. Špinavě žluté řídnoucí vlasy, červený krk, jehož svraštělá, povislá kůže připomínala krocaní vole, kalné, vodnaté oči, kmitající jako nenechavé prsty, dlouhé šimpanzí paže, to vše působilo lehce znepokojivě.

Ze své skryté pozorovatelny v zahradní houpačce ve stínu révy si Arje Celnik všiml, že muž je rozložitý, ale tělo má trochu ochablé, jako by se právě zotavil z těžké nemoci; donedávna nejspíš býval zavalitý, ale teď jako by se jeho tělo začalo hroutit do sebe a on se ve své kůži smrskl. Dokonce i špinavě béžové letní sako s nadouvajícími se kapsami na něm vypadalo příliš široké a zplihle mu viselo z ramen.

Přestože byl konec léta a cestička byla suchá, neznámý se zastavil a důkladně si očistil boty o rohožku pod schody. Potom zvedl nejprve jednu, pak druhou nohu a znovu čistotu podrážek zkontroloval. Teprve když byl sám se sebou spokojen, vystoupal ke dveřím opatřeným sítí proti hmyzu, zkoumavě se na ně zahleděl a poté, co na ně několikrát zdvořile zaklepal a nedostalo se mu odpovědi, se konečně rozhlédl a spatřil pána domu pohodlně usazeného v rohu v houpačce obklopené velkými květináči a závěsnými truhlíky pod vínem porostlou pergolou, jež vrhala stín na místo, kde seděl, i na celou verandu.

Návštěvník okamžitě nasadil široký úsměv a málem přidal i úklonu, odkašlal si a spustil: „Je u vás překrásně, pane Celkine! Nádherně! Úplná izraelská Provence! Co Provence – Toskánsko! Ta krajina! Ten les! Ty vinice! Tel Ilan je zkrátka nejkrásnější vesnice v celé téhle levantské zemi. Je tu moc příjemně! Dobré ráno, pane Celkine. Promiňte. Doufám, že nejdu nějak nevhod.“

Arje Celnik mu pozdrav suše oplatil, opravil ho, že se nejmenuje Celkin, nýbrž Celnik, a dodal, že lituje, ale že nemá ve zvyku nakupovat u podomních obchodníků.

„Velmi správně! Máte naprostou pravdu!“ zahlaholil muž a rukávem si otíral pot z čela. „Jak má člověk vědět, že před ním stojí obchodník a ne nějaký podvodník? Nebo nedejbože zločinec, kterého vyslala na obhlídku banda zlodějů, co se vám chystá vykrást dům. Ale já, pane Celniku, nejsem žádný obchodník. Mafcir, jméno mé!“

„Prosím?“

„Mafcir. Wolf Mafcir. Právní zástupce Mafcir z advokátní kanceláře Lotem a Pružinin. Velice mě těší, pane Celniku. Přicházím za vámi ve věci, jak bych to popsal, možná bude lépe nesnažit se tu věc popisovat a přejít rovnou k ní. Posadím se, když dovolíte. Bude to víceméně osobní rozhovor, pochopitelně nejde o mou osobu, žádné strachy, se svými soukromými záležitostmi bych si v žádném případě netroufal takhle vás přepadnout a obtěžovat bez předchozího upozornění. I když po pravdě, snažili jsme se, opakovaně jsme se pokoušeli – vaše telefonní číslo ale není uvedeno v seznamu a na dopis jste neuznal za vhodné odpovídat. Proto jsme se rozhodli zkusit štěstí a neohlášeně vás navštívit, čímž se velice omlouváme za vyrušení. Opravdu nemíváme ve zvyku takhle jednat, vtrhnout někomu do soukromí, i kdyby ten někdo bydlel na nejkrásnějším místě v zemi. Každopádně, jak už jsem zmínil, nejde jen o naši osobní záležitost. Ne, ne. To v žádném případě. Je tomu právě naopak: tím myslím, jak bych to vhodně vyjádřil, řeknu to takhle, tedy, jedná se o vaši osobní záležitost. Vaši, a nikoli pouze naši. Nebo ještě lépe, týká se to vlastně vaší rodiny. Vaší rodiny obecně a zvláště pak jednoho jejího člena, pane Celkine, jednoho určitého člena. Nebudete mít nic proti, když se posadíme a krátce si promluvíme? Ujišťuji vás, že se vynasnažím, aby celá věc nezabrala víc než deset minut. I když, tohle bude záležet především na vás, pane Celkine.“

„Celniku,“ opravil ho Arje Celnik.

A pak dodal: „Sedněte si.“

„Sem ne. Sem,“ upřesnil vzápětí.

Tlusťoch, přesněji bývalý tlusťoch, se totiž nejprve usadil do houpačky, hned vedle hostitele, takže se vzájemně dotýkali stehny. Hustý oblak pachů (zažívání, ponožky, talkový pudr a podpaží) se držel jeho těla těsně jako osobní stráž. Všechny pachy halila jako jemná síť pronikavá vůně vody po holení. Arje Celnik si náhle vzpomněl na otce, který také míval ve zvyku překrývat tělesný pach výraznou kolínskou.

Hned jak výtku uslyšel, opřel host opičí paže o kolena, trochu se zhoupl, s omluvou se přesunul a své pozadí v příliš širokých kalhotách uvelebil na určeném místě – na dřevěné lavičce stojící z druhé strany zahradního stolu. Byl to venkovský stůl vyrobený z dřevěných, jen zpola opracovaných desek vzhledem připomínajících pražce. Arjemu záleželo na tom, aby jeho nemocná matka ze svého okna za žádnou cenu nezahlédla skrz vínem porostlou pergolu hosta ani jeho záda nebo obrys. Proto ho usadil na místo, kam z okna nebylo vidět.

Před jeho zvučným hlasem bude matku chránit hluchota.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.