Po těžké nemoci zemřel nad nedělním ránem šestasedmdesátiletý skladatel, klávesista a textař Petr Skoumal, jehož proslavilo někdejší duo s Janem Vodňanským a později písně pro děti i dospělé.

Ve spolupráci s básníkem Pavlem Šrutem ale také složil píseň Kolej Yesterday pro Michala Prokopa a v druhé polovině osmdesátých let působil jako člen kapely Etc... Vladimíra Mišíka. Zhudebňoval i texty Jiřího Dědečka nebo Jana Buriana, s nímž roky hrál ve společném duu, a zejména básníků Emanuela Frynty a Pavla Šruta.

Svou hudbu, která se hravě pohybovala mezi swingy, šansony a dechovkami až po operu či vážnou hudbu, hrával Skoumal sám na klavír, nejrůznější syntetizátory či na akordeon. Zpíval bez výraznějších pokusů o citové prožívání, a to do té míry, až například kritik Jiří Černý kdysi hovořil o "skoumalovském pěveckém civilismu".

V širších souvislostech však Skoumal navazoval na skladatele, kteří byli spjati s divadelním prostředím, a nejen ve spolupráci s Vodňanským výrazně pracoval s absurdním humorem a slovními hříčkami, někdy i s nonsensem. Typická byla pro Skoumala také schopnost vyklenout jednoduché, zapamatovatelné melodie, které využíval ve filmu i tvorbě pro děti.

Jeho spolupráce s Vodňanským začala už před rokem 1966, kdy Skoumal nastoupil jako hudební režisér do pražského Činoherního klubu. Společně totiž stihli vystupovat již několik let předtím, kdy skládali písně do pohádek, později vysílané v rozhlase, nebo se účastnili takzvaných textappealů, jak se přezdívalo tehdejším vystoupením v kavárně Luxor a zejména v pražské Redutě. Dvojici rozdělil nástup na vojnu, po níž se dali opět dohromady v Činoherním klubu.

“Sedával jsem na zkouškách v Činoherním klubu ne proto, že bych snad musel, ale že mě fascinovalo pozorovat, jak vzniká divadlo. Bylo to něco úžasného, často mě to bavilo víc než pak samotný výsledek,” říkal Skoumal, který léta v Činoherním klubu označoval za svou nejcennější divadelní zkušenost.

V divadle tehdy s Vodňanským začal vytvářet scénické koláže a prózy, ta první, nazvaná S úsměvem idiota, vznikla roku 1969. Začátkem sedmdesátých let na ně navázaly pořady Hurá na Bastilu a S úsměvem Donkichota, kromě toho dvojice vystupovala v Ateliéru nebo v tehdejším Divadle hudby.

Protože jejich texty ale kolikrát glosovaly politickou situaci, za normalizace dostali zákaz vystupování a z Činoherního klubu museli kvůli "protisocialistické činnosti" odejít v rámci čistek, které v divadle proběhly roku 1974. Udání na ně otiskl i časopis Tvorba.

Sám Skoumal ale význam tehdejších politických alegorií v pozdějších letech vždy zlehčoval. "Štvalo mě, když si v nich lidé hledali hlavně politický výklad a přehlíželi to, že nás ta hra baví víc než politické souvislosti," říkal.

Po odchodu z divadla se oba věnovali znovu tvorbě pro děti, což v roce 1976, "rok po Helsinkách a rok před Chartou", byla jediná možnost publikovat, jak říkal Vodňanský. Když jim záštitu na čas poskytla Sekce mladé hudby Svazu hudebníků, mohli opět krátce vystupovat, to ale definitivně skončilo roku 1981.

Tehdy totiž krátce před sjezdem KSČ přišlo další udání a dvojice se dobrovolně rozhodla ukončit spolupráci. Na pódiu se znovu setkali až koncem osmdesátých let v pražském klubu Na Chmelnici.

V osmé dekádě tak měl Skoumal čas, aby se mohl věnovat vlastní "vážné" tvorbě. V ateliéru, jejž měl ve sklepě vily svého přítele v Břevnově, psal texty do šuplíku a sám je zhudebňoval s automatickými bicími a syntetizátory, později do kláves samploval dokonce i smyčcové nástroje. Tyto písně však znalo pouze publikum jeho domácích či utajených koncertů, než je začali hrát Michal Prokop či Vladimír Mišík.

“Byl jsem zalezlý ve studiu, kde se mi líbilo být sám, být trochu mimo reálný svět, který tehdy nebyl zrovna vábný. Sdíleli jsme podobné pocity s přáteli a kolegy. Do značné míry to byl únik před realitou, nikdo totiž nepočítal s tím, že se poměry v dohledné době změní,” vysvětloval Skoumal.

Nahrávky, které hudebník zaznamenával na kotoučový magnetofon, se zprvu šířily samizdatem na kazetách, oficiálně vyšlo první LP pod názvem ...se nezblázni teprve roku 1989. Tentýž rok také Skoumal v Brně poprvé zahrál jednu ze svých nejslavnějších písní o tom, jak “starej pán sedí a poslouchá jazz”.

V reakci na potlačení demonstrace na Václavském náměstí také Skoumal v listopadu 1989 složil píseň Svatý Václave, která již předtím zněla v představení Záviš z Falkenštejna, jež mělo v repertoáru Divadlo na Vinohradech. “Nepsal jsem ji pro divadlo, měl jsem ji doma a donesl ji režisérovi Janu Kačerovi, že by tam mohla znít. Byla to jedna z možností, jak to všechno ze sebe trošku dostat ven,” říkal Skoumal o skladbě, kterou pak v revoluční euforii Divadlo na Vinohradech hrálo každý večer.

Roku 1990 skladatel vydal druhé LP nazvané Poločas rozpadu, brzy poté se oba tituly v rozšířené podobě objevily už i na CD. V sólové dráze ale Skoumal pokračoval i v dalších letech, výrazně například albem Černé ovce, jehož “pijácké” texty pomáhali zhudebnit Michal Prokop či houslista Jan Hrubý. Naposledy hudebník roku 2006 vydal album Nebo cibule, na němž jako jediný host účinkoval opět Hrubý.

Už v devadesátých letech se ale Skoumal potřetí vrátil i k tvorbě pro děti, a to zejména hravým albem Kdyby prase mělo křídla, na němž zhudebnil texty Vodňanského, Emanuela Frynty a také Pavla Šruta, kterého kdysi k divadlu přivedl svými kabaretními představeními. Písně z tehdejší desky měly takovou odezvu, že podle nich vzniklo i stejnojmenné divadelní představení, nejprve v Divadle Labyrint, od roku 1996 pak v režii Jana Borny v pražském Divadle v Dlouhé.

Za tímto sledem volně navazujících hravých klipů a výstupů, v nichž kromě Skoumala účinkovali kmenoví herci divadla Jan Vondráček či Miroslav Hanuš, chodilo několik generací diváků. Derniéru měla inscenace až vloni v březnu, kdy divadlo spočítalo, že ji vidělo přes 120 tisíc dětských diváků.

Na úspěch nahrávky Kdyby prase mělo křídla, jež získala platinovou desku, Skoumal navázal dalšími alby pro děti nazvanými Jak se loví gorila, Pečivo nebo Pro děti od pěti. Na popud Vladimíra Jiránka také začal skládat znělky k večerníčkům, z těch nejznámějších zejména ke Králíkům z klobouku, A je to... nebo k Maxipsu Fíkovi.

Petr Skoumal se v Praze narodil v březnu 1938 předním tuzemským překladatelům z angličtiny Haně a Aloysovi Skoumalovým. Protože matka byla židovského původu, oba rodiče za protektorátu skončili ve sběrném táboře v Rakousku. Matce v koncentračních táborech zahynula celá rodina.

Po válce se Skoumalovi na čtyři roky odstěhovali do Londýna, kde se Aloys Skoumal stal československým kulturním atašé. Po komunistickém puči se ale s rodinou vrátil zpět do Československa, kde se opět živil překládáním.

Už jako dítě Petr Skoumal zpíval ve sboru Schola kantorum, zároveň se ale učil písně Voskovce a Wericha. Hudební vzdělání získal na pražské konzervatoři, kde studoval dirigování, později coby sbormistr absolvoval na brněnské JAMU. Právě v Brně začal zkraje šedesátých let skládat scénickou hudbu a písně pro poetické večery tamního Divadla X, v němž dokonce jednu inscenaci sám režíroval. Především se ale pravidelně vídal s brněnskými divadelníky či básníky od Jana Skácela přes Radima Vašinku až po Milana Uhdeho. Rok bydlel i u básníka Oldřicha Mikuláška, s nímž se úzce spřátelil.

Po krátkém období, kdy skládal hudbu pro Československý rozhlas, pak Skoumal roku 1966 nastoupil do Činoherního klubu. “Největší potíž mi na divadle dělalo, že se věci opakují. Něco se nazkouší a pak se to stokrát hraje víceméně v nezměněné podobě. Princip toho opakování nenávidím. Snažil jsem se v jakékoli sestavě do toho vnášet něco, co to opakování naruší,” vzpomínal skladatel, který ve svých představeních v Divadle v Dlouhé pravidelně zval děti na pódium do improvizovaných scén.

Na klavír se Skoumal už v dětství učil hrát Mozarta, Bacha nebo Chopina, u klasické hudby zůstal i při studiích na konzervatoři. Už tehdy ale poslouchal také Willise Connovera, jenž na rádiu Hlas Ameriky uváděl jazz. “Nabíjelo mě to radostí a obdivem k tomu, jak dobře ti lidi hrajou. Sám jsem jazz nikdy nehrál. Schází mi něco, co je k tomu potřeba a nedá se to naučit,” vzpomínal Skoumal.

Největším impulzem k tomu, aby se věnoval popové hudbě, mu prý roku 1985 byl výjezd na koncert Dire Straits v Budapešti. “Když už jsem nevynikl v té klasice, hledal jsem nějakou jinou pořádnou životní náplň. Něco dlouhodobého. Tou náplní se staly písničky,” vysvětloval.

Skoumal složil hudbu patrně k více než dvěma stovkám divadelních představení, televizním inscenacím a také filmům. Jeho melodie znějí ve snímcích Indiánské léto či Trhák, přispěl i do několika filmů Zdeňka Svěráka a Ladislava Smoljaka, zejména Jára Cimrman ležící, spící nebo Rozpuštěný a vypuštěný.

Související