Otto Dov Kulka: Krajiny Metropole smrti

Počátek této cesty, o níž dosud nevím, kam mne dovede, byl zcela prozaický: mezinárodní vědecký kongres konaný v Polsku roku 1978. Patřil jsem mezi několik jeho izraelských účastníků. Kongres se uskutečnil pod záštitou Mezinárodního komitétu historických věd, konkrétně jeho sekce pro srovnávací historii náboženství.

Jeli jsme tři: jeden medievalista, jeden odborník na raný novověk a já coby specialista na moderní dějiny. Doprovázel nás ještě jeden historik, tomu však polské úřady nepovolily vstup do země, neboť to byl původem polský občan, který emigrací do Izraele „zradil svou vlast“.

Kongres probíhal víceméně tak jako každý jiný. Můj příspěvek sice přinesl nové poznatky a také vzbudil poměrně značný ohlas, to všechno ale skončilo. V závěru konference nabídli pořadatelé účastníkům výlety po polských pamětihodnostech — do Krakova, Lublinu a na další krásná místa, jaká se ukazují turistům.

Řekl jsem kolegům, že se k nim nepřipojím, protože se hodlám vypravit po vlastní ose jinam — chci navštívit Osvětim. Dobrá, Žid mířící na návštěvu Osvětimi, na tom nikdo neshledával nic neobvyklého, byť tehdy se ještě zdaleka nejednalo o jev tak rozšířený jako dnes. 

Jeden z kolegů, medievalista, jehož jsem řadu let znal z akademických kruhů, mi tehdy řekl: „Poslyšte, jestli se chystáte do Osvětimi, nezůstávejte jen v hlavním táboře. Z toho je dneska spíš takové muzeum. Když už tam budete, zajeďte raději do Březinky — to je ta pravá Osvětim.“

Nezeptal se mě, jestli mám s tím místem něco společného. Kdyby se býval zeptal, odpověděl bych mu. Nezapíral bych. Ale nezeptal se a já mu neodpověděl, a odjel jsem tam.

Chtěl jsem jet vlakem, ale nepodařilo se mi sehnat jízdenku. Odletěl jsem tedy do Krakova letadlem. V Krakově jsem si na letišti vzal taxi, oprýskanou rachotinu pamatující lepší časy, a požádal jsem řidiče, aby mě odvezl do Osvětimi. Nebylo to poprvé, co tam taxikář jel, už dříve tam vezl nějaké turisty. Mluvil jsem s ním v polštině, kterou jsem vládl vcelku obstojně, zčásti jsem ji pochytil tehdy a něco jsem se naučil během univerzitních studií, a krom toho mi pomáhala i moje rodná čeština coby příbuzný jazyk.

A tak jsme vyjeli, upovídaný taxikář se pustil do rozvleklého vyprávění o tom, jak mu ukradli auto a zase mu ho vrátili, pokračovali jsme podél břehů Visly a on začal mluvit o „Wisłe złe“, zlé Visle, která se jednou za čas vylije z břehů a při záplavách s sebou strhává dobytek i lidi.

Jeli jsme po špatně vyspravených asfaltovaných silnicích, cesta byla samý výmol a já mu postupně přestal odpovídat. Už jsem nevnímal, co mi říká. Vnímal jsem jen tu cestu. Najednou mi došlo, že jsem v těch místech už jednou byl. Poznával jsem ty cedule u cesty, ty domy.

Tehdy to sice byla jiná krajina — zimní, noční, především taková, jaká se mi ukázala oné první noci, ale také později za denního světla — a pochopil jsem, že se právě odehrává cosi, co jsem nezamýšlel: totiž že se právě v opačném směru ubírám toutéž cestou, která mne 18. ledna 1945 a ve dnech následujících vedla pryč od táborového komplexu, odkud — jak jsem si byl tehdy jist, jak jsme si byli všichni jisti — nebylo úniku.

Tato cesta měla mnoho podob, avšak jedna její podoba, či spíše jedna barva, barva noci, se uchovala a svou intenzitou překryla všechny ostatní, a tento intenzivní vjem, tato barva noci, mi splývá s cestou, jež později získala jméno „pochod smrti“. Byla to cesta ke svobodě, cesta, při níž jsme vyšli z těch bran, třebaže nikdo nevěřil, že jimi ještě někdy projdeme.

Z té cesty si pamatuji především jeden moment — tedy, pamatuji si všechno, ale tenhle detail nejvýrazněji vystupuje do popředí —, a tím je barva. Noční barva sněhu všude kolem, nekonečný černavý zástup lidí, který se zvolna plouží vpřed. A pak najednou černé skvrny podél cesty: jedna velká černá skvrna, a další velká černá skvrna, a další... 

Zprvu jsem byl opojený tou bělostnou barvou kolem, pocitem svobody, opuštěním plotu z ostnatých drátů, noční krajinou prostírající se volně do dálky, vesnicemi, které jsme míjeli. Pak jsem se však pozorněji podíval na jednu z těch černých skvrn, a pak na další, a na další — a pochopil jsem, co vidím: mrtvá lidská těla. Skvrn bylo čím dál víc a sníh podél cesty byl posetý mrtvolami. 

Tomuto výjevu jsem neunikl mimo jiné proto, že jak se cesta vlekla, i mně ubývalo sil a postupně jsem se přiblížil k posledním řadám, kde jakmile někdo klopýtl nebo zůstal pozadu, na místě byl zastřelen a proměnil se v černou skvrnu. Výstřely se ozývaly čím dál častěji, skvrn přibývalo a takhle to pokračovalo až do následujícího rána, kdy se zázrakem a zcela nečekaně — alespoň pro nás — procesí zastavilo. 

Nezamýšlím tady líčit pochod smrti, útěk a všechno ostatní. Jen jsem se zastavil u vzpomínky, která se vynořila z tlachání krakovského taxikáře, z rozvodněné „Wisły złe“, řeky vinoucí se podél silniček, po nichž jsme se pomalu přibližovali k místům, která jsem již poznával. Byla mi povědomá, ale jako by vystoupila z jakéhosi snu. Možná mi jen připadalo, že ta místa znám, ale na tom nezáleží. Mlčel jsem a nakonec jsem požádal i jeho, aby přestal mluvit. 

Dojeli jsme na místo. Zeptal jsem se ho, jestli zná cestu nikoli k muzeu, k táboru Osvětim I, nýbrž k Březince.