Paul Harding: Enon

Většina mužů v naší rodině po sobě zanechává vdovy a sirotky. Já jsem výjimka. Mou jedinou dceru Kate porazilo auto, když jela loni v září jednou odpoledne na kole z pláže. Bylo jí třináct. Krátce poté jsme se s mou ženou Susan rozešli.

Když Kate umírala, procházel jsem se v lese. Den předtím jsem se jí zeptal, jestli si nechce vzít svačinu a jít k řece krmit ptáky a třeba si půjčit kánoi. Ptáci v rezervaci jsou ochočení a zobají lidem z ruky. Když jsem ji tam jako malou holčičku vzal poprvé, byla celá nadšená ze sýkorek a brhlíků, kteří jí sezobávali semínka z dlaně, a brala krmení ptáčků tak vážně, jako by bez něj nemohli přežít.

Řekla mi, že je to skvělý nápad, ale že už je domluvená s kamarádkou Carrie Lewisovou, že si zajedou na pláž, a jestli tedy smí, když si bude dávat pozor.

„Hlavně u jezera a na pobřežní silnici,“ řekl jsem.

„Hlavně tam, tati,“ ujistila mě.

Pamatuju se, jak jsem jako kluk jezdíval na starém otlučeném bicyklu s kamarády na pláž. Nosili jsme kraťasy z ustřižených kalhot a kolem krku jsme měli přehozený starý ručník. Zásadně jsme chodili bez košile a bosí. Něco takového jako cyklistická helma by nám bylo jen k smíchu. Nevzpomínám si, že bychom si na pláži kola zamykali, i když jsme to nejspíš dělali. Řekl jsem Kate, dobrá, ať si jede, a ona mi řekla, že mě má ráda, a dala mi pusu na ucho.

Kate zemřela v sobotu odpoledne. Bylo to prvního září, v pondělí měla jít do deváté třídy. Já jsem celý den jen tak bloumal v rezervaci. Minulý týden se do Enonu vrátila vedra a já jsem se večer předtím dlouho do noci díval na baseball, takže jsem se procházel hezky zvolna a držel se spíš ve stínu. Myslel jsem na Kate, jak chodí celé léto na pláž, aby byla pěkně opálená, a jak jí najednou začalo záležet na tom, jak vypadá, ačkoli doteď se o to moc nestarala. Klejicha v rezervaci už začínala žloutnout a zlatobýl zšedl jako stříbro. Okraje zelených stébel strávy pomalu usychaly jako sláma. Na nebi se stahovala nízká stříbřitá a fialová bouřková mračna a kupila se v hrozivých hradbách. Změnu počasí věštil sotva znatelný vánek, který vytvářel na louce víry a vyháněl z vysoké trávy vážky. Na odkvétajícím lučním kvítí se činili čmeláci. Těšil jsem se, že po horku konečně přijde déšť.

Nad křovím lemujícím pěšinu poletovaly sem a tam sýkorky, ale já jsem pro ně nic neměl. Vzpomněl jsem si, jak jsem Kate vyprávěl, jak jsem poprvé z ruky krmil ptáky, když jsem chodil do sedmičky. Byl jsem tady s dědečkem, ale neměli jsme žádná semínka, protože dědeček tehdy na ptáky zapomněl. Když si na ně vzpomněl, zastavili jsme se oba na cestičce s nataženou rukou a ptáci se k nám slétali i tak. Stalo to tak dávno a já jsem o tom Kate odmalička vyprávěl už tolikrát, že mě napadlo, že bych to mohl jen tak z legrace zkusit znovu a zase jí připomenout historku s dědečkem. (Kate mi jednou řekla: „Sice jsem dědečka nikdy neviděla, ale ty mi o něm vyprávíš tak často, že mám pocit, jako bych ho znala.“) Začínalo se připozdívat a já jsem ještě potřeboval dojet na trh koupit něco k večeři. Napadlo mě, že Carrie nejspíš přijde s Kate k nám, jestli nebudou ze sluníčka a výletu na kole moc unavené. Rozhodl jsem se, že koupím lososa a chřest a citróny a brambory na salát, a taky kukuřici, jak si přála Kate. Říkal jsem si, že jestli jí bude horko a bude unavená, přijde jí vhod něco lehkého. A Susan taky, usoudil jsem. A koupím karton limonád, pokud možno tu růžovou. Kate tvrdí, že růžová je sladší, ne tak kyselá jako žlutá, i když já jsem nikdy žádný rozdíl nepoznal.

Došel jsem skoro až na konec povalového chodníčku na hranici mokřadu, kde se cesta opět stáčela mezi stromy a zpátky na louku, nad níž tou dobou jistě křižovaly vlaštovky a lovily potravu. Uvědomoval jsem si, že nemám moc času, protože jsem nechtěl, aby Kate musela na večeři dlouho čekat, ale přesto jsem se zastavil a zůstal nehybně stát s nataženou prázdnou dlaní, jako jsem tady stál před jedenadvaceti lety, osm let předtím, než se Kate narodila, a patnáct let předtím, než jsem ji sem vzal poprvé. Najednou mi to přišlo roztomilé, představa, že k sobě přilákám aspoň jednoho ptáčka, třeba jen na třepetavou chviličku, a pak půjdu domů chystat večeři, a když Kate, čerstvě osprchovaná, ještě s mokrými vlasy, přijde k zahradnímu stolku a bude třeba z legrace trochu pajdat a funět a řekne něco jako: „Áách, já jsem úplně hotová,“ já jen tak prohodím: „Tak jsem zkusil krmit ptáčky jen bez semínek, jako tenkrát poprvé s dědečkem, a představ si, že přiletěli!“ Stál jsem tam asi dvě nebo tři minuty a během té doby se přiblížila jedna sýkorka, jenže těsně před mou rukou zaváhala, a když viděla, že pro ni nic nemám, odlétla zase do křoví. Usoudil jsem, že to stačí, a rychle se vydal zpátky k autu a těšil se, jak uvařím dobrou večeři, protože Kate bude mít po dlouhém dni hlad.

Vyšel jsem z lesíka a kráčel podél louky po cestě, kterou v pravidelných rozestupech lemovala řada očíslovaných ptačích budek, kde každý rok hnízdily vlaštovky. Za bouřkovými mračny zářilo slunce a osvětlovalo jejich obrysy. Nebe nad nimi bylo oslnivě žluté, skoro bílé. Ptačí budky, zlatobýl i klejichu zaléval sluneční svit, v němž jiskřila zlatá zrníčka pylu a ve spirálách kroužily vlaštovky a za letu chytaly hmyz. Došel jsem na štěrkové parkoviště a usmál se na ženu pobízející malého chlapečka posledních pár metrů k autu. Hádal jsem mu tak tři čtyři roky. Klopýtal a fňukal. Žena se nad ním smilovala a zvedla ho do náruče, vlídně ho k sobě přivinula a pak ho políbila a odnesla do auta. Přešel jsem prostranství ke své dodávce a u dvířek zašátral v kapse po klíčcích. Všiml jsem si, že na sedadle spolujezdce zůstal ležet můj mobil.

To bylo chytré – ještěže ho nikdo nesebral, pomyslel jsem si, ale pak jsem se musel zasmát při představě, jak nenápadný, bledý ornitolog ve slamáku a khaki kalhotách rozbíjí holí okénko a prchá s mým telefonem.

Nad loukou se zaklikatil blesk a nad polem a parkovištěm zaduněl hrom. Chlapeček s maminkou polekaně vykřikli. Z oblohy se spustil liják jako z převrácené konve.

Odemkl jsem a zalezl do vozu. Déšť bubnoval do střechy, jako kdyby na ni někdo sypal z kbelíku hřebíky. Po dlouhé procházce mě bolely nohy. Displej mobilu mi oznamoval, že mám v hlasové schránce vzkaz od Susan. Vytočil jsem číslo schránky a zaklínil si mobil mezi ucho a rameno, abych si mohl otevřít láhev s minerálkou zapomenutou v autě. Voda v horku zteplala a chutnala zatuchle. Telefon zapípal pár tónů vytáčejících číslo hlasové schránky. Zašrouboval jsem víčko a hodil láhev na vedlejší sedadlo.

„Uf,“ ušklíbl jsem se znechuceně a vzal telefon do ruky. Zařadil jsem zpátečku, ohlédl se a začal couvat z parkoviště. Z telefonu promluvil Susanin hlas. V hluku dešťových kapek dopadajících na střechu auta jsem ji skoro neslyšel.

„Charlie, Kate je mrtvá. Jela na kole a u jezera ji srazilo auto. Je mrtvá, Charlie.“ Susan se zlomil hlas. Za mnou někdo zatroubil a uslyšel jsem křik. Pořád jsem couval. Dupl jsem na brzdu. Na okénko mi zabouchala žena stojící venku na dešti, s vlasy staženými do ohonu a slunečními brýlemi bůhvíproč stále na očích.

„Co to sakra vyvádíte? Zbláznil jste se?“ křičela. „Málem jste přejel tu maminku s dítětem!“ Z telefonu znovu promluvil Susanin hlas a naléhavě mě žádal, abych přijel domů, že jsou tam dva policisté. Žena v dešti se tvářila zuřivě, voda jí crčela po vlasech na šaty, do drahých běžeckých bot a po celém obličeji. Měl jsem pocit, jako by mě někdo praštil palicí a mozek se mi jen tak neužitečně kvedlal v hlavě.

Žena znovu zabušila na okénko. Podíval jsem se na ni a přitom poslouchal z telefonu Susanin hlas a v duchu si říkal ne, ne, ne, to nemůže být pravda, a současně si pomyslel: Ta mi to jen tak nedaruje.

Žena dupla do rozbahněného štěrku, strhla si z očí brýle a napřáhla proti mně ukazováček. „Stáhněte sakra to okýnko!“ zaječela a vyprskla ke mně spršku dešťových kapek, které jí stékaly přes ústa. Sroloval jsem okno a zadíval se jí do očí. Do auta se lil déšť, na volant i palubní desku, a já jsem byl ve chvilce celý mokrý. Při pohledu na můj obličej ji podle všeho cosi zarazilo, protože nespustila tirádu, jak měla nepochybně v úmyslu. Zvedl jsem ruku s telefonem a nechal ho zmáčet deštěm, jako by to bylo dostatečné vysvětlení.

„Moje dcera,“ řekl jsem. „Teď – teď mi volala manželka, že moje dcera zemřela.“

Žena se zamračila a pak jí tvář ochabla a nakonec jen udeřila rukou do dvířek auta. Odhrnula si vlasy z čela, znovu na mě namířila prstem a pak nechala ruku klesnout.

„Panebože,“ vzdychla. „Asi byste neměl – bože můj. Jeďte, jeďte pryč.“

Mnohokrát jsem si později vybavil pohled na tu ženu ve zpětném zrcátku, jak tam stojí v dešti, dívá se za mnou a zjevně si není jistá, jestli jsem si z ní nevystřelil, nebo skutečně mluvil pravdu. Ten pohled si pamatuju jako to první, co jsem měl před očima, když jsem si v duchu říkal: Měl jsem dceru a teď je mrtvá.