Charles Lewinsky: Gerron

Byl na mě milý, a toho se bojím. Nerozkřikl se na mě, což by bylo normální, nýbrž byl zdvořilý. Tón řeči, jako by mi vykal.

Nevykal mi, to by ho ani nenapadlo, ale znal mé jméno. „Ty, Gerrone,“ řekl mi, a ne: „Ty, Žide.“

Je nebezpečné, když člověk jako Rahm zná tvoje jméno.

„Ty, Gerrone,“ řekl, „mám pro tebe úkol. Natočíš pro mě film.“

Film.

Nejdřív jsem si pomyslel, že chce něco pro sebe, film o něm samém. Milující otec Karl Rahm se svými třemi dětičkami. Pan obersturmführer převlečený za člověka. Něco na ten způsob. Co by mohl poslat své rodině v Klosterneuburgu.

Ano, víme, kolik má dětí. Víme, odkud pochází. Víme o něm všechno. Jako vědí ubozí hříšníci všechno o Bohu. Nebo o ďáblu.

Ufa, to mi vyprávěl Otto, každý rok natočí film ke slávě Josepha Goebbelse. Vždycky na jeho narozeniny. Pošlou mu jednu z hvězd, například Rühmanna, který podnikne něco roztomilého s Goebbelsovými dětmi, a tím se dobře zapíšou u pana ministra propagandy.

Představoval jsem si, že něco podobného teď chce i Rahm. To by nebyl problém. Zejména ne v mé situaci.

Ale Rahm myslí na něco většího. Pan obersturmführer má jiné plány.

„Dobře poslouchej, Gerrone,“ začal. „Kdysi jsem viděl jeden tvůj film. Už nevím, jak se jmenoval, ale líbil se mi. Něco umíš. To je to pěkné na Terezíně: Je tu spousta lidí, kteří něco umějí. Vždyť vy hrajete i divadlo a tak. A já teď zkrátka chci film.“

Pak mi vyprávěl, jaký film to má být.

Jsem zděšený. Muselo to na mně být vidět, ale on na to nereagoval. Protože s mým zděšením počítal. Nebo mu to bylo jedno. Ve tvářích, jako je jeho, neumím číst.

„Už dřív jsme v tomto směru něco zkusili,“ vykládal, „ale nepovedlo se to. Byl jsem velmi nespokojený. Lidi, co to zvorali, už tu nejsou.“

Do Osvětimi vždycky jede další vlak.

„Teď jsi na řadě ty,“ vysvětlil mi Rahm. Ještě pořád přívětivě. Jeho hlas je ještě pořád přívětivý. „Když my dva budeme mít štěstí, tak z toho tentokrát vzejde něco pořádného. Je to tak, Gerrone?“

„Musím si to rozmyslet,“ řekl jsem. Rahmovi! Eppstein, který tu byl z židovské rady starších také pozvaný, spolkl vylekané zasténání. Žid nemá co odmlouvat. Zejména tehdy ne, když si něco přeje velitel tábora. Esesák, který mě sem přivedl, se už napřahoval k ráně. Jeho ruku jsem neviděl, jen ucítil ten pohyb. Stojí-li člověk v pozoru, neotáčí se. Ne v úřadovně velitele tábora. Rána už byla na cestě, ale Rahm mávl zamítavě rukou.

„Je to umělec,“ vysvětlil. Ještě pořád se tvářil jako přívětivý strýček. „Potřebuje inspiraci. To je v pořádku, Gerrone,“ obrátil se ke mně. „Dávám ti tři dny. K přemýšlení. Aby ten film měl úspěch. A ne abych musel ještě jednou být s někým nespokojený. Tři dny, Gerrone.“

Rány jsem pak přece jen dostal. Přede dveřmi Rahmovy úřadovny. Esesák mě udeřil do tváře, jak to většinou dělají. Ale ne plnou silou. Ještě mě potřebují.