Pierre Lemaitre: Na shledanou tam nahoře

Ti, kteří si mysleli, že tahle válka brzy skončí, už dávno zemřeli. Na válku, přirozeně. Proto také Albert zvěstem o příměří, když se v říjnu objevily, nepřikládal velkou váhu. Nevěřil jim o nic víc než propagandě z počátků války, tak třeba skopčácké kulky měly být tak měkké, že se za hurónského smíchu francouzských pluků na uniformách rozprskávaly jako nahnilé hrušky. Takových, co umřeli smíchy, když je německá kulka trefila, Albert za ty čtyři roky viděl hromady.

Dobře si uvědomoval, že jeho nedůvěra k blížícímu se příměří spočívala zejména v magii podvědomí: čím víc doufáme v mír, tím míň věříme zprávám, které ho ohlašují, je to způsob, jak zažehnat zlý osud. Jenomže ty informace se s přibývajícími dny valily v čím dál hustších vlnách a odevšad se začalo opakovaně ozývat, že válka je skutečně u konce. Četly se dokonce i projevy, sotva uvěřitelné, o nutnosti demobilizovat nejstarší vojáky, kteří se po bojištích trmácejí už roky. Když se příměří konečně jevilo jako reálné, naděje, že z války vyjdou živí, začala nahlodávat i ty největší pesimisty. V důsledku toho se k ofenzivě nikdo příliš vřele nestavěl. Říkalo se, že 163. pěší divize se má pokusit probojovat se na druhý břeh Mázy. Byli tací, kteří se ještě chtěli porvat s nepřítelem, ale po vítězství Spojenců ve Flandrech, osvobození Lille, rozkladu rakouských vojsk a kapitulaci Turecka, tam dole, na pozicích Alberta a jeho spolubojovníků, vládlo všeobecně mnohem menší nadšení než v důstojnickém sboru. Úspěch italské ofenzivy, Angličané v Tournai, Američané v Châtillonu… bylo vidět, že všecko spěje ke zdárnému konci. Většina jednotky se do ničeho nehnala, objevila se velice zřetelná hranice mezi těmi, kteří by jako Albert bývali rádi počkali na konec války v klidu, vsedě na torně by pokuřovali a psali dopisy, a těmi, kteří hořeli za to, využít zbývající dny a ještě se trochu se skopčáky navzájem potrhat.

Tahle demarkační linie odpovídala přesně linii mezi mužstvem a důstojnickým sborem. Nic nového, říkal Albert. Velitelé chtějí získat co možná nejvíc území, aby k vyjednávání zasedli silnější. Málem by vám tvrdili, že dobytí třiceti metrů skutečně může změnit výsledek konfliktu a že padnout dneska je ještě užitečnější než včera.

Do téhle kategorie patřil poručík d’Aulnay-Pradelle. Všichni, když o něm mluvili, vynechávali křestní jméno, partikuli, „Aulnay“, spojovník a říkali mu jenom „Pradelle“, vědělo se, že ho to dohání k šílenství. Nic tím neriskovali, protože on pokládal za věc své cti to nedávat najevo. Otázka společenské úrovně. Albert ho neměl rád. Možná proto, že to byl krásný muž. Vysoký, štíhlý, elegantní, husté, tmavě hnědé vlnité vlasy, rovný nos a obdivuhodně tvarované tenké rty. A tmavě modré oči. Z Albertova pohledu opravdu odporný ksicht. K tomu všemu neustále navztekaný výraz. Takový ten nedočkavý typ bez cestovní rychlosti, buď zrychluje nebo brzdí, nic mezi tím. Chodil s ramenem vytrčeným dopředu, jako by chtěl rozrážet nábytek, došel k vám plnou rychlostí a zhurta se posadil, to bylo jeho obvyklé tempo. Byl zajímavá směsice: se svým aristokratickým chováním vypadal šíleně kultivovaně, ale byl v podstatě hrubián. Trochu k obrazu téhle války. Možná proto se v ní cítil tak dobře. A k tomu široká, urostlá ramena, určitě vesloval a hrál tenis.

Co se na něm Albertovi také nelíbilo, byly chlupy. Černé chlupy všude, i na prstech, chumáče na krku mu vystupovaly až nad ohryzek. Před válkou se musel holit několikrát denně, aby vypadal dobře. Na některé ženy to určitě působilo, všechny ty chlupy, ta jeho mužná, drsná, samčí, tak trochu španělská stránka. Už jen Cécile… No ale i bez ohledu na Cécile ho Albert nemohl vystát, toho poručíka Pradella. Hlavně se ho bál. Protože rád křičel Vpřed! Hnát na zteč, útočit, dobývat, to bylo jeho.

Poslední dobou už tak bujný nebyl. Vidina příměří mu srážela náladu, brala mu vlastenecký zápal. Když poručík Pradelle pomyslel na konec války, zabíjelo ho to.

Bylo na něm znát znepokojení a nedočkavost. Hodně ho ničil pokles horlivosti vojska. Když svižným krokem procházel spojovacími chodbami mezi zákopy a mluvil s vojáky, mohl do své řeči vkládat nadšení, kolik chtěl, podněcovat k rozdrcení nepřítele, kterému by poslední facka zasadila ránu z milosti, stejně slyšel jenom nejasné mručení, chlapi opatrně přitakávali a upřeně se při tom koukali na svá bagančata. Nebyl v tom obyčejný strach ze smrti, byla to i představa, že bych měl zemřít zrovna teď. Umřít poslední, říkal si Albert, to je to samé jako umřít první, stejně blbé.

Jenomže přesně tohle se mělo stát.

Zatímco všichni čekali na příměří a prožívali poměrně klidné dny, zničehonic se všecko obrátilo vzhůru nohama. Shora přišel rozkaz, z co největší blízkosti zjistit, co se děje u Němců. Přitom člověk nemusel být generál, aby věděl, že se tam děje to samé co u Francouzů, čeká se, až to skončí. Ale stejně se někdo musí jít podívat. Od téhle chvíle se nikomu nepodařilo přesně zjistit, jak se věci odehrály.

Ke splnění průzkumné mise vybral poručík Pradelle Louise Thérieuxe a Gastona Grisonniera, jednoho mladého, druhého starého, těžko říct proč, možná kvůli spojení zdatnosti a zkušenosti. V každém případě ty vlastnosti jim nebyly k ničemu, protože ani jeden z nich po svém jmenování nepřežil půlhodinu. Normálně nepotřebovali chodit moc daleko. Museli projít podél severovýchodní linie, dvě stě metrů, přestřihnout pár drátů, doplazit se ke druhé linii ostnatých drátů, mrknout se a vrátit se s tím, že všecko je v pořádku, vzhledem k tomu, že bylo jasné, že nic zvláštního k vidění tam stejně není. Oba vojáci se ani nebáli přiblížit se tolik k nepříteli. Vzhledem ke statu quo posledních dnů, i kdyby je Němci zahlédli, nechali by je podívat se a zmizet, byla by to pro ně svým způsobem zábava. Jenomže když ti dva postupovali kupředu, sehnutí, jak jen to šlo, někdo je odstřelil jako dva zajíce. Zazněly rány, tři, a potom hluboké ticho; pro nepřítele vyřízená záležitost. Francouzi se hned snažili na ně dohlédnout, ale protože se vydali směrem na sever, místo, kde padli, nebylo vidět.

Kolem Alberta z toho všichni oněměli. Potom se ozvaly výkřiky. Svině. Skopčáci jsou furt stejný, pakáž jedna! Barbaři atd. A navíc jednoho mladýho a jednoho starýho! Na věci to nic neměnilo, ale v myšlenkách všech skopčáci nezabili jenom dva francouzské vojáky, zabili s nimi i dva emblémy. Zkrátka rozpoutalo se dokonalé běsnění.

V následujících minutách, s rychlostí, jakou by to do nich nikdo neřekl, začali dělostřelci pálit zezadu na německé pozice 75mm střely, zvláštní bylo, jakou cestou a kdo je informoval.

Soukolí se dalo do pohybu.

Němci palbu opětovali. Netrvalo dlouho a na francouzské straně byli všichni na nohou. Srovnáme účty, s debilama. Bylo 2. listopadu 1918. Ještě se to nevědělo, ale válka skončí ani ne za deset dní.

Ono se lehko řekne, nebuďte pověrčiví, když máte jít do útoku na Dušičky…

Tak jsme zase okšírovaní, pomyslel si Albert, připravení vylézt po šibeničním lešení (tak se říkalo žebříkům, po nichž se dostávali ze zákopů, to je teda perspektiva) a řítit se rovnou k nepřátelské linii. Všichni chlapi, seřazení pěkně jeden za druhým, napjatí jako tětivy luku, sotva polykají. Albert je na třetí pozici, za Berrym a mladým Péricourtem, který se otočil, jako by si chtěl ověřit, že jsou všichni na svém místě. Jejich pohledy se setkaly, Péricourt se usmál jako dítě, které má něco veselého za lubem. Albert se pokusil úsměv opětovat, ale nedokázal to. Péricourt se otočil zpět. Čekají na rozkaz k útoku, vzrušení by se dalo krájet. Francouzští vojáci, rozezlení chováním skopčáků, se pohroužili do svého vzteku. Nad nimi oběma směry brázdí oblohu dělostřelecké granáty, až v útrobách je cítit, jak se země otřásá.

Albert vyhlédl přes Berryho rameno. Poručík Pradelle na nízkém předsunutém stanovišti zkoumá dalekohledem nepřítele. Albert se zařadil zpět do šňůry. Kdyby kolem nebyl takový hluk, přemýšlel by o svých trampotách, ale pronikavý hvízdot přerušovaný výbuchy, které vás roztřásají od hlavy až k patě, se vrací znovu a znovu. Soustřeďte se v takových podmínkách.

Chlapi teď čekají na rozkaz k útoku. Vhodná příležitost si Alberta důkladně prohlédnout.

Albert Maillard. Útlý, mírně flegmatický a nenápadný chlapec. Moc toho nenamluví, rozumí si s čísly. Před válkou byl zaměstnaný jako pokladní v pařížské pobočce Banque de l’Union. Práce se mu moc nelíbila, zůstával tam kvůli matce. Paní Maillardová měla jediného syna a zbožňovala šéfy. Takže samozřejmě Albert šéfem banky, to by bylo něco, okamžitě se pro to nadchla, přesvědčená, že „při jeho inteligenci“ to nebude trvat dlouho a vyšplhá až na vrchol. Tu přehnanou zálibu v autoritách měla po otci, zástupci náměstka odboru na ministerstvu pošt, který hierarchii svého úřadu chápal jako metaforu vesmíru. Paní Maillardová milovala všechny šéfy bez výjimky. Na jejich schopnosti ani příslušnost nehleděla. Měla fotky Clemenceaua, Maurrase, Poincarého, Jaurèse, Joffra, Brianda… Politické spektrum zleva doprava a zpátky. Po smrti manžela, který velel četě uniformovaných strážců v Louvru, v ní významní muži vzbuzovali nevídané pocity. Albert nebyl do práce v bance nijak žhavý, nicméně matce se bez reptání poddal, bylo to jednodušší. Ale i tak si rýsoval plány. Chtěl odjet, líbilo by se mu v Tonkinu, ale je pravda, že moc jasno v tom neměl. V každém případě mínil z místa účetního odejít a dělat něco jiného. Nebyl ale žádný rychlík, všechno mu trvalo. A tu se strašně rychle zjevila Cécile, okamžitá vášeň, Céciliny oči, Cécilina ústa, Cécilin úsměv, a potom, nevyhnutelně, Cécilina prsa, Cécilin zadek, jak byste chtěli myslet na něco jiného.

Dnes vám Albert nebude připadat nějak zvlášť vysoký, ale metr sedmdesát tři, to v jeho době nebylo málo. Děvčata se za ním otáčela. Hlavně Cécile. A tak nakonec… Albert Cécile často pozoroval, za chvilku, když byla takhle sledovaná, si ho samozřejmě všimla a začala se na něj dívat taky. Měl dojímavý obličej. Na Sommě ho na pravém spánku škrábla kulka. Hodně se bál, ale zaplatil to jen jizvou ve tvaru závorky, která mu mírně stahovala oční koutek do strany, čímž mu dodala na osobitosti. Během následující dovolenky ji zasněná a okouzlená Cécile hladila bříškem ukazováčku, vojenského ducha mu tím ale nepozvedla. Albert byl jako dítě, měl drobný, bledý, skoro kulatý obličej a těžká víčka, díky nimž vypadal jako smutný Pierrot. Paní Maillardová si odříkala jídlo, aby mu mohla dopřát červené maso, byla přesvědčená, že za jeho bledostí je chudokrevnost. Albert jí mohl tisíckrát říkat, že tak to není, matka názory neměnila jen tak pro nic za nic, vždycky našla nějaké příklady, důvody, měla hrůzu z toho, že by se mohla mýlit, i v dopisech se vracela k několik let starým věcem, fakt děs. Až by se člověk ptal, jestli to nebylo kvůli tomu, že Albert vstoupil do armády hned, co válka vypukla. Když se to paní Maillardová dozvěděla, spustila křik, byla to však žena s natolik demonstrativním chováním, že bylo těžké odlišit, co je ještě hrůza a co divadlo. Řvala, rvala si vlasy, ale rychle se vzpamatovala. Protože o válce měla dost klasické povědomí, byla okamžitě přesvědčená, že Albert „se svojí inteligencí“ hned zazáří, bude povyšován, už ho viděla, jak útočí v první linii. V její mysli se choval jako hrdina, brzy se stane důstojníkem, kapitánem, velitelem nebo ještě víc, generálem, to jsou věci, které lidé na válce vidí. Albert ji nechal mluvit a balil si kufr.

S Cécile to bylo úplně jiné. Jí válka hrůzu nenaháněla. Předně to byla „vlastenecká povinnost“ (Alberta tím překvapila, nikdy předtím od ní taková slova neslyšel) a potom vlastně nebylo proč se bát, je to víceméně formalita. Všichni to říkají.