Pátek 29. července 2005
Neurologie, resuscitační oddělení, Pitié-Salpêtrière, pokoj číslo 7

Jsem člověk bez věku a vrah. Jasně, vím, že se ušklíbáš, připadá ti, že přeháním: ,Zas jeden, co si vymýšlí báchorky.‘ I ty chceš nade mnou mávnout rukou. Ale to se pleteš, mluvím vážně. Zcela exaktně. Nebásním. Věk nemám od doby, co ležím na nemocniční posteli. Ležím jako mumie, nedokážu se pohnout. Třeba ty, podívej se na sebe do zrcadla. Vidíš nosoretní rýhu, pár vrásek na čele, vějířky kolem očí, když je přimhouříš.

To všechno jsou známky věku. Ty moje zmizely. Obličej se ani nepohne. I oči jsou strnulé, skryté za zavřenými víčky. Tvář mám hladkou jako hladina jezera v měsíčním svitu. Mrtvou. No tak, usměj se na své vrásky, nauč se je mít rád, vyprávějí o tvém životě; vypovídají o čase, o proudící energii. Já ale mám kůži tenkou a průsvitnou, chybí jí vzduch a slunce. Dokonce mám i puberťácké pupínky. Kromě toho nic, placka, odumřelé svaly. Peklo s otevřeným nebem. Ono totiž, věř mi, to pod ním tepe. Je připravené ke všemu, jen ožít. Teď už se tolik nesměješ, začínáš mi věřit. Stal se ze mě člověk bez věku a vrah.

KNIHA

Boris Razon

Palladium

2015, Odeon, přeložila Alexandra Pflimpflová, 296 stran, 269 korun

Nejsem výplodem nějaké fantazie. Nemám fantazii. Ani vlastní dech už nemám. No jen si představ... dýchá za mě přístroj. Vžene do mě vzduch, vypustí ho ven, vžene do mě vzduch, vypustí ho ven. Nenávidím tu mašinu, ale každou vteřinu se modlím, aby se nezastavila. Chci ještě trochu žít. Fantazií jsem si užil dost. To ano, víc než kdo jiný. Ale teď bych se rád z nich vymanil. Chtějí mě soudit za vraždy, které jsem spáchal. Chtěli by tu záhadu objasnit, zjistit, jak jsem to provedl. Kdybych jim to pověděl, nevěřili by. Brali by to za bláboly opilce nebo blázna. Nejsem ani jedno, ani druhé.

Vyslali sem nějakého mladíka. Každé ráno přijde do mého pokoje a celý den mě jenom sleduje. Čeká, až se proberu z letargie. Vrazí hřmotně do místnosti – mám podezření, že spal na chodbě. Beze slova přistoupí k posteli, sotva dýchá, zkoumá nábožné ticho. Obejde lůžko, projde kolem okna, vykoukne ven a pak se posadí vedle, na židli u postele. Jen tak. Potom mě pozoruje, marně číhá na to, až se i jen nepatrně pohnu. Zajímalo by mě, jestli pozná dřív než já, že jsem se vrátil.

Přemýšlím. Jak tu jeho ostražitost přelstít? Když mě navštíví mí blízcí, vytratí se. Ale sotva naši za sebou zavřou dveře, je tam zase. Sedí si v klidu, v pohodlí. Nemůžu říct, že ho nenávidím. Rád bych věděl, kdo to je, co mi chce, jak dokáže celou tu dobu sedět bez hnutí a být potichu. Já mám výmluvu: já se pohnout nemůžu, jsem na áru, jsem polomrtvý. Ale co on, kde ho naučili takové bezcitnosti? Vypadá jako stín, jako duch. To není žádný dobrácký polda, co si listuje v novinách a poočku sleduje podezřelého. Tenhle civí jenom na mě. Studuje mě.

Jak to vím? Mám sice zalepené oči, aby se chránily, ale cítím na tváři jeho pohled. Jako cítí žena, aniž se otočí, pohled na svých křivkách. Nejspíš patří k nějaké zpravodajské službě. Je až moc prkenný, než aby tomu bylo jinak. Dokonce i sestřičky se ho bojí. Čeká v tichosti, černé oči mi upřeně zírají na ústa. Dožaduje se vysvětlení.

Kdybych alespoň věděl, co si myslí, tím by se to zjednodušilo. Jenomže k pochopení je třeba vrátit se na začátek, k tomu, co se stalo, k tomu, co mě přivedlo sem, do tohohle pokoje v pařížské nemocnici. Ten film jsem si v duchu promítl snad tisíckrát, probral dny jeden po druhém, snažil se vybavit si každou stopu, kterou bych snad mohl zanechat. Probral jsem každou vteřinu posledních dvou měsíců. Devětadvacet dnů jsem putoval peklem. A naneštěstí pro mě všechno to tady je pravda.