Její pojem moře byl malý kousek pobřeží, který spatřila na vlastní oči. Jako malá holka byla se školou na horách; krejčí z jejich ulice se jí jednou, když stál před krámem a ona šla kolem, zeptal, jak se tam cítila; nerozuměla otázce, krejčí se jí zeptal znovu, přesněji: je pravda, že se člověk cítí malý, nepatrný uprostřed horských velikánů? – sám na horách nikdy nebyl. Řekla, že ne, že se cítila normálně, otázka jí však vrhla zvláštní světlo na osobu krejčího. Zdála se jí sice hloupá – taková nadnesená představa, že by se člověk měl cítit malý před masívem hor, takový starobylý, vžitý nesmysl, přenášený z hlavy do hlavy; proč by něco takového mělo platit obecně, dokonce i na ni, skoro se cítila uražena, ale zároveň to v ní vzbudilo ke krejčímu jakousi úctu. Že nad tím svým pícháním nepřemýšlí jen o běžných věcech, že by snad chtěl prožít něco velkého, nějaký silný pocit. Nikdy si neuměla odmyslet krejčího od této otázky.

KNIHA

Anna Blažíčková

Čekání v zástupu (Ukázka je z povídky Hory a moře)

2014, Triáda, 128 stran, 179 korun

Možná, že byla jako on. Že se její představa moře, vylíhlá ne v její hlavě a zanesená do té její bůhví odkud, nelišila od krejčího vidiny hor. Člověk před tváří přírody. Malý, ztracený na břehu obrovského oceánu. Touha být překonán, pokořen. Zavírala oči, když se na plátně kina, kam směla jen odpoledne a kam děravým černým papírem nalepeným na oknech vnikaly sluneční paprsky, takže bylo vidět kruhy a kolovadla na stropě a žebříky u bočních stěn, objevily vlny moře. Chtěla vidět skutečné, pravé. Ničím si nedat zeslabit první dojem. Když se k moři skutečně blížili, špinaví, zpocení a unavení několikadenním cestováním, nevyklonila hlavu z vlaku. Připadala si příliš málo svěží, než aby mohla dostatečně vychutnat pohled, kterému přikládala takový význam. Nepodívala se.

Když přišla k moři ráno, v nových bíle a růžově proužkovaných šatech, vyspalá, z hotelu parkem se záhony květin – v noci pršelo a na cestičkách byly kaluže –, opřela se o bílé sloupkové zábradlí, pod ní se schody točily do půlkruhu a dole spojovaly, uviděla poměrně nevelký záliv, který – opravdu – se táhl k obzoru. Byla zklamaná. Tak obyčejně, všedně by si připadal krejčí uprostřed velehor. A tak neobyčejné byly jen proto, že je nikdy nespatřil.

Všechno bylo jiné, než očekávala. Ale všechno bylo opět jinak, než se jí zdálo na první pohled. V poledne se černý písek rozpálil a nebylo možné po něm přejít bosýma nohama. Za pláží se už neshraboval, válely se v něm černé nevzhledné škeble, otevřené i neotevřené, a hnědé jakoby shnilé chaluhy, taky klacky a smetí, ohlazené kamínky a střepy a všude mezi tím spousta malých bílých mušlí, i písek místy byl bílý a čistý, byly v něm přesypy a prorážely jím bodláky a suchá tráva. Chodila po čáře, kde se stýkala souš a moře, po mokré souši a sbírala věci, které tam ležely.

Pracovalo na nich moře, a proto se zdály vzácnější než ty za městem na smetišti, lezli tu krabi a občas se tu našla slizká medúza. Pomalu si zvykala na ty divné předměty, některé moře hned bralo zpátky, bylo třeba skočit a vyrvat mu je, nebo už je člověk nikdy nespatřil. Pozorovala barvy moře, drolivé vlnky u pobřeží a ty hutné, obrovské na širém prostoru; živé, stále se převracející a lesklé plásty oranice. Moře jí netečně vracelo, co si k němu přinesla, nechtělo žádnou její myšlenku, lítost nebo stesk, svíjelo se před ní ve vlastních křečích, ne bolesti, ne rozkoše, ale spíš jakési veliké podivné apatie, nebyly to křeče lásky, porodu, smrti, avšak provázel je řev z hlubin jakoby zvířecí, že by se tu nemilovalo, nerodilo, neumíralo, nic? Snad tady dohasínal a obnovoval se život moře, toho tvora, který podle svých zákonů k ní stoupal plný sil a klesal vyčerpaný, neslyšitelným hlasem volal zpět své kraby, kradmo shraboval s břehů své poklady.

Nebyla mu časem o nic blíž, ani když viděla, že je hravé, když si ho nabírala do čepice, ani když z něj měla strach, protože byla bouřka a země nebyla v dohledu. Necítila velkost, ale lhostejnost moře, přírody, její soustředěnost k vlastním, nesrozumitelným úkonům. Cítila, že by z moře mohla mít víc, kdyby byla spokojenější sama se sebou – jestli si uvědomovala něco tady víc než jinde, tedy to, co v ní nebylo dobré.

Moře pro ni pak nadále znamenalo ten kousek pobřeží, který prochodila. Před deseti lety. Neměla možnost přidat k tomu další zkušenost. V mysli se jí vracelo všechno zpátky, jako by poslední slovo nebylo ještě řečeno. Jako kdyby stále ještě mohla v tom, co bylo, hledat smysl a najít ho teprve v budoucnu, později. Teprve až ji něco z vlastního života naučí chápat, rozumět. Věděla, že na to bylo málo těch deset let.

Plnilo ji radostí, že o něčem snad mohla říci, že rozumí. Nerozuměla hudbě, ale rozuměla hlasu potoka, který teče přes kameny. Větvím třešní, vzpírajícím k nebi poslední list. Skále u potoka, holé, ohlazené a sprahlé, porostlé černým drolivým lišejníkem – odlupoval se v suchých šupinách. Tomu, že jen černý strupatý lišejník dovedou společně stvořit věci tak krásné jako samota, slunce, kámen a déšť.

Související