Uvědomil si to v okamžiku, kdy jeho žena, violoncellistka Alisa Weilersteinová, na pódiu hrála s Českou filharmonií. Manžel, venezuelský dirigent Rafael Payare, v tu chvíli postřehl, jak jedinečný má Česká filharmonie zvuk. „Celý koncert jsem si pak říkal: kéž bych s tímto orchestrem jednou mohl pracovat!“ vzpomíná Payare dnes, kdy už ví, že tuto příležitost dostane.

Stane se tak v rámci nového cyklu matinée Objevy, jímž dá Česká filharmonie v příští sezoně příležitost čtyřem slibným mladým dirigentům. Vedení orchestru nezastírá, že v uplynulé dekádě nebylo v tomto ohledu dost aktivní. A že dnes na světě působí mladí dirigenti, například Gustavo Dudamel, které si v době jejich „zrání“ včas zaangažovala další tělesa.

Protože Česká filharmonie tuto chybu opakovat nechce, Mareček s Hančem si nyní vytipovali čtyři slibné talenty, s nimiž chtějí zkusit spolupracovat. Pětatřicetiletý Rafael Payare je prvním z nich. Vzešel z proslulého venezuelského vzdělávacího systému El Sistema, kde byl přímo odchovancem jeho zakladatele Josého Antoniona Abreua. Od té doby už Payare působil jako asistent Claudia Abbada i Daniela Barenboima, dnes je šéfdirigentem Ulster Orchestra v irském Belfastu.

Jako druhý s Českou filharmonií vystoupí taktéž pětatřicetiletý britský rodák Alexander Shelley. Ten nyní sedmým rokem úřaduje jako šéfdirigent Norimberských symfoniků a na podzim se stane hudebním ředitelem Kanadského národního centra umění. Třetí z mladých dirigentů je z Rumunska: čtyřiatřicetiletý Cristian Măcelaru dnes působí u Filadelfského orchestru a pravidelně hostuje s Chicago Symphony Orchestra.

A konečně šestadvacetiletý Lahav Shani patří ke stálým hostům nejznámějšího orchestru své rodné země – Izraelské filharmonie. Kromě ní dirigoval Staatskapelle Berlin, Vídeňské symfoniky či frankfurtský HR-Sinfonieorchester.

Všichni čtyři dirigenti jsou navíc výtečnými hudebníky. Măcelaru se stal nejmladším koncertním mistrem Miami Symphony Orchestra, Payare byl zase několik let prvním hornistou Orchestru Simóna Bolívara. Shani hraje na klavír i kontrabas a Shelley v Düsseldorfu vystudoval hru na violoncello, než založil svůj vlastní komorní orchestr. A právě jeho prostřednictvím se důvěrněji seznámil s českou hudbou, jak říká. „Bohuslav Martinů napsal několik krásných skladeb pro violoncello, které jsme hrávali,“ líčí Shelley. „O to víc se těším, až teď v Praze s Českou filharmonií uvedeme jeho Rapsodii – koncert pro violu a orchestr,“ dodává.

Măcelaru se obdobně nemůže dočkat, až bude dirigovat Chačaturjanův Houslový koncert d-moll. „Sám jsem na housle hrával tolik, že mě dodnes těší dirigovat houslové koncerty,“ vypráví. „Kdykoliv pak přichází řada na sólistu, maličko se mi ze zvyku pořád chvějí prsty. Ale má to samozřejmě i své výhody, když skladby znáte z pohledu sólisty,“ dodává.

Program všech vystoupení z cyklu Objevy dojednávalo vedení České filharmonie přímo s dirigenty. Mělo jen jedinou podmínku: každý musí dirigovat jednu Beethovenovu symfonii, jíž vybere šéfdirigent Jiří Bělohlávek. Payare měl to štěstí, že Bělohlávek mu přiřknul jeho oblíbenou Třetí. „Těžko říci, které z Beethovenových děl je nejlepší, ale Třetí symfonii neboli Eroicu považuji za fenomenální. Žádná mi není bližší,“ říká Payare.

Pro něj je na dráze dirigenta prý nejobtížnější, že musí stále střídat orchestry. „Není snadné pracovat stále s jinými a jinými lidmi,“ zdůrazňuje. S tímtéž problémem se potýká i Măcelaru. „Došel jsem k přesvědčení, že nejlepší je napoprvé dobře poslouchat, čím je orchestr osobitý a jedinečný. Teprve pak začínám hledat balanc mezi tím, co už tělesu opravdu jde, a tím, jak chci skladbu sám interpretovat,“ říká.

Shelley se v podobných případech drží spíš pocitů. „Pro mě je nejdůležitější si nejprve vytvořit pouto k hráčům a přesvědčit orchestr, že mi může důvěřovat. Teprve pak se pouštíme do detailů.“ Payare s budováním vztahu problémy většinou nemívá. „Největší výhodou hudebníků je, že pro ně je hudba vždy na prvním místě. Je to náš společný jazyk. Dokud jím hovoříme, vždy se nějak domluvíme,“ míní.

Přestože ve svém oboru jsou stále mladí, na otázku, čeho by s Českou filharmonií chtěli dokázat, odpovídají všichni dirigenti jako zkušení profesionálové. Măcelaru chce víc sloužit hudbě než sám sobě, Shelleymu jde o to, aby publiku přichystal zážitek. Jen Payare pokrčí rameny. „Nejedu do Prahy proto, abych předstíral, že se tu navěky zapíšu. Ale moci v tak krásném sále vystoupit s tak báječným orchestrem – z toho přece musí být krásná hudba.“