Alice Munroová: Láska dobré ženy

Už několik desítek let je v městečku Walley muzeum, kde si může návštěvník prohlédnout nejrůznější pozoruhodnosti – fotografie, máselnice, koňské postroje, staré zubařské křeslo, nepraktický strojek na loupání jablek nebo třeba krásné skleněné a porcelánové izolátory, jaké dřív bývaly na telegrafních sloupech.

Je tam také červená krabice s natištěným nápisem D. M. WILLENS, OČNÍ SPECIALISTA, a u ní popisek: „Tato krabice s optometrickými nástroji, ačkoli není příliš stará, je zajímavou místní kuriozitou, protože patřila panu D. M. Willensovi, který se roku 1951 utopil v řece Peregrine. Krabice se i po této nešťastné události zachovala a byla anonymním nálezcem věnována do muzejních sbírek.“

Oftalmoskop ze všeho nejvíc připomíná sněhuláka. Tedy svou horní částí – tou, která je připevněna k duté rukojeti. Velké kolečko s menším kolečkem nahoře. Větší kolečko má uprostřed otvor, kterým se optik dívá, když během vyšetření vyměňuje čočky. Rukojeť je těžká, protože v ní jsou stále baterie. Kdybyste je vyndali a zasunuli místo nich na obou koncích zploštělou tyčku, která tvoří součást příslušenství, mohli byste k přístroji připojit elektrický kabel. Podle všeho však bylo nutné, aby byl přístroj použitelný i v místech, kde není elektřina.

Retinoskop vypadá složitěji. Pod prohnutou čelní sponou je cosi, co připomíná hlavu elfa, s kulatým plochým obličejem a špičatou kovovou čepičkou, která svírá úhel pětačtyřiceti stupňů s tenkým sloupkem, na jehož konci má svítit světélko. Elfí obličej je ze skla a vypadá jako jakési tmavé zrcadlo.

Všechny součásti jsou černé, ale je to jenom barva. Na některých místech, kde se jich optik dotýkal nejčastěji, je barva setřená a prosvítá pod ní stříbřitě lesklý kov.

I. JUTSKO

Říká se tomu tady Jutsko. Kdysi tu stával mlýn a poblíž vesnice, koncem minulého století však už zde nebylo nic a místo vlastně nikdy nevynikalo ničím pozoruhodným. Většina lidí se domnívá, že bylo pojmenováno na počest slavné námořní bitvy z první světové války, ve skutečnosti však byly osada i mlýn v rozvalinách už léta předtím, než k bitvě došlo.

Tři chlapci, kteří sem jednoho nedělního dopoledne počátkem jara roku 1951 přišli, žili jako většina místních dětí v přesvědčení, že jméno nějak souvisí se starými prkny trčícími z říčního břehu a s dalšími tlustými kůly, jež stály ve vodě opodál a připomínaly cosi jako nepravidelnou vojenskou palisádu. (Ve skutečnosti se jednalo o zbytky hráze postavené v době, než lidé začali používat beton.) Jedinými dalšími pozůstatky minulosti byla hromada základových kamenů a u ní keř šeříku a několik velkých starých jabloní zdeformovaných rakovinou a pak mělký náhon, který každé léto zarůstal houštinou kopřiv.

Z hlavní silnice z městečka sem vedla odbočka, přesněji řečeno vedlejší cesta, která ani nebyla štěrkovaná a na mapách byla vyznačena jen tečkovaně jako polní cesta. Dost často po ní jezdili lidé v létě, když si chtěli zaplavat v řece, nebo se sem v noci uchylovaly milenecké páry hledající klidné místečko k zaparkování. Kousek od břehu bylo prostranství, kde se dalo s autem otočit, ale ve vlhkém období bylo okolí tak hustě zarostlé kopřivami, bolševníkem a bolehlavem, že auta někdy musela celou cestu zpátky na hlavní silnici couvat.

Stopy pneumatik vedoucí až k vodě byly toho jarního dopoledne vcelku zřetelné, ale chlapci, kteří mysleli jen na koupání, si jich nevšimli. Přinejmenším o tom jako o koupání budou mluvit – až se vrátí do městečka, budou se přede všemi vytahovat, že si byli zaplavat v Jutsku, ještě než roztál poslední sníh.

Tady výš proti proudu byla voda studenější než na širším toku blíž k městu. Na stromech podél břehů ještě nevyrašil ani lísteček – jediná zeleň v dohledu byly trsy divokého česneku a blatouchy svěží jako špenát lemující potůčky, které si razily cestu k řece. A na protějším břehu, pod skupinkou cedrů, opravdu zahlédli to, co hledali – protáhlou úzkou neústupnou závěj, šedou jako kamení.

Opravdu ještě neroztál.

Naskákali do vody a ledový chlad jimi projel jako nůž. Jako ledové dýky proklál víčka jejich pevně zavřených očí a zaryl se jim zevnitř do lebeční dutiny. Udělali pár rychlých temp a honem z vody vylezli; výskali a drkotali zuby, spěšně soukali ztuhlé údy do oblečení a vnímali bolest, jak se jim po těle opět rozlévala krev, a taky úlevu, že to opravdu dokázali.

Otisky kol, kterých si předtím nevšimli, vedly přímo loukou, kde teď nic nerostlo a kde byla jen vrstva slehlé, jako sláma vybledlé loňské trávy. Mířily rovnou do řeky, bez jediné známky, že by vozidlo chtělo zabočit. Chlapci po nich šlapali. Tou dobou ale byli u řeky už tak blízko, že je zaujalo něco mnohem podivnějšího než stopy pneumatik.

Na hladině totiž spatřili zvláštní, namodralý odlesk, který nebyl jen odrazem oblohy. Byl to automobil spočívající na svažujícím se dně; přední kola a kapotu měl zabořené do bahna a zadním nárazníkem se téměř dotýkal hladiny. Světle modrá barva tehdy nebyla u aut příliš obvyklá a stejně tak byl neobvyklý jeho oblý tvar. Okamžitě vůz poznali. Malé anglické autíčko, austin, nepochybně jediné svého druhu v celé zemi. Jeho majitelem byl pan Willens, místní optik. Když v něm jel, vypadal se svou malou, podsaditou postavou se širokými rameny a velkou hlavou jako nějaká figurka z komiksu. Byl v tom autíčku nacpaný jako v těsném obleku.

Vůz měl střešní okno, které pan Willens v teplém počasí otevíral. Bylo otevřené i teď. Přesto chlapci moc dobře neviděli, co je uvnitř. Díky světlé barvě se tvar auta ve vodě rýsoval docela jasně, ale voda nebyla příliš čirá, takže se tmavší místa nejevila zřetelně. Chlapci si na břehu sedli na bobek a pak si dokonce lehli na břicho a natáhli hlavu jako želvy, jak se snažili něco rozeznat. Otvorem ve střeše vozu vyčuhovalo cosi tmavého a chlupatého, jako ocas velkého zvířete, a líně se to pohybovalo v proudící vodě. Brzy pochopili, že je to paže v rukávu tmavého kabátu z nějaké silné, huňaté látky. Zdálo se, že tělo uvnitř vozidla – muselo to být tělo pana Willense – zaujímá podivnou polohu.

Síla vodního toku – v tomto ročním období byl i tady poměrně silný proud – je musela nějak nadzvednout ze sedadla a vynést nahoru, takže se ramenem dotýkal střechy auta a jedna paže se uvolnila a vyklouzla ven. Hlavu měl patrně zaklíněnou u dvířek na straně řidiče. Jedno přední kolo bylo zabořené do bahna o něco víc než druhé, takže se auto naklánělo nejen dopředu, ale i na bok. Soudě podle polohy těla však muselo být postranní okénko otevřené a hlava vyčnívat ven.

To ale neviděli. Mohli si jen představit obličej pana Willense, jak jej znávali – velkou čtverhrannou tvář, která se často podivně teatrálně mračila, i když z ní nikdy nešel skutečný strach. Krátké vlnité vlasy, na temeni měděně narezlé, nosíval sčesané do čela. Obočí měl tmavší než vlasy, husté a huňaté, jako by měl nad očima přilepené dvě housenky. Chlapcům připadal jeho obličej groteskní, stejně jako obličeje mnoha dospělých, a toho, že jej uvidí utopený, se nebáli. Prozatím ale viděli jen paži a bledou dlaň. Rozeznali ji docela zřetelně, jakmile si zvykli dívat se skrze vodu. Povlávala tam neklidně a zmateně jako peříčko, přestože vypadala těžká jako kus těsta. A stejně tak obyčejná, jakmile si člověk zvykl, na co se vlastně dívá. Nehty připomínaly malé úhledné obličejíčky tvářící se docela normálně a přívětivě, jako by celkem rozumně nechtěly mít se svou momentální situací nic společného.

„Ty bláho,“ vydechli chlapci. A pak hlasitěji a se znatelnou úctou, téměř vděčností. „Ty bláho.“

Letos byli takhle venku poprvé. Přišli k řece od mostu – od mostu s jedním jízdním pruhem a dvěma oblouky, kterému se mezi místními přezdívalo Pekelná brána nebo Smrťák, ačkoli nebezpečí číhalo spíš v ostré zatáčce hned za jeho jižním koncem než na mostě samém.

Vedl po něm docela normální chodník pro pěší, ale po tom chlapci nešli. Nechodili po něm nikdy. Možná kdysi dávno, když byli ještě tak malí, že je dospělí vodili za ručičku. Ty časy ale byly dávno pryč; odmítali se k nim znát, i kdyby jim někdo předložil jako důkaz dobové fotografie nebo je nutil poslouchat rodinné historky.

Šli po železné traverze na opačné straně mostu, než byl chodník. Traverza byla přibližně osm palců široká a vedla asi stopu nad úrovní vozovky. Řeka pod nimi unášela zimní náklad tajícího sněhu a ledu do Huronského jezera. Teprve nedávno se tok vrátil do svého koryta po každoroční povodni, která pravidelně proměňovala louku v jezero, brala s sebou mladé stromky a unášela loďky a chaty, které jí stály v cestě. Na hladině se odráželo bledé slunce a voda plná bahna z okolních polí připomínala vařící se karamelový pudink. Kdyby však do ní někdo spadl, zmrzl by na kost a proud by ho vyvrhl do jezera, pokud by mu předtím nerozbil hlavu o betonové pilíře.

Troubila na ně kolemjedoucí auta – varovně nebo pohoršeně –, ale toho si nevšímali. Kráčeli dál husím pochodem, soustředění jen na sebe jako náměsíčníci. Na severním konci mostu odbočili na louku a pátrali po vyšlapaných cestičkách z loňska. Voda opadla teprve nedávno, takže chůze po nich nebyla nijak snadná. Klopýtali mezi polehlými křovinami, přeskakovali z jednoho drnu zabahněné trávy na druhý. Občas šlápli vedle do bláta nebo louže stojaté vody, a když už měli nohy docela mokré, přestali se o to, kam doskočí, starat úplně. Čvachtali blátem a podmáčenými dolíky a voda jim šplíchala až do holínek. Teplý vítr rozháněl cáry mraků připomínající přadena vypárané vlny, rackové a vrány skřehotali a střemhlav se snášeli k řece. Vysoko nad nimi kroužila hejna krkavců; vrátili se i drozdi a před očima se jim v párech míhali vlhovci s jasně červenými křidélky, jako by si je namočili v barvě.

„Měl sem si vzít dvaadvacítku.“

„Měl sem si vzít dvanáctku.“

Byli už příliš velcí na to, aby s klackem u líce napodobovali zvuky výstřelů. Mluvili o puškách, jako by bylo samozřejmé, že kluci jako oni mohou mít zbraň.

Vystoupali po severním břehu, kde byl jen holý písek. Říkalo se, že sem chodí klást vejce želvy. Teď na to bylo ještě brzy, a navíc vyprávění o želvích vejcích pocházelo z dob dávno minulých – žádný z chlapců je tady nikdy neviděl. Přesto zkusmo rozkopávali písek, co kdyby. Pak se rozhlédli a hledali místo, kde loni jeden z nich ještě s dalším kamarádem našel pánevní kost krávy, kterou přinesla velká voda odněkud z jatek. Řeka spolehlivě každé jaro odnášela a jinde zanechávala množství nečekaných bizarních i důvěrně známých předmětů. Klubka drátu, celé neporušené schodiště, zohýbanou lopatu, nakřáplý hrnec. Pánevní kost se tehdy zachytila na větvi škumpy – což bylo docela případné, protože husté rovné větve s narezlými špičkami připomínaly kravské nebo jelení rohy.

Chvíli se tam potulovali – Cece jim ukázal zmíněnou větev –, ale nenašli nic.