S Robertem Alagnou se život nemazlil. Jako dítě sicilských přistěhovalců se cítil cizincem ve Francii i ve vlasti rodičů. Jeho první manželka, s níž má dvacetiletou dceru Ornellu, zemřela na mozkový nádor, když mu bylo devětadvacet.

Opakovanou větou "můj privátní život je nudný" však Alagna dopředu odráží případné dotazy na soukromí. 

Je pro vás sicilský původ rodičů důležitý?

Samozřejmě, moje rodina se kořenů nikdy nevzdala. Odmalička jsem poslouchal strýce, bratrance i otce, jak zpívají sicilské písně. Doma se hrálo na klavír, mandolínu i na kytaru. To byla moje škola, nahradila mi konzervatoř. Dnes se sice věnuji opeře, ale vnímám to jako pokračování tohoto muzikálního proudu. 

Navštívil jste někdy místo, odkud pocházel otec? 

Jistě, celou Sicílii znám velmi dobře a mám to tam rád. Jako mnoho Sicilanů se i naše široká rodina rozprchla po celém světě: mám příbuzné v Americe, Argentině, Německu i v Londýně. Rodičům se muselo ve Francii strašně stýskat. Celý život jsem věčně slýchával: "Příští rok se na Sicílii vrátíme."

Jak jste se vyrovnával s dvojí kulturou a jazyky, v nichž jste vyrůstal?

Dnes vnímám obě ty tradice jako velkou výhodu. Pro operního zpěváka je to totiž obohacující. Díky tomu se dnes cítím jako doma všude po světě, na rozdíl od doby dospívání, kdy jsem byl všude cizincem. Ve Francii mi říkali Itale, pro Italy jsem byl Francouz. Bylo pro mě těžké přijmout to a vyrovnat se s tím.

Ale mám velkou výhodu, že jsem doma v několika jazycích. Každý z nich vyžaduje jinou pozici hlasu. Italové mluví vysoko, spíš v rezonančním rejstříku. Francouzi to zase mají víc v krku. A angličtina jde do nosu. Když mám zpívat operu v italštině, rozezpívávám se francouzsky a naopak. A když mám opravdu unavený hlas a nemůžu dosáhnout správného jasu, tak spustím sicilsky. Sicilština je velmi vysoká, proto ze Sicílie pochází tolik dobrých tenorů operní historie.

Byl jste se svou vášní pro operu mezi vrstevníky výjimka?

Byl jsem hodně stydlivé dítě a zpěv se stal mou terapií. Díky zpěvu jsem spoustu věcí pochopil. Třeba to, že životní trable, smutky a nemoci se lépe překonávají, když máte nějakou vášeň. A je jedno zda pro fotbal, pop nebo operu. Najít svou životní vášeň – to je tajemství, jak něčeho v životě dosáhnout.

Neměl jste žádného učitele zpěvu?

Ale ano, svou rodinu. Kromě toho mě v dobách mého účinkování v kabaretu školil Rafael Ruiz, což vlastně nebyl vystudovaný učitel zpěvu. Školení zpěváka je něčím velmi zvláštní. Učitel může během týdne zpěváku hlas dočista zničit. Za důležitější než trénování techniky považuji, když učitel umí předat nadšení a emoce. Ruiz se mnou nikdy nemluvil o technice. Důležitější pro mě bylo vidět, jak se rozplakal, když mi to dobře šlo. To mi dalo sílu a sebedůvěru. Věřit si není v tomto oboru vůbec snadné. Dodnes o sobě hodně pochybuji.

Celý rozhovor vyjde v magazínu Víkend, příloze pátečních Hospodářských novin

Související