Nejdelší rok má 10 měsíců. Pesimistický začátek školy podle Miloše Urbana

Miloš Urban
Nejdelší rok

Konec byl z prázdnin vůbec nejlepší, ten poslední týden, co se už nikam nejelo a jenom jsme se povalovali a povlávali s babím létem, ticho před bouří, klid před stresem. Nové oblečení, když se dalo sehnat z Tuzexu, botky z východního Německa. Čtení Rychlých šípů, už popadesáté, svištění na kole horem kolem Imperialu až dozadu za Vary, někam k tenisovým kurtům, už nebylo vedro, slunce hladilo záda a ramena, poklepalo paprsky na rozloučenou. Večer mírná nervozita, pořád ještě prázdninový režim, spát až v půl jedenácté, za týden bude hůř, chvíle před usnutím se protáhnou z pár minut na dvě hodiny, ráno pak vstávat v půl sedmé.

Přijde pondělí. Většinou neprší, naopak, léto se zlomyslně pošklebuje před školou.

Připloužit se v přízračném světle na plácek a připadat si jako plastová postavička ve skleněném těžítku, je tam ta škola, ZDŠ A. Zápotockého s obludně růžovou omítkou, a před ní staré známé obličeje i pár nových, kluci vytáhlejší, holky prsatější. Tamhle jsou grázlové, těm se vyhnout, stejně je zajímavé, jak neomylně drží pospolu a jak jsou tady brzo. A tyhle dospěle vypadající holky, jež přišly zakřiknuté, se teď něčemu hystericky smějí, asi se v jejich životě přes prázdniny něco změnilo, zatímco u mě je všechno při starém.

A zas noví prvňáci, někteří nervní a jiní natěšení, proč sem vůbec lezou? Protože musí, vzdělávací vojnou povinní.

Tak tedy dovnitř, chladná vlhkost podlahy a lehký pach dezinfekce, otrávený školník s mopem, bohužel pořád ten samý, co prý zapůjčí žáku klíček od plechové skřínky, kde se dají nechávat učebnice a kterých je pořád tak málo. Za flašku.