Philippe Claudel: Brodeckova zpráva

Jmenuju se Brodeck a za nic nemůžu.

Chci, aby to bylo řečeno. Ať to všichni vědí.

Nebyl jsem u toho, a když jsem se dozvěděl, co se stalo, nejradši bych o tom vůbec nemluvil, svázal si paměť do kozelce, aby se nemohla hnout, aby byla hezky v klidu, jako kuna v železech.

Ale ostatní mě nutili: „Ty umíš psát,“ řekli mi, „jsi studovanej.“ Odpověděl jsem, že jsem toho zas tak moc nevystudoval, školu jsem ani nedokončil a moc si z toho nepamatuju. Nechtěli nic slyšet: „Umíš psát, znáš slova, víš, jak je používat a taky jak jimi něco říct. To stačí. My to neumíme. My bysme to popletli, ale ty to všechno vypovíš a oni ti uvěří. A navíc máš psací stroj.“

Ten stroj je už pěkně starý. Několik kláves má rozbitých. Nejde opravit. Je náladový. Už se něco napracoval. Někdy se bez varování zasekne, jako kdyby se chtěl vzpouzet. Ale o tom jsem nikomu neřekl, protože se mi nechce skončit jako Anderer.

Na jeho jméno se mě neptejte, nikdy jsme se ho nedozvěděli. Lidi ho hned od začátku začali nazývat vymyšlenými výrazy vesměs z dialektu, které tu překládám: Vollaugä – Okatý – pro jeho pohled, jako by mu oči vystupovaly z tváře; De Murmelnër – Šeptal – protože mluvil málo a vždycky tichým hlasem připomínajícím dech; Mondlich – Měsíčňan – kvůli jeho výrazu, jako když je s námi, a přitom není; Gekamdörhin – Ten, co přišel odtamtud.

Ale pro mě to byl vždycky De Anderer – Ten jiný –, nejenom že přišel odnikud, ale navíc byl odlišný, a to já dobře znám; někdy jsem míval dokonce dojem, to musím přiznat, že on je tak trochu já.

Na jeho pravé jméno se ho nikdo z nás nikdy nezeptal, vlastně jen jednou starosta, ale stejně se odpovědi nedočkal. Teď už se to nedozvíme. Je pozdě a je to tak nejspíš lepší. Pravda vám může utnout ruce, zanechat řezné rány, se kterými se nedá žít, a většina z nás nechce nic jiného než žít. Co nejméně bolestivě. To je lidské. Jsem si jistý, že byste na tom byli taky tak, kdybyste zažili válku s tím vším, co tu napáchala a hlavně co po ní následovalo, ty týdny, těch pár měsíců, hlavně ty poslední, kdy do naší vesnice jen tak zčistajasna přišel ten člověk a usadil se tady. Proč si vybral tu naši? V předhůří je spousta vesnic položených mezi lesy jako vejce nakladená do hnízda a všechny jsou si podobné. Proč si zvolil právě naši, která je tak daleko ode všeho a tak ztracená?

Všechno, co tu líčím, myslím chvíli, kdy mi řekli, co mám udělat, se odehrálo ve Schlossově hostinci asi před třemi měsíci. Hned po... hned po té... nevím, jak to mám nazvat, řekněme události nebo tragédii anebo nehodě. Vlastně bych tomu mohl říkat Ereigniës. Ereigniës je zvláštní slovo, zamžené, přízračné, něco ve smyslu „to, co se událo“. Možná bude lepší vypomoct si slovem z dialektu, jazyka, který jazykem není, ale který tak dobře přiléhá ke kůži, dechu a duši těch, co tu žijí. Ereigniës – tím se pojmenuje nepojmenovatelné. Ano, budu říkat Ereigniës.

Právě se to tedy stalo. S výjimkou dvou tří staříků, co zůstali doma v teple, a nejspíš i faráře Peipera, který zřejmě vyspával opici někde ve svém kostelíku za zdmi tlustými jak rozpětí orlích křídel, byli všichni chlapi v hospodě podobné velké potemnělé jeskyni tonoucí v tabákovém dýmu a kouři z krbu a byli jako praštění, celí tumpachoví z toho, co se stalo, a zároveň jako by se jim tak trochu ulevilo, protože jednou to nějak skončit muselo. Víte, všichni už toho měli dost.

Každý se jako by stáhl do svého mlčení, ale při téměř čtyřiceti lidech v hospodě byli napěchovaní jak vrbové proutí v otepi, že se málem udusili, čichali pachy druhých, cítili jejich dech, nohy, štiplavou lepkavost jejich potu, jejich zvlhlých oděvů – staré vlny a sukna – protkaných prachem, hnojem, slámou, vínem a pivem, hlavně vínem. Ne že by byli opilí, to ne, opilost by byla příliš snadná omluva. Jedním tahem by se všechno to zvěrstvo smazalo. Jak prosté. Až moc. Pokusím se nic nezjednodušovat, ale bude to dost těžké a složité. Pokusím se. Neslibuju, že se mi to podaří.

Abyste mi dobře rozuměli, ještě jednou opakuju, mohl jsem mlčet, ale požádali mě, abych to vylíčil, a když mě o to žádali, většina z nich měla zaťaté pěsti nebo ruce v kapsách a já se domýšlel, že v nich svírají rukojeti nožů, těch samých, kterými před chvílí...

Nesmím to uspěchat, ale to není snadné, protože teď jako bych měl pořád něco za zády, pohyby, zvuky, pohledy. Už několik dní si říkám, jestli se pomalu neměním ve zvěř s honci a čenichajícími psy v patách. Cítím se pronásledovaný, štvaný, hlídaný, jako kdybych měl od nynějška neustále někoho za sebou, aby mohl zachytit každý můj posunek a číst mi v hlavě.

K tomu, nač posloužily nože, se ještě vrátím. Jinak to ani nepůjde. Chtěl jsem jenom říct, že v takovéhle mimořádné náladě, kdy mají ještě všichni plnou hlavu násilí a krvavých myšlenek, je nemožné, a dokonce velmi nebezpečné odmítnout, co se po vás žádá. A tak jsem přijal, i když nerad. Prostě jsem se ocitl v hostinci v nesprávnou dobu, pár minut po Ereigniës, ve chvíli ohromení, kdy se nerozhodná váha někam převáží, kdy se vrhnou na prvního, kdo otevře dveře, aby z něho buď udělali zachránce, anebo ho rozcupovali na kusy.

Schlossův hostinec je největší podnik v naší vsi, je tu ještě pět dalších a taky poštovní úřad, galanterie, železářství, řeznictví, koloniál, prodejna drobů, škola, pobočka notářství z S., špinavá jak chlív, nad níž vládne senilní cvikr Siegfrieda Knopfa, kterému se říká pane doktor, i když je jen koncipient, a malá kancelář jistého Jenkinse, který tu dělával policajta, ale za války zahynul. Vzpomínám si, že Jenkins narukoval jako první. Jinak se sice jakživo neusmál, ale ten den potřásal každému rukou se smíchem, jako kdyby odcházel na vlastní svatbu. Nikdo ho nepoznával. Než zabočil za roh Möberschweinovy pily, mával rozmáchle paží a vyhazoval čepici do vzduchu, jak se radostně loučil. Už jsme ho nikdy neviděli. A nikdo na jeho místo nenastoupil. Okenice jeho malé kanceláře jsou přibouchnuté. Práh utěsnil mech. Dveře jsou zamčené a nevím, kdo má od nich klíč. Nikdy jsem se na to neptal. Naučil jsem se moc se nevyptávat. Taky jsem se naučil odívat se do barvy zdí a pouličního prachu. Není to nijak těžké. Nepodobám se ničemu.

Schlossova hospoda slouží trochu i jako krám, když koloniál vdovy Bernarhtové spustí roletu, jakmile zapadne slunce. Je taky nejnavštěvovanější ze všech zdejších podniků. Má dvě místnosti: vepředu velký lokál se stěnami obloženými zčernalým dřevem a podlahou posypanou pilinami, kam člověk ode dveří přímo vpadne, protože se tam sestupuje po dvou strmých schodech vytesaných rovnou do pískovce a uprostřed s prohlubní vyšlapanou od podrážek tisícerých pijanů, co se tu vystřídali. A pak vzadu salonek, který jsem nikdy neviděl. Od předního lokálu ho dělí elegantní modřínové dveře s vyrytým datem 1812. Salonek je vyhrazený pro pár lidí, kteří se v něm scházejí jednou týdně, každé úterý večer, a pijí a z porcelánových fajfek s vyřezávanou troubelí kouří tabák vypěstovaný na vlastních polích a mizerné doutníky vyráběné kdoví kde. Dali si dokonce jméno, De Erweckens’ Bruderschaft, což znamená přibližně „bdělé bratrstvo“. Je to divný název pro divné bratrstvo. Neví se, kdy bylo založené ani jaký je jeho cíl, ani jak se dá do něho vstoupit, ani kdo je jeho členem, určitě velkostatkáři, možná notář Knopf, sám Schloss a pochopitelně starosta Hans Orschwir, který je ve vsi nejmajetnější. Taky se neví, co tam kujou nebo co si povídají, když se sejdou. Někdo tvrdí, že tam dělají zásadní rozhodnutí, uzavírají podivné úmluvy, dávají sliby. Jiní se domnívají, že tam jednoduše prolévají hrdlo pálenkou, hrají dámu nebo karty, kouří a vtipkují. Někteří říkají, že slyšeli, jak zpode dveří vychází hudba. Možná že pravdu znal učitel Diodème, jak se ve všem přehraboval, v lejstrech i lidem v hlavách, a jak dychtil poznat všechno i z rubu. Ale ten už, chudák, mezi námi není, aby nám to řekl.

Já do Schlossovy hospody chodím málokdy, musím totiž přiznat, že se necítím nejlíp ve společnosti Dietra Schlosse s tím jeho pohledem starého poťouchlíka, s tím jeho neustále upoceným čelem pod holou růžovou lebkou a s těmi jeho hnědými zuby, které páchnou jak špinavý obvaz. A pak je tu ještě jeden důvod – co jsem se vrátil z války, nevyhledávám společnost lidí. Zvykl jsem si na samotu.

Večer, co se odehrála Ereigniës, mě do hostince poslala naše stará Fédorine, protože jí došlo máslo. Chtěla péct máslové sušenky. Obyčejně chodí na nákupy sama. Ale toho ponurého večera ležela moje malá Poupchette v postýlce s ošklivou horečkou a Fédorine seděla u ní a vyprávěla jí příběh o Chudém krejčíkovi Bilissim, zatímco moje žena Emélia si poblíž tichounce pobrukovala svou písničku.

Od té doby jsem mockrát myslel na to máslo, na kousek másla, který chyběl ve spíži. Člověk si neuvědomuje, jak může běh života záviset na bezvýznamných věcech, na kousku másla, na cestičce, kterou přestaneme užívat, protože jsme začali chodit jinudy, na stínu, který sledujeme nebo před nímž prcháme, na kosovi, kterého se rozhodneme zastřelit pár broky, anebo ušetřit.

Poupchette s krásnýma, příliš lesklýma očima naslouchala hlasu stařenky, který jsem i já kdysi slýchal vycházet z týchž úst, jen mladších, ale už tenkrát bezzubých. Poupchette se na mě podívala malými černými kukadly rozpálenými horečkou. Tváře měla červené jak maliny. Usmála se na mě, natáhla ke mně ručky, zatřepala jimi a štěbetala jako kachňátko: „Tati, vrať se, vrať se, tatínečku můj!“