Vstup Tomia Okamury do parlamentu bývá líčen jako jeden z příznaků rozkladu stranické demokracie. Na rozdíl od hnutí Andreje Babiše, jež skutečně představuje určité nebezpečí pro klasické strany, je ale Okamurovo devítičlenné uskupení hrubě přeceňováno. Dokonce lze říct: kam se hrabe tenhle xenofob na svého předchůdce Miroslava Sládka a jeho republikány.

Ve volbách získal Okamura necelých sedm procent hlasů, a tím i čtrnáct poslanců. Průzkumy před eurovolbami mu přisuzují preference v dost divokém rozpětí od dvou do devíti procent. Miroslav Sládek to dotáhl v roce 1996 na osm procent a osmnáct poslanců, a to kandidoval v době, kdy společnost zdaleka nepropadala takovému znechucení z politických stran jako nyní. Neměl k dispozici internet, sociální sítě, Českou televizí byl v podstatě ignorován. Jestliže Okamura v době vrcholící deziluze z politiky a při použití veškerých komunikačních vymožeností zaostal za Sládkem, pak vychází ze srovnání s ním jako slabší kus.

Zbývá vám ještě 70 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se