„Perličko“ mi nikdo neřekl už aspoň dvanáct let. Přestupovala jsem v podvečerní špičce ve stanici metra Chatelet a kolem mě se nekonečnou chodbou pohybovaly po jezdícím pásu davy lidí. Nějaká žena měla na sobě žlutý kabát, jeho barva mě hned zaujala. Dívala jsem se na ni na pásu zezadu. Vydala se chodbou, na níž bylo napsáno „Směr Chateau-de-Vincennes“. Byli jsme nyní natlačeni jeden na druhého uprostřed schodiště a pomaličku jsme se sunuli k turniketu. Stála vedle mě. A tehdy jsem spatřila její obličej. Podobnost s tváří mé matky byla tak nápadná, až jsem si pomyslela, že to musí být ona.

Vybavila se mi jedna z těch několika fotografií, které mi po matce zůstaly. Obličej tam má nasvícený, jako by ji reflektor vylákal odněkud ze tmy. Při pohledu na tenhle snímek se mě vždycky zmocňovala tíseň. Ve snu se matka objevovala pokaždé na antropometrické fotografii, kterou mi někdo – snad policejní komisař či pracovník z márnice – podával, abych mohla onu osobu identifikovat. Ale já nic neříkala. Nic jsem o ní nevěděla.

KNIHA

Francouzská čítanka
(Gutenbergova čítanka současné francouzské prózy)
2004, Labyrint, 400 stran, 269 korun

Posadila se na jednu z laviček na nástupišti, stranou od ostatních, kteří se před příjezdem soupravy tlačili při kraji. Na lavici vedle ní nebylo volné místo, a tak jsem stála opodál, opřená o automat na limonády.

Střih jejího kabátu byl kdysi nepochybně elegantní a živá barva mu dodávala na neobvyklosti. Žlutá ale vybledla a skoro zešedla. Žena vypadala, jako by dění kolem sebe ani nevnímala, a já si říkala, jestli tady na té lavičce nezůstane sedět, dokud metro nezavřou. Stejný profil, jaký měla moje matka, onen zvláštní nos s lehounce přizvednutou špičkou. Stejně jasné oči. Stejně vysoké čelo. Vlasy teď kratší. Vážně se příliš nezměnila. Vlasy už neměla tak světlé, ale já koneckonců ani nevěděla, byla-li matka skutečně blondýna. Ze sevřených úst čišela hořkost. Byla jsem si jistá, že to musí být ona.

Nechala odjet jeden vlak. Nástupiště zůstalo několik minut prázdné. Posadila jsem se na lavičku vedle ní. Potom nástupiště znovu zaplavil hustý dav lidí. Asi jsem s ní mohla začít mluvit, jenže jsem nenalézala slova a kolem nás bylo příliš mnoho lidí. Skoro už na lavičce usínala, ale když pocítila vzdálené chvění další přijíždějící soupravy, najednou se zvedla. Nastoupila jsem za ní do vagonu. Oddělovala nás skupinka mužů, kteří se spolu bavili hodně nahlas. Dveře se zavřely a teprve tehdy mi došlo, že jsem měla jet jako obvykle opačným směrem. Na příští stanici mě proud vystupujících vytlačil na peron, ale zase jsem nastoupila a přiblížila se k ní.

V ostrém světle vypadala starší než na nástupišti. Levý spánek a částečně i tvář brázdila jizva. Kolik let jí mohlo být? Padesát? A kolik na fotografiích? Pětadvacet? Pohled měla stejný jako v pětadvaceti letech, jasný, vyjadřující údiv či jakousi neurčitou obavu a chvílemi najednou tvrdý. Náhodou se na mě zadívala, ale neviděla mě. Z kapsy kabátu vytáhla pudřenku, otevřela ji, zrcátko zvedla před obličej a malíčkem levé ruky si přejela přes roh víčka, jako by se chtěla zbavit smítka v oku. Metro zrychlovalo, jednu chvíli to cuklo a já se chytla kovové tyče, ona však rovnováhu neztratila.

Stála tam nehybně a dívala se do pudřenky. Na Bastille se všem podařilo jakžtakž natěsnat dovnitř a dveře se nakonec zavřely. Než se lidé nahrnuli do vagonu, stačila ještě pudřenku schovat. Ve které stanici bude vystupovat? Půjdu za ní pořád, až na konec její cesty? Je to vážně nutné? Budu si muset zvyknout, že bydlí ve stejném městě jako já. Řekli mi, že zemřela kdysi dávno v Maroku, a já se nikdy nepokoušela dozvědět víc. „Umřela v Maroku.“ Jedna z těch vět z dětství, jejichž smysl tak docela nechápeme. Pouhá melodie takové věty vám utkví v paměti jako slova některých písniček, která mi naháněla strach. „To byla jedna loďka malá….“, „Umřela v Maroku.“

V mém rodném listu je uvedeno datum jejího narození, 1917, a v době, ze které pocházejí ty fotografie, tvrdila, že je jí dvacet pět. Jenže už tehdy si musela ubírat léta a padělat doklady, aby se udělala mladší. Ohrnula si límec kabátu, jako by jí byla ve vagonu zima, ačkoli jsme byli namačkáni jeden na druhého. Viděla jsem, že má lem límce úplně odřený. Odkdy ten kabát nosí? Je starý jako fotografie? Proto tedy jeho žluť tak vybledla. Dojedeme na konečnou a odtud nás autobus odveze až někam na vzdálené předměstí. A tam ji oslovím. Od stanice Gare de Lyon bylo ve vagonu méně lidí. Znovu na mně spočinula pohledem, ale byl to pohled, jaký si mezi sebou cestující vyměňují jen mechanicky. „Vzpomínáte, že se mi říkalo Perlička? Vy jste si tehdy také dala falešné jméno. Dokonce jste si změnila i křestní jméno na Soňa.“

Seděly jsme teď proti sobě na sedadlech hned u dveří. „Kdysi jsem vás zkoušela hledat v telefonním seznamu, a dokonce jsem zavolala čtyřem či pěti lidem, kteří se jmenovali jako vy pravým jménem, ale ti o vás nikdy neslyšeli. Říkala jsem si, že jednou budu muset zajet do Maroka. To byl jediný způsob, jak si ověřit, že jste skutečně zemřela.“

Za stanicí Nation už byl vagon prázdný, ale ona stále seděla na sedadle proti mně, ruce spojené tak, že jí rukávy zašedlého kabátu poodhalovaly zápěstí. Holé ruce bez jediného prstenu, náramku, celé rozpraskané. Na fotografiích náramky a prsteny má, samé masivní klenoty, jaké se tehdy nosily. A dnes nic. Zavřela oči. Ještě tři stanice a budeme na konečné. Metro zastaví na Chateau-de-Vincennes a já co nejopatrněji vstanu, vystoupím z vagonu a nechám ji na sedadle spát. Nastoupím do protějšího vlaku, směr Pont-de-Neuilly, jako bych to byla udělala, kdybych si před chvílí v chodbě nevšimla toho jejího žlutého kabátu.

Metro pomalu zastavilo ve stanici Bérault. Už nějakou chvíli měla oči otevřené, vrátil se do nich onen tvrdý lesk. Pohlédla na nástupiště a pak vstala. Znovu jsem ji následovala chodbou, teď už jsme ale šly samy. Všimla jsem si, že má na nohou takové ty pletené měkké střevíce ke kotníkům, kterým se říká panchos, což ještě zdůrazňovalo, že chodí jako bývalá tanečnice.

Široká ulice lemovaná činžáky, na pomezí Vincennes a Saint-Mandé. Stmívalo se. Přešla přes ulici a vstoupila do telefonní budky.

Počkala jsem, až na semaforu několikrát přeskočí červená a zelená, a pak jsem přešla i já. Chvíli jí v telefonní budce trvalo, než našla drobné nebo žeton. Dělala jsem, že mě zajímá jen výloha nejbližšího obchodu, lékárny, která měla vpředu vystavený ten plakát, co mě v dětství tolik děsil: čert vyfukující z huby oheň. Odvrátila jsem se. Vytáčela číslo, pomalu, jako by to dělala poprvé. Sluchátko si držela u ucha oběma rukama. Ale na druhém konci to nikdo nezvedal. Zavěsila, z kapsy vytáhla kousek papíru a pak prstem znovu otáčela číselníkem, z papírku nespouštěla oči. V tu chvíli mě napadlo, jestli má vůbec kde bydlet.

Tentokrát se někam dovolala. Přes sklo jsem viděla, jak pohybuje rty. Sluchátko držela pořád oběma rukama a chvílemi pokyvovala hlavou, jako by se chtěla víc soustředit. Podle pohybujících se rtů mluvila čím dál hlasitěji, ale tento zápal se nakonec zase zklidnil. Komu tak mohla volat? Mezi nemnoha věcmi, které mi po ní zůstaly, jsou v plechové krabici od sušenek diář a zápisník s adresami pocházející z časů, kdy vznikly fotografie a kdy mi ještě říkali Perličko. Když jsem byla mladší, nebyla jsem na ten diář a zápisník nikdy zvědavá, až poslední dobou jsem si v nich po večerech listovala. Jména. Telefonní čísla. Bylo mi jasné, že vytáčet je nemá cenu. Vlastně se mi ani nechtělo.

V telefonní budce se stále mluvilo. Zdála se hovorem natolik pohlcena, že jsem se mohla přiblížit, aniž by si mé přítomnosti všimla. Mohla jsem dokonce předstírat, že čekám, až si budu moci i já zatelefonovat, a přes sklo tak pochytit pár slov, díky nimž bych lépe pochopila, kým se tato žena ve žlutém kabátu a panchos v mezidobí stala. Jenže jsem nic neslyšela. Možná volala někomu z lidí zapsaných v adresáři, tomu jedinému, jehož neztratila z dohledu nebo který nezemřel. Často se stává, že vám někdo zůstává nablízku po celý váš život, aniž byste ho dokázali odradit. Nejspíš vás poznal ve šťastných okamžicích, ale později vás bude provázet i v mizerii a chovat k vám stejný obdiv – jediný, kdo vám bude i nadále důvěřovat, kdo bude vůči vám cítit to, čemu se říká uhlířská víra. Vyděděnec jako vy. Starý věrný pes. Věčný hromosvod. Pokoušela jsem se představit si, jak ten muž nebo žena na druhém konci drátu vypadá.

Vyšla z budky. Lhostejně na mě pohlédla, stejně jako předtím v metru. Otevřela jsem prosklené dveře. Žeton jsem do přístroje nevhodila, jen jsem vytočila jakési náhodné číslo a čekala, až poodejde. Držela jsem sluchátko u ucha, neozýval se žádný tón. Ticho. Nemohla jsem se odhodlat a zavěsit.

Vstoupila do kavárny vedle lékárny. Váhala jsem, jestli tam půjdu za ní, ale pak jsem usoudila, že si mě nevšimne. Kdo my dvě vlastně jsme? Žena neurčitého věku a dívka, ztracené v davu lidí v metru. Od toho davu by nás nikdo nedokázal rozeznat. A když jsme pak vyšly znovu na vzduch, podobaly jsme se stovkám a tisícům lidí, kteří se večer vracejí na své předměstí.

Seděla u stolku až vzadu. Buclatý blonďák od baru jí přinesl kir. Měla bych ověřit, jestli sem chodí každý večer, ve stejnou dobu. Řekla jsem si, že si musím jméno té kavárny zapamatovat. Calciat, avenue de Paris číslo 96. Četla jsem to na prosklených dveřích, napsané do oblouku bílým písmem. Cestou zpátky v metru jsem si pak jméno a adresu opakovala, abych si je mohla, jakmile to půjde, zapsat. Tak v Maroku jsme neumřeli! Žijeme si dál, tajným životem po životě. Každý večer popíjíme kir v kavárně Calciat. A zdejší zákazníci si nakonec na ženu ve žlutém kabátě zvykli. Nikdy se jí na nic neptali.

Posadila jsem se kousek od ní. I já si objednala kir, pěkně nahlas, aby to slyšela. Doufala jsem, že v tom uvidí spiklenecké znamení.

Jenže s ní to ani nehnulo. Hlavu měla pořád lehce nakloněnou, pohled tvrdý a melancholický zároveň, paže zkřížené na stole, ve stejné pozici, jakou zaujímala na obraze. Co se s tím obrazem asi stalo? Provázel mě po celé dětství. Ve Fossombronne-la-Forêt visel u mě v pokoji. Řekli mi: „To je portrét tvé matky.“ Namaloval ho v Paříži člověk, který se jmenoval Tola Soungouroff. To jméno a město napsal dolů na obraz, do levého rohu.

Paže měla zkřížené jako nyní, jen s tím rozdílem, že jedno zápěstí obepínal masivní řetízkový náramek. Skýtalo mi to záminku k navázání konverzace. „Podobáte se ženě, jejíž portrét jsem minulý týden viděla na bleším trhu u Porte de Clignancourt. Malíř se jmenoval Tola Soungouroff.“ Jenže jsem neměla sílu vstát a sklonit se k ní. Pokud bych vůbec tu větu dokázala vyslovit bez zakoktání: „Malíř se jmenoval Tola Soungouroff, a vy Soňa, ale to bylo falešné jméno; vaše pravé jméno je podle mého rodného listu Suzanne.“

A až bude ta věta venku, co z toho budu mít? Bude se tvářit, jako že nerozumí, nebo se jí budou slova zadrhávat na rtech a bude motat páté přes deváté, protože už dlouho s nikým nemluvila. Bude však lhát a zametat stopy, jako to dělala v době obrazu a fotografií, když si ubírala léta a dávala si falešné jméno. I příjmení. A dokonce i falešný šlechtický titul. Předstírala, že se narodila v irské aristokratické rodině. Nějaký Ir jí zřejmě kdysi zkřížil cestu, jinak by na něco takového nepřišla. Ir. Možná můj otec – asi se někam vytratil a ona na něj musela zapomenout. Zapomněla nepochybně i na všechno ostatní a nejspíš by byla překvapená, že s ní o tom mluvím. Tamto byl někdo jiný. Lži postupem času vyvanuly. Ale v oné době všem těm lžím věřila, tím jsem si byla jistá.

Buclatý blonďák jí přinesl další kir. U baru teď stálo hodně lidí. Obsadili i všechny stoly. V tom halasu bychom se asi neslyšely. Měla jsem dojem, že jsem ještě ve vagonu metra. Nebo spíš v čekárně na nádraží, a že vlastně ani nevím, kterým vlakem mám jet. Na ni však už žádný vlak nečekal. Odkládala okamžik, kdy by měla jít domů. Určitě to odsud nemá daleko. Byla jsem opravdu zvědavá, kde bydlí. Neměla jsem vůbec chuť s ní mluvit, nevzbuzovala ve mně žádné zvláštní pocity. Okolnosti způsobily, že nás to, čemu se říká mléko lidskosti, vůbec nespojovalo. Chtěla jsem vědět jediné: na jaké mělčině to nakonec dvanáct let po své smrti v Maroku uvízla. (…)

(…) Ten večer, kdy jsem podle všeho potkala v metru svoji matku, následoval nepříliš dlouho poté, co jsem se seznámila s člověkem, který se jmenoval Moreau nebo Badmaev. Stalo se to v knihkupectví Mattei na bulváru de Clichy. Zavírají tam velice pozdě. Hledala jsem nějakou detektivku. O půlnoci jsme byli poslední dva zákazníci a on mi poradil jeden titul z edice Série Noire. Pak jsme spolu šli po písčitém chodníku uprostřed bulváru a povídali si. Jeho hlas měl chvílemi zvláštní melodii a já si říkala, že je asi cizinec. Později mi vysvětlil, že jméno Badmaev má po otci, kterého skoro ani neznal. Byl Rus. Ale matku měl Francouzku. Na papírku, kam mi ten první večer napsal svou adresu, stálo: Moreau-Badmaev.

Mluvili jsme o všem možném. O sobě mi té noci mnoho neřekl, jen že bydlí u Porte d’Orléans a že se tady ocitl náhodou. A byla to šťastná náhoda, když se tu seznámil se mnou. Chtěl vědět, zda čtu i jiné knihy než detektivky. Doprovodila jsem ho až ke stanici metra Pigalle. Zeptal se, jestli bychom se mohli ještě setkat. A s úsměvem dodal: „To bychom si pak mohli zkusit udělat trochu jasno.“

Ta věta mě hluboce zasáhla. Jako by byl četl moje myšlenky. Ano, dospěla jsem do období, kdy jsem si chtěla udělat trochu jasno.

Všechno se mi zdálo tak zmatené, už od začátku, od mých nejranějších vzpomínek z dětství… Tu a tam ke mně přicházely, tak kolem páté hodiny ranní, v tu nebezpečnou hodinu, kdy už nemůžete znovu usnout. To jsem pak s odchodem z domova čekala, dokud nebylo jisté, že budou otevřené první kavárny. Dobře jsem věděla, že jakmile vyjdu ven, vzpomínky se rozplynou jako útržky zlého snu. A to v jakoukoli roční dobu. Za zimních jiter, kdy je ještě tma, ve vás ostrý vzduch, zářící světla a první hosté, kteří se jak spiklenci scházejí u baru, vyvolávají iluzi, že nadcházející den poskytne nová dobrodružství. A iluze ve vás přetrvá ještě část dopoledne.

V létě, když to vypadá na horký den a ještě není příliš velký provoz, jsem sedávala u stolku na první otevřené zahrádce a říkala si, že by stačilo seběhnout dolů ulicí Blanche a byla bych na pláži. I taková rána dokázala zapudit zlé vzpomínky. Moreau-Badmaev mě tehdy pozval do kavárny u Porte d’Orléans, která se jmenuje Le Corentin. Přišla jsem tam první. Byla už tma, sedm hodin večer. Řekl, že nemůže přijít dřív, protože pracuje v jakési kanceláři. Viděla jsem, jak vchází asi pětadvacetiletý člověk, vysoký, tmavé vlasy, kožené sako. Hned mě zahlédl a posadil se proti mně. Bála jsem se předtím, že mě nepozná. Nikdy by se nedozvěděl, že jsem se jmenovala Perlička. Kdo to ještě ví mimo mě? A mé matky? Možná mu to budu muset někdy brzy říci. Abychom si zkusili udělat trochu jasno.

Usmál se na mě. Řekl, že měl strach, že naši schůzku zmešká. Zdrželi ho ten večer déle než obvykle. A jeho pracovní doba se taky týden od týdne mění. Teď zrovna pracuje přes den, ale příští týden to bude od deseti hodin večer do sedmi do rána. Zeptala jsem se ho, co má za práci. Poslouchá cizojazyčná rozhlasová vysílání a pak je překladá a zapisuje stručný obsah. Pro jakousi organizaci, která spadá pod nějakou tiskovou agenturu nebo ministerstvo, to jsem přesně nepochopila. Na tu práci ho najali proto, že zná asi dvacet řečí. To na mě velmi zapůsobilo, mluvím totiž jen francouzsky. On ale tvrdil, že to není zase tak těžké. Jak se jednou člověk naučí dva nebo tři jazyky, stačí už jen pokračovat dál. To zvládne každý. A co já vlastně dělám? No, zatím dělám jenom sem tam něco na půl úvazku, ale přece doufám, že najdu nějaké pevné, stálé zaměstnání. Velmi to potřebuji, hlavně kvůli celkové náladě.

Naklonil se ke mně a ztišil hlas: „Proč? Nemáte chuť do života?“

Ta otázka mě nijak nepřekvapila. Sice jsem ho sotva znala, ale v jeho přítomnosti jsem pociťovala důvěru.

„O co vlastně v životě přesně usilujete?“

Vypadalo to, jako by se za tu neurčitou a slavnostní otázku omlouval. Upíral na mě své světlé oči a já si všimla, že jejich modř je téměř šedá. Měl také velmi krásné ruce.

„O co v životě usiluju…“

Musela jsem se odhodlat, skutečně to chtělo nějakou odpověď. Člověk jako on, který umí dvacet řečí, by asi nechápal, že mu na to nic neřeknu.

„Hledám… kontakty s lidmi…“

Nezdálo se, že by ho moje odpověď zklamala. Znovu ten jasný pohled, který na mně utkvěl a nutil mě sklopit oči. A krásné ruce položené dlaněmi na stole, jejich dlouhé prsty jsem v duchu viděla běhat po klávesách klavíru. K očím a k rukám jsem byla vždycky velmi vnímavá… Řekl mi: „Před chvilkou jste použila jedno slovo, které mě zarazilo… to slovo ‚pevné‘…“

Už jsem si ani nevzpomínala. Ale lichotilo mi, že přikládá mým slovům takový význam. Slovům tak všedním.

„Problém je najít pevný bod…“

V tu chvíli se mi navzdory jeho klidu a vlídnému hlasu zdál být stejně úzkostný jako já. Ptal se mě ostatně, jestli nemívám ten nepříjemný pocit, jako bych plula po hladině, jako by mě unášel nějaký proud a já se nemohla ničeho zachytit.

Ano, tak nějak jsem to cítila. Dny se střídaly jeden za druhým, aniž by se čímkoli od sebe lišily – sunuly se vpřed stejně pravidelně jako pás ve stanici Chatelet. Unášelo mě to nekonečnou chodbou a ani jsem nemusela jít. A přece, jednou večer náhle spatřím žlutý kabát. Z celého toho davu neznámých lidí, s nímž jsem nakonec splynula, se vydělí barva, kterou nesmím ztratit z očí, chci-li se toho o sobě dozvědět trochu víc.

„Potřebujeme najít pevný bod, aby nás život přestal věčně jen někam unášet…“

Usmál se na mě, jako by chtěl zlehčit vážnost svých slov. „Jakmile nalezneme pevný bod, všechno půjde líp, nemyslíte?“

Cítila jsem, že si nemůže vybavit mé jméno. Znovu jsem dostala chuť se mu představit slovy: „Říkali mi Perličko.“ Vysvětlila bych mu to celé od začátku. Ale řekla jsem jen: „Jsem Tereza.“

Tu noc, když jsme se procházeli po bulváru, jsem se ho zeptala na jeho jméno a on odpověděl: „Žádné jméno. Říkejte mi prostě Badmaeve. Nebo Moreau, jestli se vám to líbí víc.“ Udivilo mě to, ale potom mě napadlo, že se tak chce chránit, zachovat si určitý odstup. Nechce s lidmi navazovat příliš důvěrné vztahy. Třeba něco skrývá.

Pozval mě k sobě domů. Půjčí mi jednu knihu. Bydlel v jednom z činžáků naproti kavárně Le Corentin, na druhé straně bulváru Jourdan. Byly to cihlové domy, jako ve Vincennes, kde později spatřím svou matku přejít přes dvůr. Míjeli jsme fasády, jež vypadaly jedna jako druhá. V ulici Monticelli číslo 11 jsme vyšli po schodech až do čtvrtého patra. Za dveřmi byla chodba s tmavě červeným linoleem. Na konci chodby jsme vešli do jeho pokoje. Matrace přímo na podlaze, u stěn stohy knih. Nabídl mi, abych se posadila na jedinou židli, která stála u okna.

„Než na to zapomenu… Musím vám dát tu knížku…“

Sklonil se ke knihám a prohlížel jeden sloupec po druhém. Nakonec vytáhl knihu, která se od ostatních lišila červenou obálkou. Podal mi ji. Otevřela jsem ji na titulní straně: Na pomezí života. Tvářil se trochu omluvně a dodal: „Jestli vás to nebude bavit, nemusíte to číst.“

Sedl si na kraj postele. Pokoj osvětlovala jediná holá žárovka, připevněná nahoře na vysunutém stativu. Žárovka byla maličká, vydávala jen slabé světlo. Vedle lůžka stál místo nočního stolku velikánský rozhlasový přijímač, potažený vpředu látkou. Podobný jsme mívali ve Fossombronne-la-Forêt. Všiml si mého pohledu.

„Mám to rádio moc rád,“ řekl mi. „Občas ho používám při práci. Když ovšem můžu pracovat doma…“

Natáhl se k přístroji a otočil knoflíkem. Rozsvítilo se zelené světýlko.

Tlumený hlas mluvil nějakou cizí řečí.

„Chcete vědět, jak pracuji?“

Vzal do ruky blok dopisního papíru a propisovačku, které měl odložené na přijímači, a začal psát podle toho, jak hlas mluvil. „Je to velice snadné… Zaznamenám si všechno těsnopisem.“

Naklonil se a podal mi popsaný papír. Nosím ho od toho večera pořád u sebe. O něco níž pod těsnopisnými znaky bylo napsáno:

Niet lang geleden slaagden matrozen er in de sirenen, enkele mijlen zuidelijd van de azoren, te vangen.

A taky překlad: Nedlouho potom se námořníkům podařilo chytit sirény, několik mil jižně od Azor.

„Je to holandsky. Ale on to četl s lehkým vlámským přízvukem z okolí Antverp.“

Otočil knoflíkem, abychom už hlas neslyšeli. Zelené světýlko nevypnul. Tak tohle je jeho práce. Dávají mu seznam relací, které má poslouchat, ať už ve dne nebo v noci, a on je musí do druhého dne přeložit. „Někdy jsou ta vysílání hodně z daleka… a hlasatelé mluví podivnými jazyky.“ Poslouchá je v noci ve svém pokoji, aby se pocvičil. Představovala jsem si, jak leží na matraci obklopen tmou, v níž je malá zeleně svítící dírka.

Usedl zpátky na postel. Říkal, že co bydlí v tomhle bytě, skoro nepoužívá kuchyň. Má tu ještě jeden pokoj, ale ten nechal prázdný a vůbec tam nechodí. Jak pořád poslouchá všechna ta cizí rádia, vlastně už ani pořádně neví, ve které zemi je.

Z okna jsem viděla velký dvůr a fasády domů, ve kterých v každém poschodí také svítila nějaká okna. O něco později, když jsem poprvé sledovala matku až domů, jsem si byla jistá, že má z pokoje stejný výhled jako Moreau-Badmaev. Když jsem se dívala do telefonního seznamu, s nadějí, že najdu její jméno, překvapilo mě, kolik lidí tam bydlí. Asi padesát, mezi nimi deset samotných žen. Ale její dívčí jméno tam uvedeno nebylo, ani ono vypůjčené, jež kdysi užívala. To mi ještě domovnice neřekla, že se jmenuje Boré.

A potom jsem znovu musela hledat v seznamu podle ulic. Ztratila jsem totiž číslo na Moreau-Badmaeva. Na jeho adrese bydlelo také tolik lidí jako u mé matky. Činžáky ve Vincennes i u Porte d’Orléans jsou zkrátka skoro stejné. Jméno Moreau-Badmaev jsem v seznamu našla. Důkaz, že se mi to nezdálo.

Když jsem se ten večer dívala z okna, poznamenal, že je to „trochu smutný výhled“. Zpočátku prý tady měl pocit, jako by se dusil. Bylo tu slyšet všechny zvuky od sousedů, od těch na patře i od těch, kteří bydlí nahoře a dole. Neustálý hluk, jako ve vězení. Měl dojem, že je zavřený do cely mezi stovkami a stovkami dalších cel, v nichž žijí rodiny nebo lidé samotní jako on. Tou dobou se zrovna vrátil z dlouhého pobytu v Íránu, kde Paříži a velkým městům odvykl. Byl tam tehdy proto, aby se zkusil naučit jazyk zvaný „stepní perština“.

Nikdo ho tady neučí, ani na Škole orientálních jazyků. A tak se za ním musel vydat do terénu. Cestu podnikl před rokem. Návrat do Paříže, k Porte d’Orléans, byl obtížný, ale teď už ho zvuky od ostatních nájemníků vůbec neruší. Stačí zapnout rádio a pomalu otáčet knoflíkem. A je zase velmi daleko. Už ani nepotřebuje cestovat. Stačí, když se rozsvítí zelené světýlko.

„Kdybyste chtěla, mohl bych vás stepní perštinu naučit…“

Řekl to z legrace, ale ta věta mi stále zněla v hlavě, kvůli slovu „step“. Myslela jsem na to, že z tohohle města brzy odejdu a že nemám žádný vážný důvod cítit se vězněm čehokoli. Přede mnou se otvíraly široké obzory, nekonečné travnaté pláně svažující se k moři. Chtěla jsem naposledy posbírat pár ubohých vzpomínek, najít stopy svého dětství, asi jako cestovatel, který si až do konce schovává v kapse starý prošlý pas. Nic moc se před odjezdem posbírat
nedalo.

Bylo devět hodin večer. Řekla jsem mu, že musím jít domů. Příště mě prý pozve na večeři, pokud budu souhlasit. A dá mi hodinu stepní perštiny.

Doprovodil mě ke stanici metra. Nepoznávala jsem to tady, ačkoli jsem až do svých šestnácti let vystupovala u Porte d’Orléans pokaždé, když jsem přijížděla do Paříže. Autobus, kterým jsem jezdila z Fossombronne-la-Forêt, tehdy stavěl u kavárny La Rotonde.

Vykládal mi ještě o stepní perštině. Ten jazyk se prý podobá finštině. Je stejně příjemný na poslech. Člověk v něm poznává laskavé vlnění větru v trávě a šumění vodopádů.

* * *

Zpočátku jsem cítila na schodišti takový zvláštní pach. Vycházelo to z rudého koberce. Asi tam plesnivěl. Místy už byl prošoupaný až na dřevěné schody. Když ještě byl v tomto domě hotel, chodilo nahoru a dolů po schodech tolik lidí… Schodiště bylo příkré a začínalo hned za domovními dveřmi. Věděla jsem, že matka tady v hotelu bydlela. Adresa byla uvedena v mém rodném listu. Když jsem jednou pročítala inzeráty a hledala nějaký pokoj k pronajmutí, ke svému údivu jsem v rubrice „Pronájem – garsoniéry“ narazila na tuto adresu.

Dorazila jsem ve smluvenou dobu. Na chodníku na mě čekal asi padesátiletý růžolící muž. Zavedl mě do prvního patra, do pokoje s malou koupelnou. Chtěl po mně předem nájemné za tři měsíce, „v hotovosti“. Naštěstí mi asi tolik ještě zbývalo. Vzal mě pak do kavárny na rohu bulváru de Clichy, kde jsme vyplnili a podepsali papíry. Vysvětlil mi, že hotel zavřeli a z pokojů udělali „garsonky“.

„Matka v tom hotelu bydlela…“

Slyšela jsem, jak tu větu pomalu pronáším, a samotnou mě to udivilo. Co mě to popadlo? Roztržitě opáčil: „Vážně? Vaše matka?“ Byl ve věku, že ji tu mohl zažít. Zeptala jsem se ho, jestli se tehdy o hotel staral. Ne. Se společníky ho koupili před rokem a pak to tu nechali přestavět.

„Víte,“ dodal ještě, „jako hotel to moc velký skvost nebyl.“

První večer jsem si říkala, že matka možná bydlela v pokoji, kde jsem teď byla já. Takže ten spouštěcí mechanismus se rozjel onoho večera, kdy jsem hledala v novinových inzerátech a zahlédla adresu ulice Coustou číslo 11. Už nějakou dobu jsem otvírala starou krabici od sušenek, listovala diářem a zápisníkem s adresami, prohlížela si fotografie… Musím přiznat, že až do té doby jsem tu krabici nikdy neotvírala, nebo pokud jsem to i udělala, neměla jsem vůbec chuť hrabat se v tom, co pro mě nebylo ničím jiným než starými nepotřebnými lejstry. Na tu krabici jsem byla zvyklá už od dětství, šla se mnou všude, stejně jako obraz od Toly Soungouroffa, vždy byla součástí mého prostředí. Schovala jsem si do ní i nějaké laciné šperky.

Když vás nějaké předměty provázejí dlouho, přestanete jim věnovat pozornost. A pokud o ně přijdete, zjistíte, že vám některé detaily unikly. Já si třeba nepamatovala, jak vypadal rám obrazu od Soungouroffa. A kdybych byla ztratila krabici od sušenek, zapomněla bych, že měla na víku napůl sedřenou nálepku s nápisem LEFEVRE-UTILE. Před takzvanými svědky se člověk musí mít na pozoru.

Vrátila jsem se do výchozího bodu, jelikož tato adresa figurovala v mém rodném listu jako bydliště mé matky. A není pochyb, že jsem tu na samém počátku života bydlela i já. Když mě jednou večer Moreau-Badmaev doprovázel domů, vyprávěla jsem mu to a on řekl:

„Takže jste znovu nalezla starý rodinný dům.“

A oba jsme vybuchli smíchy. Brána je porostlá zimolezem a zůstala už tak dlouho zavřená, že za ní vyrostlo plno rostlin, dá se jen pootevřít, mezi oběma křídly jde proklouznout dovnitř. Vzadu na konci louky vidíme ve svitu luny zámek našeho dětství. Ten cedr nalevo tu stojí pořád.

Nyní vcházíme do zámku. S velkým svícnem v ruce procházíme modrým salonem a galerií, kolem portrétů různých předků. Nic se nezměnilo, vše zůstalo na místě, pod vrstvou prachu. Stoupáme po velkém schodišti. Na konci chodby se konečně ocitáme v dětském pokoji. Právě tak Moreau-Badmaev pro zábavu popisoval návrat na rodinné panství, jak jsem ho asi prožila v nějakém jiném životě. Jenže okno mého pokoje vedlo do uličky Puget, která byla mnohem užší než ulice Coustou a tvořila s ní jakýsi trojúhelník.

Můj pokoj byl ve špičce tohoto trojúhelníku. Neměl okenice ani závěsy. V noci se na stěně nad mou postelí odráželo červeně a zeleně blikající světlo reklamy nad garáží, která byla o kus dál v ulici Coustou. Nevadilo mi to. Naopak, byla jsem klidnější.

Někdo nade mnou bděl. Třeba ty červené a zelené signály přicházejí z velké dálky, z oné doby, kdy žila v pokoji moje matka, ležela na téže posteli a stejně jako já se snažila usnout. Rozsvěcely se, zhasínaly, rozsvěcely, a mě to ukolébávalo, až jsem vklouzla do spánku.

Proč jsem si pronajala tenhle pokoj, když jsem si přitom mohla vybrat nějaký v jiné čtvrti? Jenže tam by nebyly tyhle červené a zelené signály, pravidelné jako tlukot mého srdce, které se pro mě nakonec staly jedinými stopami minulosti.