Rainer Maria Rilke

Tichý doprovod a jiné prózy 

2013, Labyrint, přeložili Viera Glosíková a Milan Tvrdík

 

Měl jsem starého prastrýce. Uměl úžasně vyprávět. Když jsem u něj sedával ve vysokém, krásně naklizeném pokoji, kde na pevných nohách pohodlně stály kruhové židle kolem velkého, hladce vyleštěného stolu a mohutné řady knih vážně shlížely ze zdi, neúnavně vyprávěl a bavil nás. Často to bývaly žertovné zážitky s neskutečnými situacemi, ještě častěji však hrůzně strašidelné příběhy, které strýc přednášel tak tajemným hlasem, že mně, naslouchajícímu chlapci, šel mráz po zádech a neodvážil jsem se ve velké stmívající se komnatě ani ohlédnout.

Ale víc než všechny ty zážitky mě zajímal a dojímal jeden příběh. Strýc mi ho musel znovu a znovu vyprávět. – Pamatuji si ho dodnes a zopakuji ho přesně tak, jak mi byl podán:

Byl jeden hoch, ještě hloupý mladíček a všetečka. Tehdy žil v našem městě starý pán. Bylo ho možné vidět každý den. Vždycky kolem třetí hodiny odpoledne začínal svoji procházku v podloubí na náměstí. Nosil vybledlý kabát s dlouhými šosy a vysokým límcem a černou tuhou vázanku. Klobouk měl posazený hluboko do čela; levou ruku pořád nechával za zády, zatímco pravice křečovitě držela žlutou špacírku, jejíž zlatý knoflík si neustále přikládal k tenkým rtům.

Zdálo se, že nikoho nevnímá, a jen zřídka odpověděl na pozdravy, které přicházely ze všech stran. Ti, co ho potkávali, si navzájem šeptali: rada Horn, – rada Horn. 

To bylo také všechno, co o něm věděli -- nanejvýš ještě, že bydlel na okraji města v osamoceném šedivém domku a že nějaká matróna, která rovněž vypadala pořád stejně, se mu starala o domácnost. Od nepaměti žil v M… – Kde však získal titul rady a jako člen jakého spolku ho používal – to nevěděl nikdo. – Povídalo se ledacos bláznivého… ale to byly nesmysly. Zkrátka byl to rada Horn, Kašpar Horn. – 

My kluci jsme ho potkávali každý den; právě jsme měli po škole, když absolvoval svůj každodenní pochod. Bylo mi asi šestnáct let a mým spolužákům o trochu méně nebo více. Byli však všichni v podstatě ještě děti! Neodpustili si, aby nepozlobili toho tichého starého muže zesměšňováním a hloupými slovy posměchu.

Ze začátku jsem byl také u toho. Postupně však vzbudila ve mně osoba rady takovou hluboce uctivou bázeň, že jsem se, když jsem ho spatřil, od svých kamarádů oddělil, zůstal stát na rohu ulice, a když kráčel okolo, rychle jsem hluboce smekl.

Pan Horn mě samozřejmě většinou neviděl. Jednoho odpoledne ale, když jsem obzvlášť nápadně opakoval svůj pozdrav, jako by se ustrašeně po mně ohlédl, na poděkování trochu níž spustil hůlku a pokračoval v cestě. Byl jsem hrdý a šťastný. – Snílek, jakým jsem tehdy byl, se srdcem plným strašidelných příběhů a s touhou po dobrodružstvích, jsem v této zvláštní osobnosti našel takové zalíbení, že jsem si s rozhodností přesahující můj věk umínil sledovat radu a nepřestat, dokud se nedozvím něco více o jeho životě a osudu.

Že je to vlastně opovážlivost a navíc nikoliv snadná věc, mi nedošlo.

Plán se proměnil v čin. Den za dnem jsem kráčel za starým pánem. Stále jsem doufal a obával se zároveň, že se ohlédne, uvidí mě a začne se vyptávat. Nic takového se však nestalo. Rada kráčel dál stejným způsobem, jako chodil po náměstí, hůlku na rtech, před svým domem se náhle zastavil, otevřel branku, vklouzl malou mezerou – a v následujícím okamžiku jsem slyšel, jak se klíč sténavě otáčí v zámku. Bác! A stál jsem před zamčenými dveřmi. 

Už jsem si přes veškeré naděje mládí zoufal nad svým předsevzetím, když mi nečekaně pomohla šťastná náhoda. 
Byl ošklivý podzimní den. Vzduch byl šedý, chodník se leskl a vítr bičoval drobný déšť sem a tam. Pan Horn kráčel jako obvykle. Šel jsem za ním, jako obvykle. Už byl blízko u svého domu a já jsem zvažoval napůl vzdorovitě, napůl mrzutě, že to je naposled, co podnikám tuto beznadějnou vycházku.

Vtom jsem pocítil prudký náraz větru, – a v následujícím okamžiku se kolem mne prudce zavířilo něco černého. Vzhlédl jsem. Rada Horn stál sotva dva kroky přede mnou – bez klobouku a v hrozné beznaději. Vichr mu odnesl starý cylindr. – Rychle jsem se rozhodl klobouk pronásledovat. Dlouho jsem musel běžet, celou alejí dozadu – než utečenec silou narazil na strom, a tím rychle ztratil významný náskok. 

Udýchán, s rudými tvářemi, plný spěchu a radosti běžel jsem zpátky ke starému pánovi. Ten si klobouk vzal s největší samozřejmostí, nasadil si ho, vpředu i vzadu ho přitlačil na šedivé vlasy, rukou mě jemně pohladil po obličeji a řekl tichým hlasem: „Děkuji, hodný chlapče!“ otočil se a drže hůlku u rtů vykročil ke svému domu. – 

Třásl jsem se zlostí a zklamáním. – Běžel jsem domů a pamatuji, že jsem velkou část noci proplakal do polštáře, než mě přemohla únava. I když mě to další odpoledne zas táhlo ven, zůstal jsem neústupný a nevděčníka jsem nesledoval. – 

Minuly pak asi tři dny. Jednou jsem šel z naší latinské školy domů zahloubán do myšlenek, – a když jsem na rohu vzhlédl, kdo tam nestál – přede mnou? – rada Horn. – 

Než mne napadlo, co udělat, promluvil tiše a položil mi přitom ruku na rameno: 

„Informoval jsem se, jsi hodný kluk, pojď!“ 

Následoval jsem ho. Srdce mi hlasitě tlouklo radostí a strachem. 

Cestou jsme neřekli ani slovo. 

Mlčky jsme vstoupili do domu. 

Mé kroky tak hlasitě duněly na rudých cihlových dlaždicích v chodbě domu, až mi zatrnulo.

Předpokoj, do něhož jsme teď vešli, byl tmavý. Velké těžké skříně se odrážely v neurčitých obrysech od šedivé zdi a házely obrovské černé stíny. O to přívětivější byl pokojík, do něhož jsme nyní vstoupili. Na širokém okenním parapetu stály květináče. Těsně u něj malý stolek. Pak kolem dokola skříně s knihami, zaprášené ocelorytinky za hladkými skly a vysoké hromady spisů a novin na oslnivě bílé podlaze. – Rada mě vybídl, abych se posadil. Oči mu zesvětlaly a rozpohybovaly se, hlas měl čistý a milý.

Musel jsem mu vyprávět to i ono; a proto jsem také začal pilně mluvit; splnění přání, kterého jsem se již téměř vzdal, mě dostalo do dobré nálady a rozvázalo mi jazyk. 

Zdálo se, že se mu to líbí. Přisunul se blíž ke mně, poklepával mi dokonce mile na tváře a přinesl pěkné obrázky a také talíř sladkostí. Šťastný a zároveň zklamaný jsem po čtyřech hodinách od něj odcházel. Šťastný z jeho úchvatné laskavé přívětivosti – ale zklamaný milou a otevřenou povahou muže, v jehož nitru očekával můj smysl pro dobrodružství strašlivá a temná tajemství. 

Mé návštěvy byly stále četnější. Nakonec jsem vyhledal svého milého přítele každý týden třikrát; jeho starou služku jsem nikdy neviděl. Pokaždé jsme seděli jen my dva v tomtéž pokoji a mluvili o lecčem. Považoval mě za velmi rozumného na svůj věk a přímo mi to řekl. Ale jakkoliv chytře jsem postupoval a jakkoliv tiše a opatrně jsem rozhovor zaváděl k tomu, abych se mohl dozvědět něco bližšího o jeho osudu, který ho učinil tak nepřátelského k lidem –zůstala má snaha neúspěšná.

Jakmile ji zpozoroval, přerušil prudce hovor, ukázal mi nějakou knihu nebo mi ústa plnil sladkostmi, takže jsem nutně musel zmlknout. 

Tak uplynul podzim a zima. Jaro vysílalo své první posly po zemi, a stromy před radovými okny začaly vyrážet drobné zelené pupeny. – Opakoval jsem nadále své návštěvy, a bylo mi stále více zřejmé, že můj otcovský přítel má obzvlášť významné znalosti, neboť moje čerstvé školní moudrosti, které jsem předváděl s hrdostí výtečného latináře, konfrontoval neustále se znamenitým názorem upevněným mužskými zkušenostmi. – Jednou, když mladé vítězné slunce zvlášť jasně nakukovalo sněhobílými záclonami dovnitř, položil mi rada zas ruku na rameno – a řekl váhavě:

„Tak tedy, – čím bys chtěl být, Pavle?“ 

Nepřemýšlel jsem dlouho. 

Právě jsem se ve škole nadchl nádhernými ódami Horatia, a proto jsem s úsměvem vykřikl: 

„Básníkem bych chtěl být, – básníkem – jako Horatius, jako…“ 

Slovo mi zamrzlo na rtech. 

Starého muže před sebou jsem téměř nepoznával. 

Jeho obličej byl najednou popelavě bledý, rty mu cukaly a hluboko v očích se objevila nepojmenovatelná bolest.

Rychle stáhl ruku, jejíž třes jsem cítil, a přejel si párkrát po bledém čele. –

Zamrazilo mě. 

Nejraději bych vyskočil a utekl. 

Ale také jsem věděl, že teď stojím těsně před místem, kde je pohřbeno tajemství, které jsem si troufal vypátrat.

Zůstal jsem tedy. Měl jsem pocit, že mám nohy z olova. Upřeně jsem se díval na radu. Když mu teď mdle sklouzla třesoucí se ruka z čela, lekl jsem se, jak jeho rysy za pár minut zestárly. – Pan Horn vypadal tak, jak jsem si představoval mrtvého (žádného jsem do té doby neviděl). Vytřeštěné oči se dívaly bezcílně do dálky, tváře se zdály vpadlé a pod jařmovou kostí se krčil šedivý stín. Mlčel. 

Nepohnul jsem se.

Zdálo se, že jen pozvolna se do něj vrací život. S námahou se řádně posadil a pak tiše řekl: 

„Vím, máš mě rád. Máš se dovědět, co doposud nikdo neví.“ 

A kvapně, jako by se obával, že zakolísá ve svém rozhodnutí, pokračoval: 

„Byl jsem na latinské škole – jako ty. Nadšen starými básníky, tvé přání bylo – moje! Stát se básníkem. Osud mi přál. Psal jsem písně, všichni je chválili a hodně se zpívaly; a když jsem si na univerzitě v Halle udělal doktorát, vkládaly se do mě velké naděje. První dílo, které jsem publikoval, – byly to krátké povídky – bylo s nadšením přijato – a mé štěstí se mi zdálo až příliš velké, když jsem se v Lipsku poté, co jsem tam získal významnější postavení, seznámil s dívkou krásnou jako květ – a směl z ní učinit svou nevěstu. Byl jsem blažený. – Avšak závist bohů znenadání zaskočila můj jásot. Má Irmgard se stala obětí zákeřné nemoci, krátce před naší svatbou, a mně nezůstalo nic než vzpomínka na sladký, krátký sen o lásce. Tehdy měli mnozí obavy o můj rozum. – Násilím mě odtrhli od rakve pokryté květinami, v níž navždy zhaslo světlo mého života. – Utekl jsem z Lipska, neboť tam na všem lpěla vzpomínka, a bydlel jsem v domku na samotě vysoko v horách. Krutá a dmoucí se bolest pozvolna mizela, a zůstával onen němý žal, z něhož se vynořovaly líbezně projasněné obrazy minulosti, jako když žehnající vodní duchové mizí k mlčícímu lesnímu jezeru o dusných letních nocích…“ 

Podepřel si hlavu rukama a poslední slova nechal zaznít pomalu a zasněně. Pak mluvil dál:

„Tak jsem žil – osaměle a tiše. Ale v této samotě ve mně uzrála velká myšlenka: Chtěl jsem pro Irmgard vystavět nezapomenutelný pomník – v básnické tvorbě, v giganticky obrovském díle. Svět měl užasnout a chvět se před tím dílem, chvět úctou a tesklivým obdivem. 

Naplnil mě ohnivý zápal.

Den a noc jsem psal. 

Nadšení mě strhávalo. Cítil jsem, že to, co jsem dělal, bylo nadlidské, bylo nesmrtelné. – Sám jsem se zalekl ohně, který z mých slov sálal a musel zapalovat – zapalovat – a rozdmýchat požár, neznámý požár, jehož plameny měly šlehat nad celým světem a všechno spálit, všechno nízké, nečisté a ubohé! Och, cítil jsem v sobě sílu. Sílu, obrovskou sílu, co uchopí osu Země a tiše ji zdolá, zdolá…“ 

Slova vypouštěl sípavě. 

Tváře mu zrudly, lapal po vzduchu. 

Vysílený klesl v lenošce. 

Pak začal tiše a unaveně: 

„Dokázal jsem to. – Celých sedm let jsem v samotě horského domku tvořil pilně a v ohni smrtelného nadšení. Dílo vyrostlo do obrovských rozměrů. Pořádný kyj na vše zlé. Bylo v něm více než lidská síla… 

Bylo jaro. Zrovna jako dnes. Udělal jsem poslední tečku. Necítil jsem únavu, i když jsem měl oteklé oči a ztuhlou pravou ruku. Poklekl jsem a políbil své dílo. Modlil jsem se ke svému dílu; neboť jsem věděl, že je božské. 

Pak jsem si vzal klobouk a kabát. Poprvé po létech jsem měl chuť toulat se, posilnit a osvěžit se. A jakou rozkoš vháněl modrý jarní vzduch do mé duše; hluboce jsem ho vdechoval a rozhostil se ve mně jako slastný, hojivý sen. Led zármutku, který po smrti milované vtáhl mé city do své moci, roztál – a ve mně žhnul blažený, nepopsatelný pocit. Výskal jsem jak dítě, běhal za motýly, trhal kytky a díval se na prameny chrlící vodu, která skákala do údolí. Tak lehké jsem měl nohy, tak svobodný pohled – měl jsem za to, že jsem to tak ještě nikdy necítil. Hodiny a hodiny jsem se toulal lesem – a když jsem se vracel, ležela již posvátnost večera na vlnících se polích…“ 

Rada opět zmlkl a sklonil hlavu. Najednou vzhlédl – popadl mě prudce za rameno. 

„Vracím se, můj domek – hoří!“ Zakřičel tato slova, až jsem se roztřásl. „… hoří!“ opakoval, jako by měl tu hrůzu ještě stále před očima. 

„Dovnitř, zachránit!… Sutiny, cáry, trámy… nic, nic.“ Slzy mu udusily hlas. Vztáhl ruce před tvář a začal lítostivě, vzlykavě plakat. 

Svíralo mi to srdce.