Ne zcela vyprodané hlediště newyorské Metropolitní opery mohlo v sobotu signalizovat, že spojení hudby Petra Iljiče Čajkovského a Bély Bartóka aktovkami Jolanta a Modrovousův hrad není šťastný dramaturgický tah. Spíš se ale publikum spletlo. V "přenosové éře" totiž šlo o přelomovou událost.

Nikoli kvůli sopranistce Anně Netrebkové. I když právě ona je od přenosů do kin neodmyslitelná už od toho prvního v roce 2007 a pro titulní roli slepé královské dcery Jolanty si neomylně našla snivý, okouzleně dívčí výraz, úchvatný pěvecky i herecky. Rozhodující nebyl ani svrchovaný dirigent Valerij Gergijev, jehož světová pověst ještě převyšuje Netrebkovou.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.