Henry David Thoreau

Občanská neposlušnost a jiné eseje

2014, Paseka, přeložil Jan Hokeš

 

Jak jsme zjistili, pan Etzler pochází z Německa, svou knihu poprvé publikoval před deseti či dvanácti lety v Pensylvánii a nyní si zámořští čtenáři vyžádali její druhé britské vydání, totožné s původním americkým, což je zřejmě důsledek nedávného rozmachu Fourierova učení. Jde o jeden ze znaků dnešní doby.

Přiznáváme, že jsme od četby tohoto díla vstali s rozvitějšími myšlenkami a s ušlechtilejšími představami o našich povinnostech na tomto světě.

Kniha nám přece jen do jisté míry rozšířila obzory a stojí za pozornost už jen proto, že se zaobírá velkými otázkami.

Považte, s čím pan Etzler přichází:

„Moji bližní! Slibuji, že vám vyjevím prostředky, jimiž lze do deseti let vytvořit ráj, kde se bude každému, bez námahy a zdarma, dostávat nadbytku všeho potřebného k lidskému životu, kde bude celá tvář přírody proměněna v ty nejkrásnější tvary a člověk bude moci žít v nejskvostnějších palácích, obklopen veškerými myslitelnými přepychovými výdobytky a nejpůvabnějšími zahradami, a za jediný rok dokáže bez práce více, než čeho bylo dosud možné dosáhnout za tisíce let — přemění hory v rovinu, vyhloubí údolí, vytvoří vodní plochy, odvodní jezera a bažiny a protne celou zemi nádhernými kanály a silnicemi, po nichž bude moci přepravovat těžké náklady o mnoha tisících tun a urazit tisíc mil za čtyřiadvacet hodin.

Oceán pokryje plovoucími ostrovy, které bude možné s obrovskou silou a rychlostí a naprosto bezpečně přesouvat jakýmkoliv požadovaným směrem a které budou skýtat veškeré vymoženosti a přepych, budou se na nich nacházet zahrady a paláce a žít tisíce rodin a potečou zde říčky se sladkou vodou.

Člověk bude schopen prozkoumat nitro země a překonat cestu od pólu k pólu za dva týdny a opatří si dosud neznámé prostředky, s jejichž pomocí rozšíří své vědomosti o světě, a tím i svou inteligenci.

Povede život, v němž bude trvale šťasten, a bude se mu dostávat zatím nepoznaných požitků, osvobodí se téměř od všech neštěstí postihujících lidstvo vyjma smrti, kterou však posune daleko za běžné hranice lidského života a nakonec ji učiní méně bolestivou.

Lidstvo se tak bude moci těšit ze života v novém světě, mnohem lepším, než je ten současný, přičemž dosáhne značně vyšší úrovně bytí.“

Z této pasáže a z různých jiných náznaků vzniká dojem, že nejen v etice, ale i v mechanice existuje jistý transcendentalismus.

Zatímco pole působnosti jednoho reformátora leží za hranicemi pozemského prostoru, jiný prosazuje své plány na povznesení lidského pokolení do nejzazších výšin. Zatímco jeden drhne nebesa, druhý smýčí zemi. Jeden tvrdí, že zušlechtí sám sebe, čímž napraví přírodu i životní podmínky.

Nestůjme sami sobě v cestě, neboť tím vzniká největší tření. Zastírá-li astronomovi výhled mračno, má to ve srovnání s jeho vlastní slepotou pramalý význam. Jiný zušlechtí přírodu a zlepší životní podmínky, čímž bude napraven člověk. Přestaňte již nejasně rozmlouvat o nápravě světa, hlásá, zušlechtím totiž samotnou zeměkouli.

Je rozdíl v tom, zda odstraním určitou tekutinu ze svého těla, nebo jistý zhoubný mok z těla Země? Jistěže ano — není druhý z těchto počinů ušlechtilejší? Země se v současné době po své oběžné dráze pohybuje s podlomeným zdravím. Netrpí snad záduchou, zimnicí, horečkou, otoky, plynatostí a zánětem pohrudnice a nesužuje ji škodlivá havěť?

A nepůsobí proti těmto nemocem svou životní energií a ozdravnými principy, které ji spasí?

Prosté přírodní síly, patřičně řízené člověkem, by ji bezpochyby uzdravily a proměnily v ráj, stejně jako zákonitosti lidského těla pouze čekají na to, až je člověk začne ctít, aby mu mohly navrátit zdraví a štěstí.

Naše všeléky vyléčí jen nepatrné množství neduhů a naše všeobecné nemocnice nejsou určeny všem.

Musíme vytvořit jinou Hygii, než je ta, již nyní uctíváme. Neordinují dokonce i felčaři malé dávky dětem, větší dospělým a ještě větší volům a koním?

Nezapomeňme, že budeme předepisovat léky samotné zeměkouli.

 

Tato půvabná usedlost nám byla svěřena, avšak jak málo jsme zatím učinili, abychom ji zvelebili, jak málo jsme ji vyčistili, obehnali živými ploty a zbrázdili příkopy!

Máme tudíž až přílišné sklony odebírat se do „lepších krajů“, aniž bychom hnuli prstem, tak jako se naši farmáři stěhují za půdou do Ohia; nezachovali bychom se však hrdinněji a věrněji, kdybychom obdělávali a snažili se spasit půdu Nové Anglie?

Stačí jen nasměrovat stále ještě svěží energie Země do náležité dráhy.

Všechny noviny přinášejí zprávy o rozmarech neukázněných větrů — o ztroskotaných lodích a hurikánech, které námořníci a zemědělci přijímají jako zvláštní či naopak běžná řízení osudu. Tyto úkazy se však dotýkají našeho svědomí a připomínají nám naše hříchy.

Další potopa by zostudila lidstvo. Přiznáváme, že k předpotopnímu lidskému pokolení jsme nikdy nepociťovali velkou úctu. Správný obchodník se nemůže naplno vrhnout do podniku, jakým je život, aniž by nejprve přezkoumal své účty. Co všechno se nyní utápí v nečinnosti! Kdo ví, jakým směrem zítra povane vítr?

Nepodlehněme přírodě. Sešikujeme mraky, zkrotíme bouře, stlačíme do lahví zhoubné výpary, vypátráme zemětřesení a vyhrabeme je z nitra planety, odkud také vypustíme nebezpečné plyny, a sopkám odebereme útroby, vysajeme jedy a vyjmeme jádra. Umyjeme vodu, zahřejeme oheň, zchladíme led a podepřeme zemi.

Ptáky naučíme létat, ryby plavat a přežvýkavce žvýkat potravu.

Je načase začít se těmito věcmi zabývat. 

Sluší se, aby se i moralisté ptali, co může člověk udělat pro zušlechtění a zkrášlení světa — jak zajistit, aby hvězdy zářily jasněji, slunce veseleji a radostněji a měsíc klidněji a šťastněji. Nemohl by zvýraznit barvy květin a ptačí zpěv? Koná svou povinnost vůči nižším tvorům? Neměl by jim být bohem? S jakou šlechetností jedná s velrybami a bobry?

Nebáli bychom se, že když si s nimi vyměníme na jeden den místo, zahanbí nás svým chováním? Nemohli bychom jednat šlechetně se žraloky a tygry, a nikoliv klesnout na jejich úroveň, vyzbrojeni oštěpy s hroty ze žraločích zubů a štíty z tygří kůže? Hanobíme hyenu, a přitom nejlítějším a nejkrutějším zvířetem je člověk.

Ach! Člověk má pramálo víry — vždyť i zbloudilé komety a meteory by mu poděkovaly a po svém mu oplatily jeho laskavost. 

Jak zle a hrubě zacházíme s přírodou! Nemohli bychom vykonávat jemnější práci? O čem jiném také svědčí skvělé vynálezy, jako jsou magnetismus, daguerrotypie a elektřina? Dokážeme s lesem dělat něco víc než jej pouze kácet a prořezávat? Nemohli bychom mu být nápomocni v jeho vnitřním hospodaření a usnadnit proudění mízy?

V současné době pracujeme povrchně a neurvale. Nemáme tušení, co všechno lze vykonat, abychom zlepšili dokonce i svůj vztah k živé přírodě, a jaká vlídnost a vybrané mravy by v tomto vztahu mohly panovat.

Existují jisté činnosti, které — byť nejsou zcela ryzí a poetické — přinejmenším naznačují ušlechtilejší a jemnější vztah k přírodě, než je nám vlastní. Například včelařství představuje jen nepatrný zásah, asi jako kdybychom dávali směr slunečním paprskům.

S přírodou si takto lehce pohrávaly všechny národy již od dávného starověku. Známe Hyméttus a Hyblu — a kdoví kolik dalších míst slynoucích včelařstvím? Na nápadu chovat včelí stádečka není nic hrubého; jejich bzukot zní jako to nejtišší bučení skotu na loukách.

Jistý milý recenzent nám nedávno připomněl, že v některých krajích jsou včelstva přivážena na pastvu do míst s nejhojnějším výskytem květin. Jak píše, „Columella uvádí, že obyvatelé Achaie posílali své úly do Attiky, aby využili tamních později kvetoucích rostlin“.

Úly, poskládané do obrovských jehlanů, bývají také každoročně dopravovány proti proudu Nilu na lodích, které pak za nocí plují pomalu zpět po proudu a ve dne, kdy se květinám na březích rozvíjejí květy, zastaví. Výnosnost každé oblasti, a tím i výtěžek získaný prodlením na daném místě se určuje podle toho, oč hlouběji se loď ponořila do vody.

Tentýž recenzent se zmiňuje o jednom Němci, jehož včely produkovaly více medu než včelstva jeho sousedů, aniž by měly očividně výhodnější podmínky. Posléze však sousedům prozradil, že své úly natočil o stupeň východněji, a jeho včely tak ráno vylétávaly o dvě hodiny dříve a nasávaly nektar jako první.

Je pravda, že se za tím vším skrývá věrolomnost a sobectví, ale poetické mysli takovéto věci naznačují, co by bylo možné vykonat. 

Spousta příkladů vypovídá o hrubších, byť ne zcela neomluvitelných zásazích do přírody. Loni v létě jsme na jednom horském úbočí viděli psa, kterého rodina tamního farmáře využívala k otáčení máselnicí. Pes se přitom pohyboval po horizontálně umístěném kole; měl sice rozbolavělé oči a děsivý kašel a vyhlížel bázlivě, ale i přes to všechno se oné rodině dostalo másla na chléb.

Není pochyb, že při těch nejoslnivějších úspěších bývá první linie vždy obětována. V nedávných letech se k lidskému prospěchu začalo využívat značně zbytečné pobíhání koní in extenso, přičemž byly uplatněny pouze dvě síly: přitažlivost, tedy síla dostředivá, a odstředivá síla koně při pohybu vpřed.

Stačilo vzít v úvahu jen tyto dva prvky — není tak celková energie tohoto zvířete upotřebena hospodárněji? Netěší snad všechny smrtelné tvory spíše pohyb relativní než absolutní? A čím jiným nežli takovým kolem, jakýmsi větším šlapacím mlýnem, je naše obrovská zeměkoule, která pohybem okolo své osy našemu koni mnohdy zhatí nejsvobodnější kroky po prérii a zmaří jejich účel? Na šlapacím mlýně však kůň působí jako ústřední hybná síla, a jelikož má vpředu k dispozici okénko, nevytváří právě jeho proměnlivá činnost spolu s kolísavou energií dojem, že kolem něho ubíhá ta nejrůznorodější krajina u venkovské silnice?

Je třeba přiznat, že koně v současné době pracují až příliš výlučně pro člověka, zatímco naopak tomu bývá jen zřídka, a ve společnosti lidí degenerují. 

Jistě si všimnete, že uvažujeme o době, kdy lidská vůle bude vládnout hmotnému světu a kdy již člověk nebude v ničem omezen takovými abstraktními pojmy, jako jsou čas a prostor, výška a hloubka a hmotnost a tvrdost, a stane se opravdovým pánem tvorstva.

„Inu,“ řekne si nedůvěřivý čtenář, „‚život je krátký, umění dlouhé‘, a kde je síla, která přivodí všechny tyto změny?“

Právě to si pan Etzler klade za cíl vyjevit ve své knize. Zatím nám jen připomíná, že v přírodě již existují nesčetné a nezměrné energie, jež nejsou využívány ve větší míře či k ušlechtilým a všestranným záměrům, a přitom by k naplnění těchto účelů bohatě postačovaly.

Poukazuje pouze na jejich existenci — podobně jako zeměměřič odhalí na jakékoliv řece existenci vodní energie —, avšak co se týče jejich využití, odkazuje nás na pokračování této knihy nazvané Mechanický systém.

K několika nejočividnějším a nejznámějším zdrojům energie patří vítr, příliv a odliv, vlny a sluneční svit. Zvažme tedy jejich význam.