Vstup Tomia Okamury do parlamentu bývá líčen jako jeden z příznaků rozkladu stranické demokracie. Na rozdíl od hnutí Andreje Babiše, jež skutečně představuje určité nebezpečí pro klasické strany, je ale Okamurovo devítičlenné uskupení hrubě přeceňováno. Dokonce lze říct: kam se hrabe tenhle xenofob na svého předchůdce Miroslava Sládka a jeho republikány.
Ve volbách získal Okamura necelých sedm procent hlasů, a tím i čtrnáct poslanců. Průzkumy před eurovolbami mu přisuzují preference v dost divokém rozpětí od dvou do devíti procent. Miroslav Sládek to dotáhl v roce 1996 na osm procent a osmnáct poslanců, a to kandidoval v době, kdy společnost zdaleka nepropadala takovému znechucení z politických stran jako nyní. Neměl k dispozici internet, sociální sítě, Českou televizí byl v podstatě ignorován. Jestliže Okamura v době vrcholící deziluze z politiky a při použití veškerých komunikačních vymožeností zaostal za Sládkem, pak vychází ze srovnání s ním jako slabší kus.
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Nově všechny články v audioverzi