Nejprve vám povím o loupeži, jíž se dopustili naši rodiče. Pak o vraždách spáchaných později. Ta loupež je důležitější, protože život můj a mé sestry obrátila tím směrem, jakým se pak ubíral. Kdybych to neřekl hned na začátku, nic by tak úplně nedávalo smysl.

Naši rodiče byli snad nejméně pravděpodobná dvojice bankovních lupičů na světě. Nebyli to žádní podivní týpci a rozhodně od pohledu nepůsobili jako zločinci. Nikoho by nenapadlo, že jsou nějak předurčeni ke konci, který je čekal. byli prostě úplně normální – i když tenhle dojem vzal zasvé ve chvíli, kdy tu banku opravdu přepadli a vyloupili.

Můj otec, Bev Parsons, byl venkovský kluk, který se roku 1923 narodil v alabamském okrese Marengo; v roce 1939 tam vychodil střední školu a moc toužil po kariéře u vojenských leteckých jednotek, z nichž se později stalo Letectvo Spojených států. Nastoupil v Demopolisu a výcvik absolvoval v Randolphu u San Antonia. Chtěl se stát pilotem stíhaček, jenže na to neměl vlohy a náhradním řešením bylo školení na pumometčíka na bombardérech.

KNIHA

Richard Ford

Kanada

2014, Paseka, přeložil Jiří Hrubý, 400 stran, 314 korun

Létal s B pětadvacítkami, lehkými mitchelly střední kategorie, které byly nasazeny na Filipínách a později nad Ósakou, kde z nich doslova pršela zkáza: stejně tak na nepřítele jako na úplně nevinné lidi. Táta byl vysoký, suverénní a pohledný, měřil přes metr osmdesát (sotva se do kukaně pumometčíka nasoukal), měl mohutný hranatý obličej, který jako by pořád na něco čekal, vystouplé lícní kosti, smyslné rty a krásné ženské řasy, dlouhé. K tomu byl pyšný na zářivě bílé zuby, krátké černé vlasy a taky na své jméno: jmenoval se Bev, kapitán Bev Parsons. Nikdy jaksi nepřipustil, že Beverly většinou lidé považují za ženské jméno. Je anglosaského původu, tvrdil. „V Anglii je to úplně běžné. Vivian, Gwen a Shirley tam jsou mužská jména. A nikdo si je neplete se ženskejma.“

Táta na chvíli nezavřel pusu, na Jižana byl hodně nepředpojatý, k lidem se choval laskavě a velkoryse, díky čemuž to měl v letectvu dotáhnout daleko, jenže to daleko nedotáhl. Těkavýma, oříškově hnědýma očima v každé místnosti hledal někoho, kdo by ho byl ochoten poslouchat; obvykle jsme to byli sestra a já. Otřepané vtípky po jižansku doprovázel teatrálními gesty, znal karetní triky a různá kouzla. Uměl si vykloubit palec a pak ho nasadit zpátky, nechal zmizet a zase objevit kapesník. Na piano hrál boogie-woogie a někdy na nás mluvil „po jižansku“, někdy zase jako Amos’n’Andy.

Při létání v Mitchellech částečně ohluchl a byla to pro něho citlivá věc. Ale působil jako drsný chlap: „poctivý“ vojenský sestřih a modré kapitánské sako, a obvykle z něj vyzařovala nehraná srdečnost, takže jsme ho my dvojčata milovali. Zřejmě i proto zaujal mou matku (i když víc neladící dvojicí už sotva mohli být: každý byl úplně jiný), která nedopatřením otěhotněla při jediném letmém setkání; seznámili se v březnu 1945 na večírku uspořádaném na počest navrátivších se letců ve Fort Lewis, kde se táta přeškoloval na provianťáka, protože bombardování už nebylo potřeba.

Vzali se, hned jak se o těhotenství dozvěděli. Její rodiče, židovští přistěhovalci z Polska, kteří bydleli v Tacomě, se sňatkem nesouhlasili. byli to vzdělanci, učitelé matematiky a poloprofesionální hudebníci, kteří veřejně vystupovali v Poznani; po roce 1918 z Polska odjeli, přes Kanadu se dostali do státu Washington a našli si celkem nepravděpodobnou práci: dělali školníky.

Židovství pro ně tehdy mělo minimální význam, což platilo i o naší mámě. Byl to prostě jen starodávný způsob života, omezený a svazující, kterého se moc rádi zbavili – zvlášť v zemi, kde podle všeho žádní Židé ani nežili. Že si ale jejich jediná dcera jednou bude brát usměvavého a upovídaného jedináčka skotsko-irských odhadců lesa a dřeva z alabamského zapadákova, by je tedy v životě nenapadlo a celkem záhy pustili ten fakt z hlavy.

A jakkoli by se při jistém časovém odstupu dalo usuzovat, že se k sobě naši rodiče pouze nehodili, platilo spíš to, že když si máma tátu vzala, byl to z její strany pořádný kompromis a její život se už napořád úplně proměnil – nikoliv pozitivně, jak to jistě vnímala.

Moje matka Neva Kamperová (zkrácená verze Genevy) byla drobná, energická žena s brýlemi a neposlušnými hnědými vlasy, jejichž řídké prameny jí visely až k bradě. Měla husté obočí a na lesklém čele kůži tak tenkou, že jí prosvítaly žilky. Pleť měla bledou, jako kdyby vůbec nechodila na sluníčko, díky čemuž působila velmi křehce. Křehká ovšem nebyla. Táta žertoval, že Alabamáci tam od nich takovým vlasům říkali „židovské“ nebo „přistěhovalecké“.

Jemu se ovšem ty její vlasy líbily a miloval ji. (Ona jako by si takových řečí nikdy moc nevšímala.) Měla drobné, něžné ruce, nehty pěkně zastřižené a nalakované; měla ty svoje ruce ráda a nevědomky jimi gestikulovala. Povahou byla velký skeptik, když jsme k ní promlouvali, poslouchala velice soustředěně, a byla chytrá se sklonem k jízlivosti. Nosila brýle bez obrouček, četla francouzskou poezii a ráda používala výrazy jako „cauchemar“ a „trou de cul“, jimž jsme se sestrou nerozuměli. Poštou jí chodil hnědý inkoust, jímž psala básně; taky si vedla deník, který jsme nesměli číst, a za normálních okolností měla nos trochu nahoru a vypadala mírně zmateně, třeba jako osoba s astigmatismem.

Působila tak stále víc a možná taková byla odjakživa. Před svatbou s tátou a velmi rychlým narozením sestry a mě si v osmnácti stačila udělat Whitmanovu vyšší střední ve Walla Walla, pracovat v knihkupectví – kde zřejmě vystupovala coby bohémka a básnířka – a doufat, že jednoho dne z ní bude svědomitá lektorka na nějaké menší univerzitě a bude mít za muže někoho úplně jiného, než koho si nakonec vzala, dejme tomu nějakého profesora, který by jí umožnil život, k němuž byla podle vlastních představ předurčena.