Proč se do prasečáku chodí se šutry? Odhalené tajemství Tobiáše Jirouse

Tobiáš Jirous
Tajemství prasečáku

Prázdniny skončily a já se rozhlížel po své nové třídě. Seděl jsem u okna. Po levé ruce exkluzivní pohled na odkvetlé záhony školního dvorku, po pravé - trojdílná tabule s houbou. Zářijové slunce olízlo Husákovy brýle nad umyvadlem. Jediný černý prvek v kompozici matných šedých tónů se nabodl na reflektor. Nevím, co jsem čekal, že se stane, protože se nestalo vůbec nic. Jako by to ani nebyl portrét člověka, ale fotka šutru nebo kusu betonu, u kterého se nepředpokládá, že by se mohl narovnat, otočit a podívat se přímo do oka objektivu. Snažil jsem si představit, jak dělá něco zvláštního, třeba jak se vyhoupne do sedla argentinské lamy a do úst si strčí párek. Nešlo to.

A za to, za to za všechno jsem ho strašně nenáviděl. To kvůli němu jsem musel sedět v téhle zapadlé třídě, s divnou učitelkou s ještě divnějším účesem, se spolužáky, kteří se všichni pravděpodobně jmenují Jarda. Bylo to osobní.

Můj novej domov byla v podstatě jen kuchyň v patře nad chlívkem. Prkna podlahy někdo narychlo natřel emailem ještě před naším nastěhováním. Mělo to vypadat jako nové, ale zůstalo to jen ošklivé. U stropu mléčná žárovka. Stůl, gauč, kamna, telka. Několik židlí s pozůstatkem rákosového výpletu. Kdybych byl jako naše kočka, mohl jsem vyskočit na parapet a druhým skokem se odrazit do zahrady. Zahrady, která by se celá i s okapem vešla na korbu náklaďáku. Kolik je hodin? Přelétl jsem pohledem hřbety knih na poličce nad gaučem, přesně na středu byl totiž budík ve tvaru kopacího míče. Žlutý. Knih bylo 15.

Studené ráno na začátku září před více než pětadvaceti lety. Mám půlhodinu na uvaření čaje, namazání chleba, záchod, musím stihnout autobus, pět minut na zastávku, když nebudu stíhat, můžu běžet a dvě minuty ušetřit. Autobus do školy nikdy nejede přesně. S tím nikdy je třeba počítat. Neomluvená hodina je průser, dvě jsou už na důtku, tři, jakože TŘI zameškané hodiny - dvojka z chování. Mohl bych jet stopem, není to daleko, teoreticky jen pět kilometrů, ale jsem v jižních Čechách, lidi se tady chovají jinak. Chvilku vám trvá to pochopit. Potkáte někoho na ulici, pozdravíte ho, nezvedne hlavu, naopak přidá do kroku. Pokud už někoho přinutíte mluvit, mluví tak tiše, že mu stejně nic nerozumíte.