Uprostřed zapáchajících vod soutoku East River a Longislandského průlivu, v němž se dmou slapové vlny a víry zrádných proudů, leží plochý ostrůvek. Téměř po celé délce ho zabírají prastaré budovy káznice, jejichž unavená jednotvárnost tenhle kousek země nijak neodlišuje od zhruba desítky dalších ostrovů se zoufale strohými stavbami městských vězeňských a nemocničních institucí, jež vodním cestám přilehlým k New Yorku propůjčují takovou bezútěšnost a zvláště za soumraku působí natolik smutně, že v člověku vyvolávají nezměrnou malomyslnost. Tenhle ostrůvek však pohled opakovaně přitahuje, neboť jeho ošklivost je tak mimořádná, že bolí jako příslovečný trn v oku.

KNIHA

William Styron

Až na krev

2014, Mladá fronta, přeložil Šimon Pellar, 272 stran, 260 korun

Možná na tom nese vinu skutečnost, že ačkoli slouží jako věznice, nachází se v překrásném okolí. Východním směrem se nabízí nádherný výhled na modré vody průlivu i na blízké pobřeží s bílými domy, jež sice leží v Bronxu, ale jsou tak úhledné, čisťounké a prázdninově příjemné, až v člověku vzbuzují pocit, že město je stejně vzdálené jako třeba Nantucket. Pluje-li tedy kolem ostrova, mohl by na něm oprávněně očekávat spíš udržovaný lesopark, háječky stromů či jachetní přístav, ne sešlé budovy káznice. Právě ty vtiskují místu mimořádně ponuré a tísnivé vzezření, takže ve srovnání s ním jiné institucionální stavby s fasádami z bílého mramoru na dalších ostrovech tvořících město New York vypadají téměř stejně impozantně jako svatostánky.

Cihlové, sazemi zčernalé zdi věznice osazené viktoriánskými věžičkami a chráněné napodobeninou vodního příkopu, hláskami a baštami jsou skoro století staré a ozubené cimbuří se střílnami i další stavební prvky předstírající nedobytnost dodávají trestnici bezútěšnost, která se zdá být jakýmsi absurdním způsobem předem vykalkulovaná, aby tento fakt, už takhle každým coulem bolestivý, měl každému člověku uzavřenému v jejích zdech nepřetržitě den za dnem symbolicky připomínat, že není svobodný.

Čas káznici žádnou důstojnost nevtiskl, a přestože její tvář zestárla deštěm, sazemi a větrem, mohutné stěny nedostaly normální patinu, ale pouze zesilují dojem, že jsou ještě ušmudlanější než ve skutečnosti. Tohle místo je prostě depresivní, ale ať už kvůli onomu kontrastu s nedalekými čisťounce bílými budovami, nebo pro svou naprostou architektonickou ohavnost, musí člověku, který se v něm ocitne zavřený, zamotat hlavu už jen samotné pomyšlení na svobodu, takže je-li dostatečně zoufalý i zběsile troufalý, může dojít k závěru, že mu nezbývá než nedbat nebezpečí a míli široký průliv s obrovskými vlnami vzdutými přílivem a odlivem zkusit přeplavat.

V důsledku historických událostí se stalo, že ostrov s věznicí po valnou část poslední války drželo válečné námořnictvo, které si je od města pronajalo, aby mělo kde internovat příslušníky lodních posádek, námořní pěchoty a pobřežní stráže, kteří se nějakým způsobem zprotivili jeho rozkazům a předpisům. Uvěznění, jejichž počet přirozeně kolísal, ale jen zřídkakdy klesl pod dvě tisícovky, neměli na svědomí ty nejtěžší zločiny, jako je vražda, vlastizrada či fyzické napadení důstojníka, ani neprovedli nic natolik závažného, aby na ně musela jako hora dolehnout veškerá tíha námořní spravedlnosti a držet je v žaláři nějakých dvacet let, na druhé straně to však nebyli pachatelé jen banálních přestupků, protože byli odsouzeni za krádež, násilí, útěk od jednotky, sodomii, opilost či spánek ve službě (přičemž poslední dva důvody šly často ruku ruce), a navíc se téměř všichni v té či oné době svévolně vzdálili od útvaru.

Za svůj přečin skončili před vojenským soudem, který jim vyměřil trest v průměrném trvání tři a půl roku. Všichni postrádali jak důstojnost nevinně odsouzeného, tak zvláštní přitažlivost, kterou má pro okolí bezohledný kriminálník, do jednoho se topili v beznaději a mnohdy i v sebeopovržení. Největší pohrdání jim ale s obrovským gustem projevovali příslušníci námořní pěchoty, kteří je tu na ostrově hlídali, protože je považovali prostě za lotry a neměli pro ně jiné označení než „muklové“.

Mariňáci (jichž tu včetně důstojníků byly dvě stovky) jim proto vládli s korzárskou arogancí a podle promyšleného systému zastrašování. Nemlátili je, protože za to by hrozil vojenský soud i jim, ale jak známo z dějin lidské poroby, zatímco fyzické bití je schopné zažehnout plamen vzpoury, prostá tyranie posměchu jen podlamuje vůli a jako vřed nahlodává duši. Mariňáci se tady mezi hordami svých nejistých svěřenců pohybovali zcela klidně a beze strachu jen s krátkým obuškem z tvrdého hikorového dřeva a s nejapně vtipnými průpovídkami jím trestance šťouchali do žeber a bodře přetahovali po zadku.

Odsouzení měli popelavou barvu lidí, kteří se jen zřídka dostanou ven na vzduch a žaludek jim ustavičně svírá osamělost. Tenhle zvláštní kouřový odstín matně našedlé pleti postrádající sebemenší stopu živosti je charakteristický právě jen pro soustavně pokořované jedince. Dny trávili trestanci na nucené práci. Museli splétat lana v provazárně, přehazovat lopatami uhlí ve výrobně elektrického proudu, odklízet odpadky, zametat a drhnout podlahy vězeňských bloků. Neměnnost řádu stvrzovala siréna z vodárenské věže, která se vypínala do výšky nad trestnicí, a její pronikavý apokalyptický hlas dominoval celému ostrovu.

Podoben archandělské troubě, mohl zaznít kdykoli. Děsivý a nelítostný, udeřil člověka do tváře stejně silně jako facka, a vězňové se na jeho signál za neurvalých výkřiků mariňáckých stráží dávali do běhu jako stádo vyděšených ovcí a v několika málo okamžicích se už pod nekonečným nebem a hrozivými cihelnými hradbami a věžemi sklíčeně řadili před ubikacemi, aby se nechali spočítat, protože některý z nich své hoře a zoufalství nevydržel a sešplhal z vlnolamu k moři.

Jestliže se mariňáckého mužstva, které je ponižovalo, odsouzení pouze báli, skláněli se v absolutní úctě před skutečně neomezenou a nezpochybnitelnou mocí, kterou nad nimi mělo sedmadvacet členů důstojnického sboru, z nichž sedm patřilo k námořní pěchotě a velelo ostraze a zbytek tvořili příslušníci válečného námořnictva, kteří vykonávali funkce právních expertů a pracovníků administrativy, sloužili na marodce jako lékaři či zubaři, snažili se coby kaplani zaplnit vězňům jejich lhostejnou duši a jako psychiatři léčit jejich zhusta zmatenou hlavu.

Jakmile se k nim některý z důstojníků jenom přiblížil, okamžitě se vztyčili jako pravítko a s čepicí v ruce, protože salutovat měli zakázáno, se mlčky a bojácně stavěli do pozoru. Tak zněl předpis, a proto i pouhý podporučík mohl zažít příjemné šimrání v kříži a nával krve do hlavy z vědomí vlastní důležitosti, příslušné dejme tomu kardinálovi před volbou papeže nebo generálovi na přehlídce, a vyzkoušet si na vlastní kůži ten opojný pocit, jak nádherné je vládnout. K žádnému z důstojníků včetně plukovníka námořní pěchoty, jenž měl káznici i celý ostrov na povel, se však vězňové nechovali s tak zbabělou a nervózní podlézavostí jako k obyčejnému výkonnému praporčíkovi, což je svým způsobem velmi pozoruhodné, jelikož nebyl ani krutý, ani zlostný.

Jmenoval se Charles R. Blankenship a měl na starosti blok, který za dveřmi o tloušťce třiceti centimetrů těch nejhnusnějších cel soustřeďoval vězně s násilnější a otrlejší náturou. Nevynikal mohutnou postavou, jež byla vzrůstem popravdě jen průměrná, ale snad díky vojensky vzpřímenému držení či pružnosti svalnatého těla rýsujícího se pod uniformou šitou na míru z ní vyzařovala jakási klidná, koordinovaná síla. Přitom Blankenship se jí nechvástal a stejně jako každý profesionál, který si na vojáka jen nehraje, ji nedával okatě najevo. Na rozdíl od novopečených oficírů dychtivých pyšnit se svou hodností se choval, jako by ho už dávno přešla chuť – pokud ji ovšem vůbec někdy měl – dělat na kohokoli dojem, a uniformu s výložkami svého ranku nosil se stejně samozřejmou sebedůvěrou, s níž opravdu krásná žena uvyklá na obdivné pohledy ukazuje světu svůj půvab.

Bylo mu jen něco přes třicet, což je na výkonného praporčíka hodně mladý věk. Do téhle funkce se totiž většinou jmenuje už prošedivělý a tělnatý starší muž, který se vypracoval od píky a ze kterého se v závěru kariéry stává jakýsi lhostejný a mrzoutský hermafrodit, protože už nepatří ani k mužstvu, ani mezi důstojníky. Vojáci, kteří takového jedince vídají, jak se ve volném čase nimrá v zahrádce nebo s vyvaleným břichem a svěšenými rameny salutuje jednotce cvičící v šeru na přehlídku, mu dobromyslně říkají „starej“ a on u nich požívá úcty, jíž se jinak těší moudří tatíkové. Blankenship však už v pouhých třiceti dosáhl pozice, na kterou jinak mariňák většinou čeká téměř celý život. Nehledě na to, že se tehdy – psal se válečný rok 1944 – povyšovalo dost šmahem, byl na ni opravdu hrdý a neotřesitelnou sebejistotu ve vystupování mu propůjčovalo právě vědomí, že hodnost dostal.

Nenafukoval se pýchou či domýšlivostí, ale přestože za to nenadálé štěstí mohl vděčit jen a jen válce, nosil se hrdě jako muž, jenž si je vědom svých kvalit a naplňuje ho upřímné uspokojení, že se setkaly s náležitým oceněním. Nebyl přehnaně ctižádostivý. Po šarži, která by mu umožnila dotáhnout to třeba až na kapitána, nebo dokonce na podplukovníka, podobně jako mnoho dalších řadových příslušníků námořní pěchoty nijak zvlášť nedychtil. Stačilo mu, že je dobrý mariňák, a s tím neměla hodnost co dělat. Věděl také, že kdyby mu po válce jmenování vzali, a to považoval za jistou věc, bude dál bez reptání a protestů sloužit zase jako rotný, což se dá vyjádřit i tak, že prostě zůstane dobrým mariňákem.

Teď mu ale téměř na den po pěti měsících od příchodu na ostrov (a po předchozích dvou letech bojové služby v Tichomoří) šedivý úsvit vichrného listopadového dne přinesl něco, co obvyklý spořádaný program jeho každodenní činnosti poprvé narušilo. Jeden ze strážných na pravidelné obchůzce ve studeném, mlžném náznaku světla zaznamenal, že zřejmě došlo k útěku, přičemž od poslední takové mimořádné události uplynul už téměř rok. Podle sdělení vojáka – rozložitého mlaďase z Kentucky, jenž si byl vědom, že se stal svědkem a možná i rozhodujícím aktérem něčeho opravdu závažného, a poté tudíž svoje zjištění s důležitým výrazem ve tváři opakoval vysokým hlasem přeskakujícím vzrušením – halila vyasfaltovanou cestičku předprsně nad vlnolamem mlha tak hustá, že musel jít „sakra bedlivě“ (jak to sám po venkovsku vyjádřil), aby mu neujela noha a nezřítil se do moře.

Dokonce i jeho služební pes – obrovský zuřivý dobrman s tesáky bílými jako mléko, které člověku dokázaly prokousnout zápěstí nebo lýtkovou kost, jako kdyby byly z měkké hrnčířské hlíny – v jedné chvíli tlapou uklouzl, takže se musel zarazit, ale pak nabral čenichem vzduch a se zvrácenou hlavou zakňučel do šera. Nebýt vichrného počasí, na útěk by se přišlo až za několik hodin při ranním počítání vězňů. Takhle vítr strážného upozornil, že něco není v pořádku, protože mu neproniknutelným přísvitem donesl k uším slaboučké pravidelné klap-klap-klap, které znělo, jako když do cihlového zdiva naráží uvolněná plechová tabule nebo jiný kovový předmět.

Ukázalo se, že strážný hádal správně, jelikož ve venkovní stěně vězeňské umývárny vzdálené nějakých šest metrů kdosi vypáčil těžké železné okno s nýtovanou mříží, které potom, jak tam tak volně viselo ve větru, začalo do cihel bouchat. Ačkoli uprchlík měl k dispozici zřejmě jen páčidlo nebo ocelovou trubku, byl evidentně zručný a odvedl čistou práci, ale jak to dokázal, aniž celé vězení vyburcoval ze spánku, o tom se mohli všichni jen dohadovat, protože když téměř čtvrtmetrákové ocelové okno rval z rámu posíleného železobetonem, muselo skřípat jako zuby hříšníků v očistci. Mlaďas okamžitě přivolal velitele strážní směny, a desátník se ihned rozběhl vzbudit Blankenshipa, který měl službu dozorčího.

„Smůla, že jste to musel být zrovna vy, viďte, praporčíku?“ prohlásil později plukovník Wilhoite a zazubil se.

„To je sice pravda, pane, ale kdy na člověka přijde řada, to si samozřejmě nevybere,“ odpověděl Blankenship. „Ve funkci dozorčího se nás střídá pět, a kromě nás mariňáků i těch sedm důstojníků od námořnictva, a všichni víme, že každýmu z nás hrozí nebezpečí, že zrovna během jeho služby dojde k útěku. Pravděpodobnost je jedna ku dvanácti, a tentokrát to holt připadlo na mě. Je to pech, ale s tím nic nenadělám.“

„Tak si sedněte, praporčíku. Zakuřte si.“

Plukovníkova kancelář byla vojensky strohá, neboť celé zařízení tvořil pouze stůl, pár židlí, registračka a dvě zarámované fotografie. Jedna zobrazovala Wilhoita, druhá prezidenta, jehož úřední portrét pocházel z dob, kdy byl Franklin D. Roosevelt o něco mladší a živější. Za okny ležela teď už namodralá voda průlivu s lesklými pruhy slunečních paprsků a nad ní se neslo žalostné houkání remorkéru mířícího na širé moře.

Plukovník si povzdechl.

„Zajímavé, opravdu mimořádně mazané,“ zašeptal. „Loď ka... Tak vy říkáte, že si postavili plavidlo?“

Blankenship se spustil na židli a zapálil si. „Už je to tak, pane. U truhlárny totiž stojí kůlna určená pro takzvanou zájmovou činnost vězňů. Chodili tam ale jenom ti dva, co nám frnkli. Náčelník dílny si myslel, že snad dělají krmítka pro ptáky nebo co. Kdykoli dovnitř strčil nos, tak mu to aspoň připadalo. Zjistili jsme, že dneska nad ránem se do ní vloupali, myslím jako do kůlny. Loď ku stavěli na podpěrných kozách, a dokonce si vyrobili šablony na zakřivení boků. Podle šířky rýhy, kterou zanechala v zemi, když ji táhli k vlnolamu, můžeme usuzovat, že se jedná o veslici, a já bych si tipnul, že asi dva nebo dva padesát dlouhou.“

Související