Dolů do suterénu klubu Gaslight se chodilo z ulice, šest schodů po levém a devět po pravém schodišti. Uvnitř vždy mlha, narváno a každý večer teplo a kouř. Kořalka jen pašovaná pod kabáty a v publiku písničkáři, vousatí básníci, ozbrojení rabíni, dokonce i křivozubá dívka s křížkem na prsou, jak ve svých knižních Letopisech vzpomíná Bob Dylan. Tento newyorský folkový klub ze začátku šedesátých let je ústřední lokací nového filmu bratří Coenů nazvaného V nitru Llewyna Davise, ovšem spíš než skutečným Gaslightem se zde stává dějištěm mýtu.

Také ti, kdo klub obydlují, celá hudební scéna ze čtvrti Greenwich Village, jako by patřili do legend. Slévají se tu příhody a pějí písně skutečného zpěváka Davea Van Ronka, ale protagonista filmu jeho jméno nenese: pouze Van Ronkův význam "zhušťuje" do vyprávění o podmanivé osobnosti, která se nedokázala prosadit ve správný čas a na správném místě. Příběh o neúspěšném písničkáři, který na prahu nové éry doufá, že bude jejím vyvoleným, je pro tu dobu typický. A Dylan? Ve filmu se objevuje symbolicky, jako věrozvěst, jehož příjezdem do New Yorku jedna věc začíná a jiná končí.

Zbývá vám ještě 90 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se