Arne Dahl: Velké vody

Černý Petr, pomyslel si a upřeně pozoroval svůj odraz v zrcadle. Jeho kontury se na prchavý okamžik rozostřily lehounkým zachvěním.

Jen o minutu později nahoře na střeše mu proběhne hlavou: Neměl jsem v tu chvíli zareagovat? Neměl jsem být ostražitější? Nemělo mi dojít, že to lehounké zachvění je předzvěst?

To bych býval zůstal na živu.

Jenže to se stane až později. Teď měl jiné věci na práci. Zaobíral se inherentními předsudky nové řeči. Jeho poslední myšlenka bude: Možná právě to mě zabilo.

Ale do toho okamžiku zbývala pořád ještě téměř celá minuta.

Napadlo ho: černá smrt, černá listina, černá díra a černá ovce. Napadlo ho: černá ruka, práce načerno, černá skříňka.

Černý Petr.

Zkoumal kontury svého černého odrazu v zrcadle, až se jeho oči setkaly s pohledem vlastního bělma. Jen o padesát vteřin později si pomyslí: Možná jsem se v tu chvíli skutečně stal černým Petrem, v té minutě, která rozhodovala mezi životem a smrtí. Možná předsudky vrostlé do jazyka obsahují jakýsi subtilní determinismus.

Jak rychle ubíhají myšlenky, když se brány říše smrti přibližují na dohled.

Ale tohle ho napadne až o pětačtyřicet sekund později.

Teď si trochu protáhne krk. Černý jako uhel, napadá ho. Černý jako bota, černý jako saze, černý jako tér, černý jako noc. Odvrátí se od zrcadla – jediné ozdoby na stěnách tohoto strohého bytu – směrem do kuchyně. Mlhavé sluneční paprsky pozdního léta prosakující špinavými okny nevelkého dva plus jedna jako by rozvířily prach.

Na kraji stolu ve znepokojující blízkosti neustále poletujícího Sembenova lokte stojí starodávný budík. Jeho tikání se ozývá abnormálně hlasitě.

Tik tak.

Tik tak.

Nebo to takhle začal vnímat teprve o čtyřicet vteřin později?

Pravděpodobně.

Všichni sedí kolem stolu, černí Petři, a vyzařuje z nich odpolední únava. Jen Sembeneho jeho typická energičnost neopouští. Mluví hlasitě a naléhavě. Loket se čtyřikrát otře o budík a posouvá ho blíž a blíž hraně stolu. Neznělo to tikání podivně silně? Přestože Sembene skoro křičel, on jeho slova neslyšel. Slyšel jen pomalé, čím dál drahocennější tikání.

Ale možná mu bude připadat drahocenné až o půl minuty později, až bude po všem.
Možná teprve potom uvidí, jak úzkým hrdlem přesýpacích hodin padá k ostatním poslední zrnko písku. Zrníčko chvíli balancovalo na okraji, jako by chtělo zůstat, jako by ještě zbývala naděje, zadní vrátka, nějaká možnost.

Ale pak spadlo.

Bylo jasné odpoledne. V tu dobu ven nemohli. Jejich práce ve dne neexistovala. Práce načerno patří černočerné noci.

Přistoupil o pár kroků blíž ke stolu, a když si ty kroky o dvacet sekund později v duchu přehrával, cítil zřetelně, jak se mu v ten okamžik sevřelo srdce v maličké zrníčko písku, které balancovalo na okraji skleněného hrdla, než spadlo a k nespočetným zástupům mrtvých v dějinách světa se připojila další, nanejvýš bezvýznamná postava. Jako poslední zrníčko v přesýpacích hodinách.

Ano. Člověk si v bezprostřední blízkosti smrti začne počínat poněkud pateticky.

Odtáhl si židli a chystal se sednout ke stolu. Budík tikal. Hlasitě. Spatřil svůj odraz v zrcadle a strnul.

Jeho černé obrysy rozostřilo další lehké zachvění. O patnáct vteřin později si uvědomí, že v tu chvíli pochopil. A to už bylo pozdě.

Poslední zatikání, které starý budík vydal, bylo nepochopitelně silné.

Tik tak.

Výbuch.

Dveře u zrcadla se rozletěly. Vzduchem zavířily třísky. Zrcadlo spadlo na podlahu a roztříštilo se. Dovnitř se nahrnuli policisté v uniformách, klouzali po střepech a úlomcích dřeva.

Ten první vyrazil přímo k němu a s podivnou cílevědomostí ho hnal k ložnici. Trochu obtloustlý, se světlým knírkem a s podivným výrazem v očích. I na ten měl zareagovat, pomyslí si o třináct vteřin později.

Policista s knírkem ho nahnal do ložnice a rovnou k oknu. Bylo otevřené. Jako vždycky.

Úniková cesta.

Tam se zastavili. Policista s knírkem se otočil k otevřeným dveřím do kuchyně a něco křikl na kolegy.

To byla naděje, zadní vrátka, možnost.

A přesto ne. Přesto to byl pravý opak. Ale to pochopí až o deset vteřin později. Ve stejném okamžiku, kdy mu vše bude náhle připadat tak jasné.

Snad zemřel právě v tom okamžiku.

V okamžiku chybného rozhodnutí.

Vrhl se oknem ven a vyřítil se požárním schodištěm na střechu. Slyšel, jak se pár metrů pod ním tělnatý policista s námahou vysoukal oknem ven.

Vylezl na střechu a přeběhl těch pár metrů ke dveřím na půdu.

Únikový východ.

Byl zamčený.

Nikdy nebýval zamčený. Ale tentokrát ano.

Zbývalo mu pět vteřin života a nitky se strašlivou rychlostí seběhly a spojily. Vytáhl z náprsní kapsy disketu a zdvihl ji vysoko nad hlavu k dokonale modré švédské pozdně letní obloze.

Byla to poslední šance na únik, když úniková cesta neexistovala. Ne pro něj. Ale možná pro jiné. Pro velmi mnoho jiných.

Policista s knírkem vylezl po schodech. Namířil pistoli.

Podíval se policistovi do očí a uviděl v nich tu banální pravdu. 

Stál s disketou nad hlavou a cítil, že to odhadl správně. Návnada zafungovala. Hlasitě se zasmál a hodil ji policistovi.

Ten ji chytil, omluvně se usmál a vystřelil.

Jediný výstřel.

Jeho srdce mělo být tou dobou příliš maličké, aby ho bylo možné zasáhnout. Jako pouhé zrnko písku.

Když padal, pomyslel si, že to byla možná jeho fixace na inherentní předsudky nového jazyka, která ho stála život.

Na plechovou střechu dopadla jeho tvář. Černá tvář černého Petra.