1900

Já, kterýžto jsem se vyměnil za mne, byl jsem u toho rok co rok. Ne vždycky v přední linii, když byla zrovna válka, to se jeden rád uklidil někam za frontu. Ovšem ze začátku, když se táhlo na Číňany a náš prapor se přesunul do Bremerhavenu, byl jsem úplně vepředu v prostředním útvaru. Dobrovolníci byli skoro všichni, ale ze Straubingu jsem se přihlásil jedině já, i když jsem se s Rézou, se svou Terezou, zasnoubil teprve nedávno.

Naloďovali jsme se a měli jsme zaoceánskou budovu Severoněmeckého lloydu za zády a slunce v obličeji. Před námi se na vysokém podstavci tyčil císař a mluvil hodně řízně kamsi za nás. Před sluncem skýtaly ochranu nové klobouky s širokou krempou, říkalo se jim jihozápaďáci. Našinec vypadal pěkně. Císař ale měl speciální přilbu, na modrém podkladě se třpytil orel. Mluvil o velikých úkolech, o krutém nepříteli. Jeho projev byl strhující. Říkal: "Až dorazíte, pamatujte si: bez pardónu, zajatci se neberou..."

Pak vyprávěl o králi Attilovi a o jeho hunských hordách. Hunům vzdával chválu, i když prý si počínali dost příšerně. Proto socani pak tiskli drzé hunské dopisy a o císařově hunském projevu se vyjadřovali hnusně rouhavě. Nakonec nám dal císař s sebou do Číny rozkaz: "Proklestěte jednou provždy cestu kultuře!" Provolali jsme mu třikrát Hurá.

KNIHA

Günter Grass

Mé století

2007, Atlantis, přeložil Hanuš Karlach, 296 stran, 246 korun

Günter Grass: Mein Jahrhundert © Steidl Verlag, Göttingen 1999

Já jsem z Dolních Bavor, a tak ta dlouhá cesta po moři byla pro mě svinská. Když jsme konečně dorazili do Tientsinu, už tam všichni byli, Britové, Američani, Rusové, dokonce opravdoví Japonci a oddílečky z malých zemí. Britové byli de facto Indové. Nás bylo ze začátku málo, ale naštěstí jsme měli k dispozici nová pěticentimetrová rychlopalná děla od Kruppa. A Američani zkoušeli své Maximovy kulomety, věcičku fakticky ďábelskou. A tak se Peking dobyl rychle.

Když naše setnina vtáhla do města, jako kdyby už bylo po všem. Přesto pár boxerů ne a ne dát pokoj. Říkalo se jim tak, protože se ten jejich spolek jmenoval "Tatauhuei", tedy po našem "Bojovníci pěstí". Proto nejdřív Angličané, a pak už kdekdo mluvil o boxerském povstání. Boxeři nenáviděli cizince, protože ti Číňanům prodávali lecjaké věci, Britové s oblibou opium. A tak to bylo, jak císař poručil, zajatci se nebrali.

Kvůli pořádku boxery nahnali na náměstí u Tienanmenské brány, přímo před zeď, co odděluje mandžuské město od obyčejného Pekingu. Svázali je copy k sobě, vypadalo to legračně. Pak je po skupinkách stříleli nebo jim jednotlivě usekávali hlavy. Ale o téhle hrůze jsem snoubence nenapsal ani slovíčko, psal jsem jí jen o stoletých vejcích a o knedlících v páře na čínský způsob. Britové a my Němci jsme to nejradši brali zkrátka puškami, Japonci naproti tomu se řídili svou starou poctivou tradicí a stínali. Ale boxeři se radši dávali střílet, protože se báli, že až přijdou do pekla, budou muset chodit s hlavou pod paží. Jinak neměli vůbec strach.

Viděl jsem jednoho, co než ho zastřelili, s chutí spořádal ještě rýžový koláč máčený v sirupu. Na náměstí Tien an men vál vítr, foukal z pouště a vířil a vířil žlutá oblaka prachu. Všechno bylo žluté, i my. O tom jsem snoubence napsal, a dal jí do dopisu trochu pouštního písku. Protože japonští popravčí boxerům, což byli docela mladí kluci tak jako my, uřezávali copy, aby seknutí bylo čisté, často se na náměstí válely v prachu hromady odříznutých čínských copů.

Jeden jsem si vzal a poslal ho jako upomínku domů. Tam jsem si ho pak ke všeobecnému veselí brával na maškarní, dokud tu kořist snoubenka nespálila. "Něco takového láká do baráku strašidla," řekla Rézi dva dny před svatbou. Ale to už je jiná historie.

1999

Donutit mě, to mě nedonutil, zato přemluvil, spratek jeden. To on uměl vždycky, až jsem nakonec řekla ano. A teď ještě údajně žiju, je mi přes sto a jsem zdravá jak řípa, protože on to tak chce. Na tohle on byl od začátku kanón, už jako šprček na tři prsty. Lhát uměl, jako když tiskne, a slibovat hory doly: "Až budu velký a bohatý, pojedeme, mami, kam budeš chtíti, až do Neapole třeba." Ale pak přišla válka a potom nás odsunuli; nejdřív do sovětského pásma, pak jsme utíkali na západ, tam nás rýnští sedláci ubytovali ve velké kuchyni, byla v ní zima jak v morně, a věčně na nás doráželi: "Jděte, odkud jste přišli!" A to byli prosím katolíci jako já.

Ale už ve dvaapadesátém, když můj muž a já jsme dávno měli svůj byt, bylo jasné, že mám rakovinu. Vydržela jsem ještě dva roky, to syn v Düsseldorfu študoval to svoje umění, co z něho není ani na chleba, a pánbu ví, z čeho žil, dokud dcera neskončila s tím svým učením do kanceláře, ale jinak pustila k vodě všechny svoje přání a sny, chudák Marjell. Nedotáhla jsem to ani do celých osmapadesáti. A teď se mají slavit mé sto a tolikáté a tolikáté narozeniny, protože on by rád stůj co stůj dohnal všechno, co chudákovi mámě uteklo.

Ono se mi docela i líbí, co si tajně vymyslel. On byl vždycky samé ohledy, když si vymýšlel modré z nebe, jak říkal můj muž. Ale ten domov důchodců s výhledem na jezero, co se jmenuje "Augustinum" a co v něm teď, protože on to chce, mám veškerou péči, je - to člověk nemá co mektat - dokonce z těch lepších. Mám tu půldruhého pokoje, k tomu koupelnu, kuchyňský kout a balkón. Dal mi sem barevný televizor a přístroj na ty nové stříbrné desky, s operními áriemi a s operetami, s těmi, co jsem si vždycky ráda poslechla, ještě nedávno árii z Careviče, "Stojí voják na břehu Volhy..."

A dělá se mnou i vyjížďky, velké i malé, nedávno jsme byli v Kodani, a příští rok, jestli budu zdravá, pojedem konečně na jih do té Neapole...

No a teď mám vyprávět, jako to bylo dřív a ještě dřív. No vždyť říkám, byla válka, pořád válka, do toho přestávky. Můj táta pracoval ve fabrice na pušky jako zámečník, ten hned na začátku padl u Tannenbergu. A pak dva bráchové ve Francii. Jeden maloval, od druhého byly dokonce v novinách básničky. Určitě to syn všechno podědil po obou, protože můj třetí bratr byl jen číšník, protloukal se dost dlouho, ale pak ho to přece jen někde dohonilo. Musel se nakazit. Prý jednou z těch pohlavních nemocí, radši bych ani neříkala kterou.

A máma umřela hned po klukách, jen z toho smutku, ještě než byl mír, a já pak se svou malou sestrou Betty, pěkným rozmazlencem, zůstala na světě sama. Bylo jen dobře, že jsem se v "Kaiser s Kaffee" vyučila prodavačkou a trochu vést účty. A tak jsme si, když jsem se vdala za Willyho a hned po inflaci, jen co jsme v Danzigu dostali zlatky, mohli otevřít obchod, koloniál. Ze začátku šel dost dobře. A v sedmadvacátém, to už mi bylo přes třicet, se narodil kluk a tři roky nato malá Marjell... Krom obchodu jsme měli jen dva pokoje, a tak malý měl na své knížky a na pikslu s barvami a na plastelínu jen kout pod okenním parapetem. Ale jemu to stačilo. Tam si všechno vymýšlel.

A teď mě nutí, abych zas obživla, rozmazluje mě - "Maminko sem, maminko tam" - a chodí do domova s vnoučaty, ty prý mají být určitě moje pravnoučata. Jsou docela roztomilí, ale taky někdy trochu přidrzlí, a tak jsem ráda a oddechnu si, když ti haranti, taky dvojčata - pěkní kluci, ale nadělají randálu - když dole v parkové aleji sviští sem a tam na těch svých udělátkách, vypadá to jak brusle bez ledu a psáno je to podobně jako skat, ale kluci tomu nadávají skejtry. Koukám na to z balkónu, jak jeden chce věčně být rychlejší než druhý... Skat!

Hrála jsem ho ráda celý život. Většinou s mužem a s Franzem, s kašubským bratrancem, co byl u Polské pošty a co ho taky, když zas byla válka, hned na začátku zastřelili. Byla to bída. A nejen pro mne. Ale to už tak doba s sebou nesla. I to, že Willy šel do partaje a já byla u "Ženstva", protože tam si mohl člověk zacvičit tělocvik, a i kluk byl u Mláďat a měl fešnou uniformu... Pak byl u skatu švára většinou třetí do počtu...

Ale býval vždycky děsně rozčilený, pan truhlář. Hodněkrát zapomněl brát skat a já v tu ráno vynesla kontra. Hraju pořád ještě ráda, dokonce teď, když musím být zas naživu, a to se synem, když přiveze na návštěvu dceru Helenu, jmenuje se jako já. Ta holka hraje dost fikaně, líp než můj syn, toho jsem sice skat naučila, když mu bylo deset nebo jedenáct, ale štve mě, protože hraje pořád jak začátečník. Hraje své oblíbené srdce z ruky, i když nemá nic než jen desítku... A jak tak hrajem a hrajem a syn se věčně rozčiluje, dole v parku "Augustina" frčí pravnoučata na těch svých skejtrech, až by jeden dostal strach.

Oni jsou ale taky všude vytapecírovaní. Na kolenou, na loktech a i na rukou, dokonce mají opravdické helmy, aby se jim nic nestalo. Samé drahé věci! Když pomyslím na bratry, co padli už v první válce nebo jinak zdechli, ti si ještě malí - to bylo ještě za císařových časů - z languhského akciového pivovaru obstarali vyřazený sud, rozebrali dužiny, namazali je tekutým mýdlem, pak si dužiny přivázali ke šněrovacím botám a vyrazili do jäschkentalského lesa, a tam svištěli na Ebersberg nahoru a z Ebersbergu dolů. Houby to stálo a šlo to taky...

Když jen pomyslím na to, co pro mě, malou obchodnici, znamenalo schrastit opravdové brusle, takové ty s klíčkem na přišroubování, a pro dvě děcka... Samí zákazníci na sekeru a konkurence... A pak přišlo ještě to znehodnocení zlatek... Lidi sice vyzpěvovali "Jaro už se šikuje, z jedné zlatky budou dvě...", jenže taktak jich bylo stejně. My měli v Danzigu zlatky, protože jsme byli svobodný stát, než nás pak, když vypukla další válka, Vůdce se svým župním vedoucím jmenoval se Foster, přivedl "zpátky do Říše".

Od té doby šlo všechno přes pult jenom za říšské marky. Ale bylo za ně všeho čím dál míň. Po zavření jsem musela třídit potravinové lístky a lepit je na staré noviny. Někdy mi pomáhal kluk, než i jeho vrazili do uniformy. A teprve až na nás přitrhnul Rus a Poláci si pak vzali i to poslední a z nás byli vyhnanci a všechna ta bída šla dál, měla jsem ho zase zpátky. Už mu bylo devatenáct a připadal si dospělý. Pak jsem zažila ještě i měnovou reformu. Každý dostal z nových peněz čtyřicet marek. To byl pro nás uprchlíky z Východu hodně drsný začátek... My jináč měli houby... Ještě jsem tak dokázala zachránit jeho fotografické album, a taky album známek... A když jsem pak umřela...

A teď, protože to syn chce, mám s ním zažít i euro, až ho budou vyplácet. Ale předtím chce stůj co stůj slavit mé narozeniny, přesně sté třetí. No pro mě za mě ať je slaví. Tomu spratkovi je teď taky přes sedmdesát a už si udělal jméno. Ale s těmi svými historkami ne a ne přestat. Některé se mi dokonce líbí. Z jiných bych některé kousky rovnou vyškrtala.

Ale rodinné oslavy, takové ty opravdické, co se všichni pohádají a zase usmíří, ty jsem měla vždycky ráda, protože když slavili Kašubové, to se brečelo i řehtalo. Ze začátku dcera, té už taky táhne na sedmdesátku, nechtěla slavit s sebou, protože si myslí, že ten nápad jejího bratra znova mě oživit kvůli těm jeho historkám je pořádně střelený. "Nevrtej mu do toho, holka," povídám jí, "nebo ho napadne ještě něco horšího." Takový on prostě je. Vymejšlí si ty nejnemožnější věci. Věčně musí přehánět.

Člověku se tomu nechce ani věřit, když to tak čte... Ona dcera přece jenom přijede koncem února. A já už se těším na všechny ty pravnuky, až budou frčet po parku na těch svých skejtrech, a já na ně budou koukat z balkónu. A na 2000 se taky těším. Uvidíme, co přijde... Jen aby zas nebyla válka... Nejdřív tam dole a pak všude...