Ve věku 76 let zemřel dnes v Praze po dlouhé těžké nemoci populární rokenrolový zpěvák a gentleman české country Pavel Bobek.

Stalo se tak po již mnohokrát vyhraném a urputném boji s těžkou chorobou, oznámila dnes ČTK jeho dcera Klára Mixová.

Mezi největší hity Pavla Bobka patřily písně Oh, Ruby, nechtěj mi lásku brát, Lásko, mně ubývá sil, Můj rodný dům, Veď mě dál, cesto má či Pojď stoupat jak dým.

Přestože před osmi lety strávil dva týdny v umělém spánku a po vážné nemoci téměř přišel o hlas, částečně se vrátil na pódia a loni v květnu vydal nové album s názvem Kruhy.

V roce 1980 mu byla udělena Zlatá porta za zásluhy o rozvoj country. Letos byl Bobek na cenách Akademie populární hudby Anděl uveden do Síně slávy.

Rock'n'roll po česku

"Protože jsme byli oba trochu praštění anglo-americkou muzikou, tak jsme si už v první polovině 60. let vyměňovali hitparády a konzultovali spolu informace, které jsme poslouchali na rádiu Luxembourg. To bylo v době, kdy Pavel zpíval jen v angličtině písně rokenrolových velikánů, především Buddyho Hollyho. Rozhodující bylo, když se v Semaforu potkal s Jiřím Grossmannem, který ho 'přesvědčil', aby začal zpívat česky," komentoval úmrtí svého kamaráda hudební publicista Miloš Skalka.

Teprve tam se ukázala pravá síla Pavla Bobka, který podle něj nebyl žádný krasopěvec, jeho projev nebyl technicky brilantní.

"Šlo spíše o to, co v těch písničkách sděluje. A protože se vedle Grossmanna potkal i s dalšími výjimečnými textaři, ať už to byli Michael Janík, Vladimír Poštulka či Pavel Vrba, dbal na to, aby český text maximálně korespondoval s původním obsahem. To se mu podařilo vrchovatě," dodal Skalka.

Architekt s mikrofonem

Pavel Bobek byl vystudovaným architektem a začátkem 60. let hostoval v řadě bigbeatových skupin. V letech 1963 až 1965 byl zpěvákem skupiny Olympic a od roku 1966 vystupoval s Country Beatem Jiřího Brabce.

Čtyři roky po škole projektoval s Mirkem Černým a Petrem Nárožným zemědělské stavby: "Rýsovali jsme prasečince, kravíny, silážní věže."

Architektuře by asi zůstal věrný, kdyby ho kamarádky nepřihlásily do soutěže Hledáme nové talenty. Vystoupil a měl úspěch.

Bobek přitom dlouho o profesionální dráze zpěváka vůbec nepřemýšlel. Hudba ale měla v jeho rodině své místo. Muzikantskou i stavitelskou tradici založil již jeho dědeček Josef, který byl venkovský zedník a kapelník. Zpěvákův otec Václav byl stavební inženýr a také skvělý pianista a kapelník. Maminka Božena zpívala ve sboru.

Prohýřené noci

V roce 1967 se stal stálým členem divadla Semafor, kde působil 23 let. První singl mu vyšel v roce 1964, premiérové album s názvem Veď mě dál, cesto má o 15 let později.

V Semaforu se podle něj sešla veselá společnost, která nevynechala příležitost udělat večírek nebo divoký výlet.

"Dodnes říkám, že dobře prohýřená noc s dobrou společností člověku víc dá, než bere. V práci jsem měl v té době naštěstí hodné šéfy," vzpomínal Bobek, který absolvoval fakultu architektury a pozemního stavitelství.

"Měl jsem zázemí v divadle Semafor, chránilo mě před tím, abych si musel vydělávat jen hudbou a koncerty. To bych byl tehdy nucen se asi také ponížit a jezdit do Moskev a endéerů. A kromě toho jsem byl dlouho zaměstnaný ve své původní profesi jako architekt," odpověděl Bobek na otázku, proč se nikdy jako zpěvák příliš neprosazoval, v rozhovoru pro Hospodářské noviny krátce před křtem desky Kruhy.

Moje verze

Album obsahuje především přezpívané skladby Bobkových oblibenců. Zpěvák tvrdil, že termín coververze nedává smysl, vždy prý jde o "jeho verze". Bobek zpočátku vystupoval pouze s přejatým repertoárem, i později však remaky zůstaly jeho nejúspěšnějšími písněmi.

"Za komunismu sloužily coververze zahraničních skladeb buď k tomu, aby se za železnou oponu dostal současný hudební zvuk, nebo aby interpret parazitoval na hitu, s jehož originálem nemohl být poměřován. Pavel Bobek ale nespadá ani do jedné skupiny. U něj se totiž dá remake považovat za tvůrčí metodu," napsal hudební publicista Pavel Turek pro týdeník Respekt.

Před třemi lety Bobek natočil album složené z písní Johnnyho Cashe jako poctu tomuto obdivodanému hudebníkovi. Bobek dokonce s Cashem vystoupil v Praze roku 1978 na americkém velvyslanectví.

Bobek nikdy nedobýval příčky hitparád, ale vždy byl zárukou vkusné hudební produkce.

Po sametové revoluci se pokusil o vstup do politiky: "Když přišel převrat, naivně jsem si řekl, že nastal čas dělat – jak říká pan prezident – něco smysluplného." Kandidoval do Senátu ve volebním obvodě Svitavy, ale neuspěl.

Za komunismu sloužily coververze zahraničních skladeb buď k tomu, aby se za železnou oponu dostal současný hudební zvuk, nebo aby interpret parazitoval na hitu, s jehož originálem nemohl být poměřován. Pavel Bobek ale nespadá ani do jedné skupiny. U něj se totiž dá remake považovat za tvůrčí metodu. Zůstal jí věrný celou kariéru, a to přesto, že v popu bývá právě autorský přednes vlastních věcí pokládán za nejvyšší metu autenticity.
Související