To byly jen tři z reakcí biskupů, kteří i přes celkovou nezbožnost Norů mají jeden z nejvlivnějších hlasů v určitých společenských otázkách. K nim patří zejména otázky související s azylovou a přistěhovaleckou politikou Norska.

I další nátlakové skupiny, jako např. skupiny občanů v okresech, kde rodiny žijí, mnohdy se starost(k)ou v čele, organizace Antirasistisk senter (Protirasistické centrum) a další jsou pobouřené verdikty a dožadují se politických změn.

Skupiny a organizace, které se do tlačenice hrnou, však nereprezentují obecné mínění občanů, neboť ti jsou kvůli tabuizování této problematiky šikováni až k zneviditelňování. Spolu se zástupci opozice prohlásili, že „přistěhovalci a jejich děti získávají stále silnější vztah k Norsku“. Nejsou to náhodou takové vlastnosti, které lidé, kteří tam již bydlí nemají mít, jelikož to nepodporuje integraci? To, že menšina svým nátlakem podporuje protiprávní jednání, je zjevně v pořádku. Nazývají to občanskou neposlušností a jejich povinností pro ně jako spolulidi.

Kolem případů se pokaždé – a v Norsku je to časté - rozvíří velká spousta citů a ze strany rodičů, pokud jde o rodiny s dětmi, které mají být či již jsou vyhoštěny, nebo ze strany angažovaných pozorovatelů. Jako roztleskávači se sdělovací prostředky snaží tak, jak jen umí, vyvolávat dojem, že většina lidí v určitém okrese je proti rozhodnutí Odboru azylové a migrační politiky, byť průzkumy veřejného mínění hovoří o něčem poněkud jiném.

Nikdo nemá na azyl nárok, jenže odvolávací prostředky se spolu s vleklostí průtahů stávají donucovacími prostředky, a to možná zejména tehdy, když se v průběhu toho v Norsku narodí děti. Ty pak mohou být cynicky užívány, aby sloužily jako páky na norské úřady a také pro mediální masáž, vydírání a vynucování práva na azyl. Že se jedná o děti, je bojovníky za tyto děti využíváno jako nezvratitelný důkaz, že úřady jednají protiprávně. Myšleno obráceně je cynické to, že rodiči děti nerespektují více, než aby sloužily jako páky.

Norský list Aftenposten vypravuje o tzv. kotevních dětech, tedy nezletilých uchazečích o azyl, které jejich rodiny zasílají do západní země v naději, že rodiče, sourozenci a zbytek rodiny rychleji získají azyl díky pravidlům o slučování rodin. Tato riziková taktika se mnohým vyplácí a situace se v mnoha okresech mnohdy vymyká kontrole. Z odsouhlaseného malého počtu jakoby se s nimi roztrhl pytel a to díky dalším narozeným dětem a slučováním rodin, jak uvádí listu starostka okresu Vinje Tore Damberg.

V médiích se hladce přeskakuje skutečnost, že se ve skutečnosti jedná o rodiče, jež se skrývají za svými dětmi. Zanedbávají je a nechávají je bydlet v internačních střediscích pro uchazeče o azyl jeden rok za druhým, zatímco se snaží protahovat legálně usnesená rozhodnutí o vyhoštění. Bez toho, aby se média nechávala využívat by lidé nevěřili, že je skutečnost opačná. Místo toho se mediální masáží snaží jen obalamutit dojemnými svědectvími dětí natolik, že to dotkne lidí u srdce a nikdo se neodváží jim oponovat.

Pořádáním masového oplakávání na podporu a důkaz nakolik cenná byla pro Norsko, přičemž se mlčelo o tom, že skutečně byla v zemi bez oporu v zákonech a že jí bylo přikázáno zemi ihned opustit. Jakmile jí byl po těchto nátlakových akcích udělen pobyt, média o ní ztichla. Tentýž sbor truchlících vznikne pokaždé, kdy v nějaké obci nějaký uchazeč o azyl obdrží rozhodnutí Úřadu pro migrační politiku o zamítnutí žádosti. Náhoda nebo ne? Je dost těch, jimž nejde o dodržování zákonů a jen idealismu.

Ve skutečnosti se jedná o lidi, jež nemají právní nárok na to, aby v zemi zůstali a každý z těchto neoprávněných přistěhovalců nesplňujících požadavky odebírá možnost tomu, kdo jim naopak vyhovuje, aby mu byl udělen pobyt. Přitom masmédia to představují, jako kdyby byly trestány děti, jako kdyby byli odpovědné za rozhodnutí jejich rodičů.

Poté, co je odmítnuta žádost o azyl se mnozí schovávají, načež se jim narodí děti, jež se mohou stát vstupenkou či zmírňující okolností v rozhodování úřadu o tom, jestli smí zůstat. Někdy úřady ustoupí tlaku z medicínských či sociálních důvodů.

Na Odbor azylové a migrační politiky nemá svůj názor málokterý Nor, je totiž jednou z nejnenáviděnějších institucí v zemi. A to hlavně kvůli různým skandálům jako např. udělení pobytů „omylem“ několika Iráčanům, Pákistáncům a lidem dalších národností, ale též kvůli neskutečným průtahům vyřizování záležitostí a nedostatečné komunikaci a sporému poskytování informací. O tom by mohlo vyprávět mnoho Norů majících zkušenost se snahou získat pro partnerku, méně často partnera, zákonný pobyt v zemi. Narážejí na pravidla třeba ohledně prostředků nutných k vyživování anebo jim úřad zkrátka nevyhoví, jelikož nevěří, že se jedná o pravou lásku, byť vzniklou přes internetovou seznamku.

Politika, za níž Odbor stojí, značně hýbe žlučí ostatním, mezi nimi zato převážně z jiného důvodu – kvůli tomu, že přispívají k stále dominantnějšímu podílu cizinců v Norsku, navíc osob, kteří pocházejí z kultur velmi vzdálených té naší a z různých důvodů nechtějí či nemohou být úžeji začleňováni do společnosti nebo nejsou přístupné pokusům o tuto integraci. Tyto příběhy se najdou po celé zemi, každý den – byť nejsou vypravovány.

V mnoha ze zemí, odkud žadatelé o azyl přicházejí, se situace již značně zlepšila a má-li fungovat azylový systém, musí se podle umírněných kritiků stávajícího systému ti dotyční vrátit, aby mohli být eventuelně přijímáni další. Postoj mnoha Norů je totiž takový, že by se tito lidé měli vrátit poté, co se situace v jejich zemích zlepší a v zemi už nevládne diktatura a/nebo už se neválčí, jako kdysi v bývalé Jugoslávii, Srí Lance, Chile, v řadě afrických zemí ad. Tam by mohli lépe využívat své schopnosti a přednosti, které do větší míry náleží a jsou uplatnitelné i na jejich domácí hroudě.

Nabídky návratu s finanční podporou a bezplatným stěhováním a jinou praktickou pomocí nepomohly k hromadnému odchodu. Mnozí toho naspořili za svého pobytu v Norsku dost a vrátili by se jako zámožnější než ti, kteří přetrpěli příkoří a překážky a přežili ve vlastní zemi. Největší problém pro mnohé je to, že v případě návratu na ně bude nahlíženo jako na zběhy.

Vláda je bezmocná. Podle ohlasů občanů prostřednictvím masmédií opět lze vidět, že to není vláda, jež rozhoduje, nýbržžadatelé o azyl a nátlakové skupiny. Má-li být někdo vyhoštěn, tak se radikální síly mobilizují a vláda se začíná otřásat. Případů, které ukázaly, že vláda neví, co chce a nemá sílu dělat to, co říká, že bude dělat, je dost. V příkrém kontrastu k výzvě 52 % dotázaných, jež jsou podle průzkumu norské veřejnoprávní televize pro zpřísnění azylové politiky.