Přicházejí teď častěji, oba dva, a při každé návštěvě jako by měli méně a méně trpělivosti se mnou i se světem. Je v nich něco dychtivého a hrubého, krev jim vře surovostí a já jsem už něco takového zažila a dokážu to vycítit, jako to vycítí lovené zvíře. Na mě teď ale nikdo štvanici nepořádá. Už ne. Pečují o mě, tiše se mě vyptávají, pozorují mě. Myslí si, že nechápu složitost jejich tužeb.

Jenže mně teď neunikne nic; jen spánek. Jen spánek mi uniká. Možná jsem na spánek příliš stará. Anebo už nemám spánkem co získat. Možná nepotřebuji ani snít, ani odpočívat. Možná moje oči vědí, že se brzy zavřou navždy. Když nebude zbytí, zůstanu vzhůru. Projdu tou chodbou, projdu jí se svítáním, až ráno vsune do tohoto pokoje světelné paprsky. Mám svoje důvody, abych se dívala a čekala. Před posledním odpočinkem přichází tohle dlouhé probuzení. A mně stačí vědět, že to skončí.

KNIHA

Colm Tóibín

Mariina závěť

2015, Mladá fronta, přeložil Richard Podaný, 239 korun, 136 stran

Oni si myslí, že nechápu, co že to ve světě pomalu narůstá; myslí si, že nevím, kam směřují jejich otázky, že jsem si nepovšimla krutého stínu podrážděnosti, který přicházívá v jejich tvářích jako skrytý pod kápí, anebo ukrytý v hlasu, když řeknu něco mlhavého nebo pošetilého, něco, co nás nikam nevede. Když jako bych si nepamatovala na něco, co si podle nich pamatovat musím. Jsou příliš uzamčení ve svých objemných a neukojitelných touhách, příliš otupělí pozůstatky hrůzy, kterou jsme tehdy cítili všichni, než aby si všimli, že si pamatuji všechno. Paměť mi plní tělo stejně jako krev a kosti.

Dělá mi dobře, když mě živí a platí mi za šaty a chrání mě. A na oplátku pro ně udělám, co budu moci, ale o nic víc. Stejně jako nejde za druhého dýchat nebo nejde pomáhat srdci druhého, aby tlouklo, či jeho kostem, aby neslábly, či jeho tkáním, aby se nesvraštěly, ani já nemohu říct víc, než říct dokážu. A vím, jak velice je to znepokojuje, a mohla bych se nad tím pousmát, nad tou upřímnou potřebou nejapných historek nebo ostrých, jednoduchých schémat ve vyprávění o tom, co se nám všem stalo, jenže já jsem se už usmívat zapomněla.

Už nemám potřebu se usmívat. Stejně jako jsem už neměla potřebu plakat. Svého času jsem si myslela, že mi vlastně žádné slzy nezbyly, že jsem je vypotřebovala do poslední, ale mám to štěstí, že se mě podobné pošetilé myšlenky nikdy neudrží dlouho a rychle je nahradí to, co je pravdivé. Slzy se vždycky najdou, když je hodně potřebujete. Slzy vytváří tělo. Já už slzy nepotřebuji, a to by měla být úleva, jenže já nevyhledávám ani úlevu, chci jen samotu a trochu chmurného uspokojení, jež přichází s jistotou, že už neřeknu nic, co by nebyla pravda.

Z těch dvou, co za mnou přicházejí, byl jeden s námi až do konce. Tehdy byl občas laskavý, byl ochoten mě objímat a utěšovat, stejně jako teď má sklon se netrpělivě mračit, když moje vyprávění nezapadá do hranic, jež mu sám stanovil. Přesto příznaky té laskavosti vidím stále a někdy se mu do očí vrátí i ten svit, jenže pak si povzdychne a vrátí se k práci, k sepisování dopisů, jednoho po druhém složených ze slov, jež já nedokážu přečíst, dopisů, jež líčí to, co se stalo tam na kopci a v předchozích i následujících dnech. Žádala jsem ho, aby mi to nahlas přečetl, ale to on nechce. Vím, že psal o věcech, které neviděl ani on, ani já. Vím, že také dal tvar tomu, co já jsem prožila a čeho on byl svědkem, a že si dal záležet, aby ta slova měla váhu a aby jim lidé naslouchali.

Pamatuji si toho příliš; jsem jako vzduch o klidném dni, který zůstává nehybný a ničemu nedovolí uniknout. Svět zadržuje dech a já si držím vzpomínky vsobě.

Takže když jsem mu vyprávěla o těch králících, nevykládala jsem o něčem, co jsem už pozapomněla a na co jsem se rozpomněla jen díky jeho naléhání. Podrobnosti toho, co jsem mu řekla, se mnou byly celé roky, stejně jako se mnou zůstávaly ruce nebo paže. Toho dne, dne, o kterém chce vše dopodrobna znát, dne, o kterém chce, abych mu vyprávěla stále znovu a znovu, uprostřed všeho zmateného, uprostřed vší hrůzy a jeku a křiku přišel blízko ke mně muž, který měl v rukou klec s velikým vzteklým uvězněným ptákem, jeden ostrý zobák a rozhořčený upřený pohled; křídla se nemohla zcela roztáhnout a pták jako by byl z věznění zdeptaný a zuřil. Měl by správně létat, lovit, vrhat se bleskově na kořist.

Ten muž si nesl i pytel, který, jak jsem posléze zjistila, byl plný živých králíků, uzlíčků zběsilé a hrůzou zostřené životní síly. A po všechny ty hodiny na onom kopci, po ty hodiny, jež ubíhaly pomaleji než kterékoli jiné hodiny, vytahoval králíky jednoho po druhém z pytle a strkal je na škvírku pootevřenými dvířky do klece. Pták se vždycky nejdřív pustil do jejich měkkého podbřišku, rozerval králíkovi kůži, až z něj vyhřezly vnitřnosti, a pak mu samozřejmě vyklovl oči. Teď se o tom hovoří snadno, protože to bylo jen mírné rozptýlení od toho hlavního, co se dělo, a snadno se o tom mluví taky proto, že to nedávalo smysl.

Nezdálo se, že by měl dravec hlad, i když možná trpěl nějakým hlubším hladem, který nemohla utišit ani živá tkáň zmítajících se králíků. Klec se zpola naplnila zpola mrtvými, ne zcela sežranými králíky, kteří vydávali podivné kvíkavé zvuky. A cukali sebou starými poryvy života. A tvář toho muže jen zářila životní silou, jako by z něj vycházel svit, a kdykoli se podíval na klec a pak na to, co se odehrává kolem něj, div že se neusmíval pochmurným potěšením; a pytel pořád nebyl prázdný.

Související